Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (1)
Moje cesta byla velice zvláštní. Snad v devadesátém druhém roce jsem se na brněnském veletrhu poznala s mladým Američanem. Snažila jsem se naučit anglicky a hltala jsem každou příležitost trénovat jazyk. Vinek mě seznámil se svou matkou Temi Miller, která právě připravovala podmínky pro „dovoz“ kurzů Dale Carnegie Training do tehdejšího Československa.
Lukáš Nepovím: Takový normální maratónský den
Sobotního dne 12.5.2007 byl zahájen na Václavském náměstí v Praze WOLKSWAGEN MARATONSKÝ VÍKEND jako každý rok doprovázený MARATON MUSIC FESTIVALEM. A tohoto krásného slunečného dne jsem maratón navštívil. První rozběh nazývaný Caddy City běh 8 km začínal ve tři hodiny odpoledne. Hezké počasí a program tvořený tanečníky samby, domorodými tanci za doprovodu perkusí a dalšími umělci, dotvářel uvolněnou atmosféru.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Vladimír Leksa: Ladislav Smoljak, pravdivý, nadčasový
Jedného večera v roku, keď si Federico Fellini na Moskovskom filmovom festivale odniesol Zlatú cenu za film Interview, a keď Marcello Mastroianni získal veľkú cenu v Cannes za hlavnú rolu vo filme Nikitu Michalkova Oči čierne, som na jednom z dvoch programov Československej televízie po televíznych novinách so zváračom a kombajnom uvidel film, vďaka ktorému som objavil génia. Ten film sa volal Nejistá sezóna a ten génius sa volal Ladislav Smoljak. V tom čase som už poznal komédie a divadelné hry z pera Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Dialógy z nich som vedel citovať naspamäť.
Egon Wiener: O husím brku | Kupovitá oblačnost | V posteli
Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem! Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.
Jiří Suchý: Elektrická puma (5)
Přepilovat lano se mu však podařilo teprve v okamžiku, kdy kabina bezpečně přistála v přízemí. Polovina lana dopadla na její střechu, na druhé polovině pak zůstal viset nešťastný voják, jemuž pojednou pětipatrová propast počala nahánět hrůzu. Ostatní ozbrojenci, kteří byli svědky jeho neúspěchu, ponechali ho osudu a rozběhli se dolů za Bondem.
Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech
Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (16) Arkadij Rajkin
V roce 1939 vzniklo Leningradské státní divadlo miniatur, jehož zakladatelem a uměleckým vedoucím byl herec a komik ARKADIJ RAJKIN (1911-1987). Představovat jej u nás bývalo kdysi zbytečné; vždyť právě v Československu dostal v padesátých letech přezdívku „muž mnoha tváří" (tak se ostatně také jmenoval film režiséra Zdeňka Podskalského, natočený při první Rajkinově návštěvě Československa v roce 1958, a stejný název nese i obrazová publikace, která o rok později vyšla rovněž u nás, v nakladatelství Orbis).
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.
Pavel Pávek: Velké překvapení Františka Kmocha po 95 letech
František Kmoch byl jedním ze skladatelů, kteří proslavili českou hudbu po celém světě. Narodil se 1.srpna 1848 v Zásmukách a podstatnou část života prožil V Kolíně. Založil tam hudební školu, dirigoval Sokolský dechový orchestr, později i Kolínskou městskou kapelu. Přes nabídky vedení dechových orchestrů v jiných městech zůstává věrný své kapele, se kterou hostoval ve Vídni, Budapešti, Krakově a podnikl dokonce tříměsíční turné po Rusku.
Danuše Markovová: Náhody jednoznačně záporné
Gustav Freud je zastáncem náhod jako já. Sama na sobě jsem vyzkoušela, co všechno mohou nejen napáchat, ale také způsobit krásného. Pak existuje ještě třetí skupina náhod, která sice neškodí, ale nezanechá v nás také žádnou výraznou stopu, žádný otisk něčeho mimořádného. Mám-li to tedy shrnout, náhody dělím do tří skupin: Na náhody jednoznačně kladné, na náhody neutrální a náhody jednoznačně záporné, které jsem pro upřesnění nazvala nehodami.
Vladimír Cícha: A vločky padaly na St. Vital...
„A hele, tohle přišlo dneska,“ pravila moje žena a podávala mi cyklostylovanou pozvánku na taneční zábavu Sdružení. „V ten den nic nemáme.“ Ukázala na kalendář na stěně, dárek to firmy Firestone, který mi dali snad pro případ, že bych nebyl spokojen se seřízením motoru, který provedli. Navzdory všem elektronickým analyzátorům chodu motoru, pneumatickým pomůckám a dostatku náhradních dílů, po čase jsem se přikláněl k názoru, že skutečně výborný mechanik je tu vzácnost, něco na způsob kouzelníka nebo internisty, kteří zkušeným poslechem dokážou stanovit diagnózu pacienta nebo osmiválce. „Dobrá, půjdeme tedy,“ řekl jsem.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (3)
Můj pes má rád DROBEČKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobečky, které vám někdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobečky (Drbečky) z půjčovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještě upřesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi.