Jitka Dolejšová: Deset kamínků z Gargana…a něco navíc (6)
Monte Sant´ Angelo je nejchladnější a nejvýše situovanou obcí poloostrova Gargano. Leží ve výšce 796 m.n.m. Stejnojmenná hora (843 m.n.m.) je vápencová a skrývá dutiny a jeskyně. Na tomto místě se prý roku 493 zjevil biskupovi ze Siponta archanděl Michael. Ukazoval na jeskyni v hoře a tlumočil boží příkaz, aby se jeskyně proměnila v křesťanský chrám.
Alfredo Sábat – Peter Závacký: Boli to tri nádherne dni v Prahe
Alfredo Sábat (1966), narodený v Montevideu (Uruguaj), žije a pracuje v Buenos Aires. Všestranný výtvarník – ilustrátor a sochár, sa venuje predovšetkým žánru zvanému novinová karikatúra, rovnako ako jeho otec Hermenegildo, či pradedo Hermenegildo, na ktorých je veľmi pyšný, ich mená majú dodnes v Argentíne a na kontinente svoj veľký kredit. Jeho dnes už kultová kresba "Mlčiace cunami" pre La Nación (reakcia na bezmocnosť ľudstva pred obrovskými prílivovými vlnami a odvahu pred vodným živlom ), obehla celý svet v roku 2005, priam rovnakou rýchlosťou, s akou ničivé cunami ráno 26. decembra 2004 nečakane dosiahlo pobrežie juhovýchodnej Ázie. Okamžite mu pootvorila dvere do veľkého sveta súčasnej kartún. Odniesla si aj jednoznačné prvenstvo z prestížnej súťaže.
Miroslav Sígl: Lidské soužití (i soužení) s naší Vltavou
Tolikrát opěvovaná pro svou ozdobu v naší krajině, pro blahodárné zavlažovací účinky a životadárné působení v našem hospodářství, stejně tolikrát zatracovaná pro ničivou sílu, když se její tok vylije z břehů a zaplaví například kraj pod Řípem až k soutoku Labe pod Mělníkem a dál na Litoměřicko – taková je naše Vltava, Vltavěnka.
První rande
Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá. „Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty.
Kamila Urbanová: Nápadník pro kozu
Pak se kozel otočil směrem k nám, ještě si poskočil na zadních nohách a pak už jen letěl jak neřízená střela tryskem přímo k nám. Nikdy bych do sebe neřekla, že dovedu tak rychle vyšplhat na strom. I tatínkův skok na plot byl úctyhodný.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Milan Dubský: Nedokončený a nikdy nekončící 17. listopad
V ten den před devatenácti roky jsme zvonili klíči. Mnozí, později převlečení zvonili s námi, ale už tehdy přemýšleli, jak to „zaonačit“, aby se jim nežilo hůř, a kuli plány. Přispěli jsme svým skromným dílem k pádu špatného, zpuchřelého režimu a systému. Většina chtěla, aby byla obnovena občanská společnost, která by respektovala práva občanů a vytvořila podmínky pro lepší a spravedlivější život.
Josef Krám: Tajemný hrad v Karpatech na rychnovském zámku
Když jsme knížky odnášeli do auta, měli jsme špinavé ruce a kabáty. Ještě že jsem mohl být při tom a že město pomohlo k návratu skvostů na zámek. Ty knihy jsem společně s tehdejším správcem rychnovského zámku Vlastimilem Borůvkou odvážel městským autem z Národního muzea zpět do Rychnova. Když si na to nyní vzpomenu, tak si říkám, jaká to byla drzost, takovou hodnotu převážet Škodou 105.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)
A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.
Petra Nachtmanová: Sny o slavných
Člověk si odvíjení snů ovlivní opravdu jen málo. Bohužel i to málo je někdy k zbláznění. Jelikož nám noviny a časopisy denně neustále omílají dokola všelijaké možné i nemožné příběhy slavných osobností, je málo pravděpodobné, že by nějaká ta celebrita nevklouzla do mozku a neobjevila se zrovna v našem snu s poselstvím pro příští generace.
Martina Pfeffer: Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky...
Jan Drocár: Genealogie majitelů zámku v Častolovicích z rodu pánů ze Sternberga
Častolovice bývaly s okolními vesnicemi Synkovem, Liblí, Veselou, Olešnicí, Horkami a snad také Česticemi původně samostatné panství, jehož prvním známým majetníkem byl Půta z Častolovic, jenž založil zde kapli sv. Kateřiny; pak na krátkou dobu dostaly se v držení Jana Pušky z Kunštátu, jinak z Častolovic, ale po něm přešly opět v majetek Půty z Častolovic (1435).
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.