Miroslav Sígl: Dvě životní osmičky Jindry Dvořákové

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Dvořáková Jindřiška, rozená Čermáková (* 1.8.1922 Praha), lidová umělkyně – perníkářka.
Vystudovala dívčí reálné gymnázium a Střední odborné učiliště společného stravování v Praze – Malešicích, v létech 1946 – 76 byla  sekretářkou na generálním ředitelství zdravotnického podniku Spofa Praha. Proslavila se jako perníkářka, žijící v Křenku (pošta Dřísy), kde je dlouholetou chovatelkou včel. Byla jmenována mistryní lidové umělecké tvorby, rozšiřuje znalosti malovaných originálních perníků na mnoha výstavách, v kulturních domech, muzeích a školách. Byla oceněna za celoživotní práci ve svém  oboru Společenstvem cukrářů ČR. Se svou někdejší spolužákyní, spisovatelkou Marií Kubátovou (*1922) napsala knížku Medový perníček do srdcí chodníček (2001).
Medailon z encyklopedie
Několik řádek hesla (v knize je těch řádek  12 a hesel osobností 1750)  v mé encyklopedii Kdo byl a je kdo… (vydalo nakladatelství Libri, Praha 2007) nemůže zdaleka postihnout vpravdě bohatý život této jedinečné a mimořádné ženy, kterou poznalo nadobyčejné množství lidí nejen z našeho vinorodého kraje, ale vlastně díky jejímu působení, díky její milé knížečce  o medovém perníčku, díky  mnoha pořadům v televizi a rozhlasu, tisíce dalších  lidí naší země.
Všichni si ji zamilovali a moc rádi na ni stále vzpomínají; například zcela nedávno  paní  Zdena Nepilová, manželka spisovatele Františka Nepila, jemuž Jindřiška dodávála perníčky až do jeho Stradonic nad Berounkou nebo Vráťa Ebr, známý knihkupec a nyní moderátor a spisovatel  - oba shodně v literárním klubu Neoluxor v Praze na Václavském náměstí, také Ondřej Suchý se vždy těšil na čerstvou zásilku perníčků, posílaných až do Šemanovic na Kokořínsku.  
Psal jsem o Jindřišce (ale říkala si ráda Jindra Dvořka) články do regionálních novin a  dalších celostátních médií, byla dlouholetou a dosud vlastně je členkou našeho Literárního klubu Pegas Mělník.
Nezapomenutelné chvíle, když přijela se svým „trabantem“ na Mělník, aby mezi námi pobyla a nazpět rozvážela své přátele cestou domů do Křenku u Dřís.
 
Mám její záznam v „Knize návštěv“, kterou jsem si vedl na své rodné chalupě v Obříství na Mělnicku do doby, než mi velká voda v srpnu 2002 tento dům podemlela natolik, že musel být zdemolován.
Ale mezi zachráněnými písemnostmi je také onen sešit v modrých deskách a v něm množství zápisů  od našich přátel, kteří nás poctili svou návštěvou a vyjadřovali své bezprostřední pocity. Mezi podpisy  u data ve středu 9. června 1999 je mezi členy Pegasu podepsána také Jindra Dvořka. Stalo se tak u příležitosti veřejné prezentace mé sbírky básní Etudy z domova, která se konala za účasti velkého množství lidí a mých spoluobčanů, ale také mých nejbližších z rodiny, přátel a známých, a to ve velkém hudebním či tělocvičném sále nové základní školy.

 
Tehdy po mém vystoupení  recitovali některé mé verše Blanka Štráchalová a Pavel Kukal  - oba  z mělnického Pegasu, hovořil o mne můj dlouholetý přítel, redaktor a vydavatel Jára Diblík a v závěru ještě tehdejší místostarostka Jitka Zimová  uvedla, že je pro co žít v našem Obříství.   A obrátila se ke mně s poděkováním:
„Způsobil jste to Vy, pane redaktore, svou přednáškou, svým vystoupením, něco takového Obříství už dlouho nezažilo…“
Velké překvapení přišlo na závěr: každý, kdo zůstal do konce,  si odnášel z besedy od Jindřišky perníkové srdíčko. Po celou dobu besedy je opatrovala ve svém košíčku. Nestačil jsem všem zvědavým lidem odpovídat, kdeže se tu vzala tak milá žena, připomínající svým vzezřením a doslova i  stylovým oblečením babičku Boženy Němcové.  
 
Dodnes si pamatuji na ten den, protože po malé oslavě jsme zajeli k nám na naši chalupu, abychom všechny pohostili. Seděli jsme pod košatou jabloní, zpívali a tančili,  neratovický Pepa Kubias předváděl své oblíbené výstupy, byla mezi námi Naděžda Jahodová, redaktorka  a vydavatelka Neratovického Času, do kterého postupně psala i o dalších básnících a členech Pegasu. Nemohla mezi nimi chybět ani diplomovaná mistryně lidové umělecké tvorby Jindra Dvořka.
 
Podobnou slávu zažila Jindřiška při prezentaci své knihy, kterou sepsala s Marií Kubátovou, svou někdejší spolužačkou. Ze všech těchto akcí odcházeli účastníci s medovými perníčky, které vlastnoručně napekla den předtím obětavá, pracovitá včelařka a lidová umělkyně. Vídali jsme se spolu na různých jarmarcích a poutích, ať již to bylo v regionálním muzeu na  Mělníce, v Kadlíně, Ledčicích, Mšeně, Roztokách, Berouně,   a dalších místech, která rozesílala pozvánky, samozřejmě každému z nás jednotlivě. O to byla naše setkání radostnější. Jindra zde předváděla perníkářské umění, vytvořila či vytvarovala před zraky zvídavých dětí i starších občanů za krátkou dobu perníkovou chaloupku, vymodelovala pro každého srdíčko s nápisem podle přání.  
 
V živé paměti mám také nádherné odpoledne v Národním muzeu, věnované slavnému lidovému  pražskému písničkáři Františku Haisovi (1818-1897) jehož  byla   Jindřiška pravnučkou. Oživil v 19. století tradici starých kramářských písní, které nám tehdy  zpívali při kytaře Petr a Jiří Traxlerové, krátce - velmi známí Traxleři. PhDr. Eva Ryšavá z Matice české  celé to pásmo uváděla, a na jeho závěr jsme zpívali všichni společně píseň Čechy krásné, Čechy mé… V Národním muzeu mají bohatou Haisovu dokumentaci Tady jsem poprvé zjistil, že Jindřiška je sestrou paní Jislové, která je manželkou Vládi Jisla, mého dávného kolegy z Mladé fronty. Všichni jsme si po tomto zjištění padli do náruče.
 
Právě paní doktorka Ryšavá vznesla na mne  dotaz, zda nevím něco bližšího o naší společné známé perníkářce, a to v den, kdy jsme se vraceli z mého rodného Obříství. Zde se totiž 10. července 2010 konala slavnost k 150. výročí svatby Bedřicha Smetany se zdejší občankou a jeho druhou ženou Bettinou Ferdinandovou.
Chladivé prostředí  v místním kostele sv. Jana Křtitele jsme vřele uvítali v nepředstavitelném subtropickém vedru, které nás sužovalo již několik dnů předtím. Stařičké varhany zčásti opravené a za nimi mistr František Šťastný z Mělníka tvořili krásný doprovod zpěvu  mladých operních zpěváků z Prahy. Zpívali árie ze Smetanových oper.
Jindřiška obdržela také pozvánku, ale mezi návštěvníky jsme ji postrádali. Proto ty dotazy na Jindřiščino zdraví. Už si nevzpomenu, který to byl rok a den, kdy jsme Jindru návštívili  v její chaloupce na návsi, kde pod zahrádkou s několika vzorně udržovanými včelíny je slepá zátoka starého Labe a na břehu ční do výše  topoly. Kolem nás tenkrát bzučely pilné  včeličky, my seděli venku na verandě u kafíčka a přikusovali – jak jinak – medové perníčky.
Jak je to dávno, perníkářko milá,
kdy ses hned poprvé s včeličkami sžila,
a ony poznaly novou perníkářku,
žádná Tě nebodla, nebylo nářku.
 
Jak je to dávno, vy milé včeličky ,
proč už nežijete u věrné paničky,
když  její ruce upadly do klína,
 a na váš bzukot dnes jenom vzpomíná.
 
Tisíce srdíček se upeklo v Křenku,
a také chaloupek bylo za chvilenku
z medového těsta a včelího rodu.
Ještě jsou vzpomínky pro jednu příhodu.
 
Napíše ji život z veliké radosti,
sejdou se k hostině všichni věrní hosti.
Nad námi přiletí odkudsi roj včelí,
díky, díky všem , kteří si vzpomněli.
 
Už se přiblížily okamžiky stáří ,
ať se naší perníkářce dobře daří.
Tisíce medových rozdala perníčků,
my  její lásku nesem si v srdíčku.
Ano, milí čtenáři a přátelé, kteří jsme spojili s Jindrou Dvořkou svůj život – ať tak či onak -  a poznávali ji na různých cestách, na její zahrádce či mezi školní drobotinou, čekající, až její hebké ruce vykouzlí pohádkovou chaloupku a perníkářka navíc přidá svůj neskonale milý úsměv, si přitom uvědomíme, komu máme poděkovat.
Za její vznešenou duši, za její milující srdce, za tvůrčí schopnosti, získané od samého Boha, ale po celý život rozvíjené k radosti nás všech. 

  foto © archiv Jindřišky Dvořákové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 08. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.