| Tolikrát opěvovaná pro svou ozdobu v naší krajině, pro blahodárné zavlažovací účinky a životadárné působení v našem hospodářství, stejně tolikrát zatracovaná pro ničivou sílu, když se její tok vylije z břehů a zaplaví například kraj pod Řípem až k soutoku Labe pod Mělníkem a dál na Litoměřicko – taková je naše Vltava, Vltavěnka. Ale to je pouze jedna její charakteristika, z níž vyplývají desítky a stovky příběhů, zaznamenaných od nepaměti některými kronikáři, písmáky, spisovateli, ale také těmi pamětníky, kterým poskytovala obživu.
Dodnes citují autoři slova z vyprávění Angličana W. A. Greena, který je otiskl v roce 1881 v časopisu The Richmond & Twickenham Times, když líčil plavbu anglických vodáků po naší Vltavě:
„Ačkoli jsme poznali v Evropě mnoho horských a údolních krajin, všichni jsme se shodli, že daleko vltavské povodí předčí všechno, co jsme kdy viděli...“
Už název Vltava je přitažlivý: Máme sdružení měst a obcí Vltava v Jihočeském kraji, existuje Vltava – informační servis pro vodáky v regionu ABC Šumava, jedno z oblíbených rádií Českého rozhlasu se jmenuje Vltava, na Libeňském ostrově je loděnice Vltava, kde jinde než v Kralupech nad Vltavou chodí lidé do Vltavy – kulturního a společenského centra města, zcela nedávno se zrodil internetový dům VltavaStores.cz, regionální deníky u nás vydává akciová společnost s názvem Vltava-Labe Press...
Vltava však přesahuje hranice naší země, i když je to pouze vnitrozemská řeka s nejdelším tokem na našem území (433 km), o což se stará Vltava Yacht – klub námořního jachtingu, v jehož čele stojí lékař MUDr. Jiří Piňos, pěstující tento sport už 40 let. Dal se na podnikání a jeho rezervační systém zahrnuje flotilu 500 lodí pro odpočinkové plavby nejen po Vltavě, ale i dalších tocích Evropy a světa. Vše pod ochrannou známkou Vltava.
Sběratelé vltavských pohlednic František Cacák a Jaroslav Rybák zveřejňují rovněž svou žeň: Příbramské nakladatelství Pistorius vydává právě v tomto roce jejich Vltavu v zrcadle dobových pohlednic a regionální spisovatel Jan Kuthan a fotograf Martin Stecker nejsou ani první, ale ani poslední, jestliže napsali knihu s názvem Vltava v proudu času. Vydalo ji Městské muzeum v Sedlčanech.
K nim náleží dva středovltavští fotografové a nakladatelé pohlednic Antonín Wanner ze Štěchovic a Josef Dvořák z Davle. Pro milovníky staré Vltavy připravili několik tapet pro vylepšení pracovní plochy našich počítačů.
Půvabně o Vltavě píše nyní kralupský rodák a historik Ing. Otakar Špecinger v publikaci Vltava a Kralupsko - nejnovější literárně historické studii, jaké vydává pro bibliofily už několik let.. Podařilo se mu přitom nahlédnout do obecních, ale i rodinných kronik lidí z povltavských obcí na Kralupsku a objevit v nich i některé dosud nikde nepublikované údaje a události. Přiměla ho k tomu obrovská, nečekaná a zkázonosná povodeň ze srpna v roce 2002, aby se zahloubal do historických souvislostí a poskytl svůj výklad čtenářům.
Nejstarším citovaným pramenem je publikace J. Klvani Údolí vltavské mezi Prahou a Kralupy z roku 1893 a nejčerstvějším kniha R. Brázdila a jeho kolektivu Historické a současné povodně v České republice z roku 2005. Barvité a napínavé je líčení ouholického kronikáře Václava Hodka, Františka a Josefa Tadrových z Hostína u Vojkovic nebo Antonína Pejška ze Zlončic.
Množství informací o záplavách na soutoku Vltavy a Labe lze nalézt v knize Osobnosti a osudy obce, kterou vydal Obecní úřad Obříství v roce 2000, a z níž autor též čerpal. Neopomenutelná nezůstala ani kouzelná kniha Karla Žebery Říp - hora v jezeru z roku 1982. V ní jsou obsaženy popisy procesů a změn, k nimž docházelo již před šesti sty tisíci lety ve čtvrtohorách. Jejich důsledky, stopy a pozůstatky nacházíme v povodí dolní Vltavy podnes.
Umíme si představit po televizním cyklu Karla Čáslavského o Vltavě také rozsáhlou výstavu obrazů, které kdy naši i cizí malíři zvěčnili na svých plátnech či obrazech. Mohl by jí vévodit obraz zakladatele české krajinářské školy Antonína Mánesa (1784 – 1843) nazvaný prostě Soutok Vltavy a Labe. Snad se té myšlenky jednou ujmou naši umělečtí historici, mohlo by jít o výstavu putovní, protože neznám vodáka, který by si podobnou výstavu nechal ujít.
Takové myšlenky mne napadají, když jsem po povodni v srpnu 2002 musel opustit své polabské sídlo u Mělníka, a hádejte, kde jsem se na léto usadil nyní? Ve Vraném nad Vltavou, kde mají jeden z posledních přívozů na Vltavě, kde se často převozníci scházívají ze všech našich povodí zásluhou Ladislava Ryšánka. Pocházejí z přívozů v Lužci nad Vltavou, dále Máslovice – Liblice, Klecánky – Roztoky, Sedlec – zámek Troja, Vrané nad Vltavou – Strnady, Nová Živohošť – Stará Živohošť, Frymburk – Předmostí (Frýdava), Dolní Vltavice – Kyselov, Horní Planá – Bližší Lhota. Bývalo jich na Vltavě kdysi o 40 více. Na Berounce se uchovaly čtyři přívozy, na Lužnici dva a jistou raritou je přívoz na soutěsce ve Hřensku poblíž Labe.
Zejména pro některé mé přátele ze zahraničí (ale vlastně pro každého turistu) to bývá vždy atrakce nechat se unášet například zrovna v tom Lužci v prudkém proudu Vltavy na druhý břeh. Prudkém proto, že její tok se rychle blíží k soutoku. To byl také jeden z důvodů, proč zde vznikl pro nákladní i osobní vodní dopravu laterální (postranní, boční) kanál - souběžný s tokem Vltavy z Vraňan do Hořína pod Mělníkem, to s klidným, vyrovnaným tokem. Lužecký převozník David Kulhan se svou manželkou Miroslavou jsou známí svou ochotou, což oceňují zejména školáci z Vojkovic, kde školu nemají a tak dojíždějí denně převozem přes řeku právě do Lužce.
V souvislosti s mými vzpomínkami nemohu opomenout životní příběh člověka, který Vltavěnce věnoval při svých trénincích na sta hodin, ale nejdříve si dovolím odcitovat jeden překrásný, poetický citát spisovatelky Alžběty Šerberové, která ho věnovala jeho knize Sám ve víru zdymadel .
„Miluji tři řeky – láskyhodné jsou všechny, ale ty tři tečou blízko mne a já je důvěrně znám: bahnookou Berounku, uhranutou rybami spisovatele a krásného člověka Oty Pavla, Sázavu s mělkou vodou plnou kamení, písní a snů, a i v notách zvěčněnou chladnou královnu Vltavu, která obsahuje všechno, protože tyto různobarevné princezny do sebe přijala. A teče královským městem, které lze milovat i zatracovat, ale toho si ona nevšímá a zůstává pořád řekou královskou – ve které si své síly zkoušel jeden člověk…“
Ten člověk se jmenuje Václav Židek a věnoval se mnoho let dálkovému plavání. Jeho proplavání v různých úsecích mezi Slapy a Prahou by se dala spočítat na stovky a výsledkem toho všeho bylo dvojí proplavání Vltavy přes přehrady ze Slap do Prahy bez opuštění čtrnáctistupňové vody. Psal se rok 1974 a o rok později se k němu ještě připojil známý plavec přes La Manche František Venclovský. A dnes pro nás všechny Václav Židek řídí tento internetový deník Pozitivní noviny. Snad jsem na něj tak moc neprozradil...
Ó, těch historek by bylo! Škoda, že nedávno zemřel můj přítel Rosťa Běhal, bývalý rozhlasový redaktor, ale v poslední době víc historik našeho „radiojournalu“! Důkladně poznal dolní Povltaví se svou kajutovou lodí zvláště v době, kdy ho z rozhlasu po srpnu 1968 vyhodili. Měl vzorně vlastnoručně vyrobenou mapu (apropó – těch vltavských map je požehnaně!), znal tu kdejaký kout, kde lze spočinout, kde je odkud daleko do nejbližší hospody.
Co já vám mohu o tom nyní povídat? Ale už si ho neposlechneme. Pojďme si číst o naší Vltavě, Vltavěnce – ta nás dokáže uklidnit v tom dnešním rozbouřeném světě. |
