Miroslav Sígl: Dvě životní osmičky Jindry Dvořákové
Vystudovala dívčí reálné gymnázium a Střední odborné učiliště společného stravování v Praze – Malešicích, v létech 1946 – 76 byla sekretářkou na generálním ředitelství zdravotnického podniku Spofa Praha. Proslavila se jako perníkářka, žijící v Křenku (pošta Dřísy), kde je dlouholetou chovatelkou včel. Byla jmenována mistryní lidové umělecké tvorby, rozšiřuje znalosti malovaných originálních perníků na mnoha výstavách, v kulturních domech, muzeích a školách.
Eva Vlachová: Tak na zdraví!
Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Tomáš Zářecký: Želví báchorky
Před pár dny jsem zašel po delší době do zverimexu. Ne snad proto, že bych se cítil osamělý a toužil po nějakém zvířecím společníkovi, i když nabídka zde byla vskutku pestrá. Představa papouška, který by mi neustále připomínal mé chyby či nepřátelsky vyhlížejícího hada, s nímž bych mohl v případě nutnosti strašit sousedku a likvidovat myši na zahrádce, mě nelákala.
Milan Lasica: Ľudia milujú senzácie
Ľudia milujú senzácie. A prečo nie? To, čo sa opakuje, stáva sa všedným. Treba to revitalizovať. Teraz boli noviny plné otvorenia filmového festivalu v Cannes. Prečo? Najmä preto, že tam na úvod premietali film ...
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (24) Josef Gruss
Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.
Karla Polydorová - Jitka Dolejšová: Vyšperkovaný rozhovor z fitcentra
Hodiny aerobiku, P-classu, AE-body a jiných dobrovolných drezúr jsou místem pro zajímavá setkání žen, dívek, dam, slečen a paní. Jak se tak společně snažíme udržet rytmus a aspoň trochu napodobovat dokonalé pohyby cvičitelek, jak si tak společně funíme, sbližuje nás to. Jsme na stejné lodi - prodavačka, učitelka, kadeřnice, studentka, maminka na rodičovské dovolené, inženýrka, lékařka.
Miroslav Sígl: Básnířky a básníci z kraje kolem soutoku Vltavy s Labem
Na Mělníce máme literární klub Pegas, který v příštím roce vzpomene již 25. výročí svého založení. Tedy ještě na sklonku totalitních let, kdy už se nedalo nic vydržet, něco se muselo stát a lidé hledali opět cestu k sobě, scházelo se vcelku pravidelně několik mladých dívek u rodičů jedné z nich Zdenky Líbalové.
Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?
To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném. Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny?
Evropou bez motoru - S Jardou Lhotou Evropou od severu k jihu
Dobrodruh, cestovatel a spolumajitel CK Adventura Jarda Lhota se před časem rozhodl dát si k padesátinám nestandardní dárek – originální cestu přes Evropu. Myšlenka postupně uzrávala a vedla k mimořádnému projektu. Jarda Lhota popisuje základní filosofii své cesty takto: „Plánuji přejet Evropu z Nordkappu na Gibraltar tak, abych při tom propagoval způsoby cestování ohleduplné k životnímu prostředí.“
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady
Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.
Vladimír Cícha: Cesta na jihozápad – vzpomínka na báječné časy (3)
Časně zrána v úterý pokračujeme dálnici č. 80 k Renu. Slunce je malinko snesitelnější, krajina mírně zvlněná. Svízel dlouhého cestování pro milovníka slunce (dnes je taková záliba nedoporučovaná) spočívá v tom, že jeho svit je po mnoho hodin nedostupný. Jeho milovník chce vystoupit z automobilu, ulehnout k řece nebo jezeru, je ale třeba pokračovat v cestě, nespočet mil je dosud v nedohlednu, program je bohatý a čas omezený benevolencí zaměstnavatele v udělení dovolené. Města více i méně věhlasných jmen lákají a jejich vzdálenost je součástí jejich kouzla a vábení.
Josef Krám: Jedlíci na Studánce
Na Studánce u Rychnova nad Kněžnou natočil v pátek 13. července režisér Tomáš Magnusek (1984) první klapku nové filmové komedie podle scénáře Davida Laňky „Jedlíci aneb sto kilo lásky“ o lidech, kteří chtějí zhubnout. Půjde o příběh pětice lidí, kteří přijíždějí do nově otevřeného hotelu s cílem zhubnout. Natáčet se bude etos v létě v Náchodě, Hronově, Dačicích, v Praze a v těchto dnech právě v prostředí citlivě obnoveného letoviska Studánka u Rychnova nad Kněžnou. První klapka se točila za přítomnosti ing. Libora Buriana, generálního ředitele Matrixu (této firmě patří Studánka); premiéra filmu se uskuteční v únoru 2013.