Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla. Někdy se ožrali sami předáci Unie, ráno se jim nechtělo do práce, a tak nařídili výstražnou generální stávku. Všechno se zastavilo, dělníci seděli na stavbách a čekali, co bude. Předáci se vymotali ze svých ubytoven kolem jedenácté a začali vymýšlet, proč se vlastně šlo do stávky. V té době byly unie opravdu mocné a vymohly si prakticky, co chtěly. Organizovaní jsme museli být všichni, jinak ani zaměstnání nebylo možné dostat.. Jediná organizace, která nesměla stávkovat, byla kuchyně a právě kvůli nám se stávkovalo nejvíce. Když se hledal důvod, proč se stávkuje, vždy se to svedlo na jídlo. Že není kvalitní, malý výběr moučníků nebo jenom, že se někdo včera v noci zase poblil...
Přitom jídlo kvalitní bylo. Ráno k snídani byly všechny druhy cereals s mlékem, vajíčka na několik způsobů, párky, klobásy a anglická slanina. To byly samozřejmosti. Vedle toho byly různé jamy a pomazánky, čerstvý chléb i topinky. K večeři byl výběr nejméně ze dvou jídel a moučníků, kompotů a jelly nepočítaně. Nakonec to došlo tak daleko, že když se upekly jehněčí kýty, stáli jsme celí v bílém s utěrkou přes ruku, na utěrce kýtu a špinaví dělníci, jak chodili z práce a kapal z nich beton, nám ukazovali, z které strany chtějí, abychom jim uřízli. Napůl ořezané kýty se zahazovaly. Řečtí kluci, a bylo jich tam požehnaně, měli pitomý zvyk brát si k jídlu celý bochník nakrájeného chleba a krajícema místo ubrousků si při jídle utírat ústa a házet je na stůl nebo pod sebe na zem. Po Řecích a Jugoslávcích bylo třeba celý stůl včetně podlahy umýt. Naopak po Němcích jsem nemusel utírat ani stůl. Nejvíce tu ovšem bylo Australanů a ti zastávali všechny nejvyšší funkce a ovládali Unie. Tehdy nebylo možné, aby se do čela nějaké organizace dostal někdo, kdo měl cizí přízvuk. Angličani ano, Američani snad, ale my, zbytek světa, jsme šanci neměli. Později se to ovšem měnilo a změnilo. Dokonce tak, že dneska, když jste bílí a bez přízvuku, tak jste v nevýhodě...
Do hospody jsme chodili rádi. Byla tu zábava a dobírali jsme si jeden druhého. Mrdákovi chyběl přední zub a dost mu to vadilo, i když jsme ho utěšovali, že kluk bez předního zubu na holky víc působí jako rváč a ještě se mu lépe odplivuje.
“Běžte všichni do prdele !“ odpovídal tento svérázný hoch a dírou po zubu si odplivoval. „ Já se na vás na všechny můžu vysrat!“
Potajmu si však zařídil, aby mu dentista v Darwinu udělal protézu. Po šesti měsících jsme dostávali dvě neděle na dovolenou a po dalších šesti měsících čtyři neděle a právě při té si Mrdák nový zub vyzvedl. Vrátil se a dělal, jako by se nic nestalo. První s tou zprávou přišel Kulička, který také dělal na Wallabi Beach.
„Mrdák má novej zub a stál ho tři sta dollarů.“
Vzali jsme tu novinu na vědomí a domluvili se na něj. Večer jsme všichni jeli autobusem na Wallabi Beach, kde měli hospodu přímo u moře. Mrdák seděl s klukama z kuchyně u stolu na zahradě a klidně popíjel pivo. Přidávali jsme se k nim schválně po jednom a v intervalech. První z nás přišel, přisedl a řekl :
„Jé, Mrdáku, ty máš novej zub! Ukaž .... dobrý! Dobrá práce, ale má trochu jinou barvu, než ty ostatní, trochu svítí, nemyslíš?“
„Jdi do prdele, vole! Ty tomu tak rozumíš !“
Přesto však vstal, dělal, že jde na záchod, a tam si před zrcadlem zub znovu prohlédl. Vrátil se uspokojen, že je vše v nejlepším pořádku. Hned nato jsme vyslali druhého kluka.
„Mrdáku, prej máš novej zub? Ukaž, nestyď se!“
„Co bych se styděl, píčo...“
„No jistě! Proč by ses měl stydět, když ti tak krásně svítí...“
Mrdák ho poslal tam, kam posílal všechny, ale znovu si zub nenápadně zkontroloval, jenže třetí z nás byl stejně „upřímný“ jako ti první dva.
„Pěknej zub, Mrdáku! Moc pěknej, vopravdu! Mnohem pěknější než ty pravý, to je hned vidět...“
Nakonec už jsme u stolu seděli všichni a všechny nás Mrdák poslal do prdele a jen se kecalo a pilo. Na zub jsme dávno zapomněli. Mrdák pít uměl, ne že ne a asi po páté rundě se najednou vztyčil, zařval a vytrhl si protézu z úst.
„Já se na vás na všechny můžu vysrat, vy kokoti!“ vykřikl a hodil protézu širokým obloukem do moře. Pak si sedl, spokojeně se napil a ještě spokojeněji si odplivl dírou po zubu, jak byl zvyklý.

Sport na Gove moc nebyl, lidé cvičili v práci, ale Unie si vymohla a PDC společnost postavila volejbalové hřiště. Pak se vyhlásil slavný turnaj a do něj se hlásila mužstva různých národností. My jsme utvořili mančaft „Czech mates“ a přihlásili se také. Volejbal se hrál vždy ve středu večer při umělém osvětlení. Naštěstí PDC Company postavila světla dost vysoko, protože v tropech vždy přilákají spoustu hmyzu, ale i tak hráči a obecenstvo občas trpěli. Chodili jsme tam však rádi a na středu se těšili. Také nám to šlo a vyhrávali jsme. Měli jsme dobré směčaře v Pavlovi, Frantovi a Mirkovi. Já jsem se se svou pohyblivostí hodil na vybírání smečů a docela mi to šlo. Ostatní kluci, kteří nehráli, chodili na volejbal také a povzbuzovali nás. Přinesli vždy karton piva, seděli na stráni a pokřikovali na sebe s příznivci jiných mančaftů. Bylo to takové veselé hecování, kvůli volejbalu jsme se nikdy nepoprali.
Turnaj se zdárně vyvíjel ke svému konci a ještě před Vánocemi jsme slavně zvítězili ve finále a dostali trofej. Půjčovali jsme ji jeden druhému a každý týden ji měl na pokoji někdo jiný. Ani nevím, kdo s ní nakonec skončil.
Vánoce proběhly celkem normálně, akorát Pavlovi na Wallabi Beach ujely trochu nervy, a když mu výčepní odmítli natočit pivo, protože byl opilý, přeskočil pult a pivo si natočil sám. Neprošlo mu to a byl by dostal padáka, ale byly ty Vánoce, a tak ho z trestu přeložili k nám na Mt. Saunders. Nikoli však do kuchyně, ale do pekárny. To byl mistrovský tah, protože pekárna jela jen v noci. Pavel pracoval od šesti do šesti a do hospody se mohl dostat jen na půl hodiny když ráno skončil. Jenže to by to nebyl Pavel, aby se nezařídil po svém. Sotva to večer v šest odmázli, koupil si karton piva a vychlastal jej v práci, takže když ráno hospoda zase otevřela, už tam byl a koupil si karton domů. Z opice prakticky nevyšel, ale makat uměl a práci si zastal, takže mu to v pekárně tolerovali. Jinak si liboval, že v tom vedru u pecí mu pivo chutná úplně jinak a nemá na něj žádný vliv, protože jej vypotí. Jeho sen byl ušetřit deset tisíc dolarů a vrátit se domů. Teď, co byl v pekárně, měl reálnou šanci svůj sen splnit.

V sobotu odpoledne jsme jezdili na Wallabi Beach, kde se usadil regulérní bookmaker (osoba přijímající sázky] a dalo se tam sázet na koně. Bookmaker měl tabule se jmény koní na závody v Melbourne a Adelaidě.. Ty jsme poslouchali na velikém radiopřijímači, jehož vlny šly občas do ztracena a bookmaker musel přes rádio volat do Darwinu, aby zjistil pořadí koní v cíli. Naštěstí se to nestávalo často. Sázení na koně byla jedna z mála zábav na Gove a mnozí jí propadli úplně. To, co přes týden těžce vydělali, byli schopni u bookmakera v sobotu zanechat.
Druhou vášní byly karty. Té propadli především Řeci a Italové. Byli hraví jako málokdo. Hrála se hra Manila, což je jako poker, ale s dvěma odkrytýma kartama uprostřed stolu. Šlo to rychle a zažil jsem pár nocí, kdy si vítěz odnesl peníze na nové auto. Já jsem hrál svým stylem, čili při zdi a vždy jsem nakonec prohrál, i když málo. Problém s karbaníky byl, že když člověk vyhrával, tak ho nechtěli pustit domů. Odejít bylo zkrátka neslušné. Jedinou omluvou a koncem hry byl nedostatek peněz nebo pět hodin ráno, kdy se muselo do práce. Občas jsem byl na forhontě, ale než přišlo ráno, tak už jsem byl zase pozadu. Někdo mně poradil, abych nebyl tak opatrný, že určitě vyhraji, protože mám štěstí a chodí mi dobrá karta. Že toho jako neumím využít. Vlezlo mi to do hlavy a příště jsem se odvázal a prohrál čtrnáctidenní výplatu za jednu noc. To byl konec mé karbanické činnosti. S kartama jsem prostě skončil a to navždy. Některé ty prohry může člověk otočit v celoživotní vítězství...

Pracoval jsem u Poon Bros. v jídelně a uklízel jsem bordel ze stolů a myl podlahy, ale díky Vasilovu učení jsem se časem vypracoval na asistenta kuchaře. V kuchyni jsem dělal rád, i když asistenti všechno oddřou. Hlavní kuchař jen vše kontroluje a dochucuje. Nevýhodou mé pozice bylo, že jsem musel připravovat jídlo i pro bossy a jejich sekretářky, takže jsem chodil domů až ve dvanáct místo v jedenáct a odpoledne začínal už ve tři. Výhodou byl naopak volný večer. Jídlo jsme vydávali do sedmi a tím to pro assistenty končilo, zatímco uklizeči museli všechno umýt včetně podlah.
Jednou jsem nesl maso z mrazáku do kuchyně a na zledovatělé podlaze uklouzl. Z mrazáku vedl do kuchyně jeden schod a na ten jsem narazil temenem hlavy, jak jsem padal. Naneštěstí měl schod ostrou hranu a já jsem si přesekl kůži až na kost. Okamžitě mi začala téci krev a to dost silně. Odvezli mě do nemocnice a doktor mně temeno sešil a hlavu zafačoval. Pak mi napsal lístek, že mohu dva dny zůstat doma, ale já jsem to odmítl. Tím jsme se trochu skamarádili, protože chtěl vědět, proč to volno nechci. Já jsem říkal, že bych se musel stydět, když mi nic není.
Od Australanů jsem se naučil, že žádat si o podporu v nezaměstnanosti je ostuda a musím říct, že jsem na ní nikdy nebyl, i když jsem to mnohokrát neměl lehké. Pravdou ale také je, že ze začátku mé kariéry v Austrálii, když jsem byl ještě česky vychcaný a vzal bych zadarmo všechno, jsem ani nevěděl, že nějaká podpora existuje.
Rozloučil jsem se s doktorem přátelsky a šel zpět do kuchyně. Manažer Kevin nechtěl ani slyšet, že s tím obvazem plným krve budu dělat a poslal mě domů. Asi měl strach, že by mohla vypuknout další stávka, kdyby mě v té kondici uviděli předáci z Unie. Šel jsem na pokoj a lehl si. Večer jsem obvaz sundal a hlavu si umyl. Rána už nekrvácela a ráno jsem si posunul bílou kuchařskou čepici do týlu a šel do práce. V devět přišel do práce Kevin a chtěl mě zase poslat domů. Odmítl jsem, ale on měl zřejmě stále obavy, že kdyby mě někdo viděl pracovat u jídla, tak by celý Gove mohl jít do stávky a poslal mě dělat do jídelny pro bossy. Od bossů stávka rozhodně nehrozila, ti měli své termíny a vždy byli s jejich plněním na štíru, takže se dalo předpokládat, že mě budou tolerovat.
Vyfasoval jsem celou novou uniformu i s bílými podkolenkami a nastoupil v jídelně pro bossy. Pracovali jsme tam dva, já a Jirka z přístavu, s nímž jsem byl už delší dobu kamarád, takže se nám pracovalo dobře. Zjistil jsem, že pracovat v sekci pro manažery a inženýry není vůbec špatné. Jednak tito vzdělaní lidé nedělali žádný bordel, natož aby si utírali ústa chlebem a házeli to pod sebe, takže uklízet po nich bylo poměrně snadné. A také sem chodily na jídlo i jejich sekretářky. Ženská přítomnost dodávala místu zvláštní atmosféru pěknosti, skoro krásy. Také to byla pastva pro oči. Španělský kuchař si z kuchyně vyvrtal do jídelny dírku a tou se na ženské díval. Když nebyl nikdo okolo, tak prý i onanoval, ale u toho jsme ho nikdy nezastihli, takže nevím, jestli to nebyla jen pomluva. Musím ovšem přiznat, že jsem zcela chápal, jak mu asi bylo. Jak je každému mladému chlapovi, když šest měsíců nevidí ženskou... Však když jsem v jídelně začal pracovat a viděl všechny ty vyšpulené zadečky, jak to má každá správná ženská mít, tak jsem si v mých bílých kraťasech musel dávat pozor, abych nebudil pohoršení. Občas jsem Jirku poprosil, aby to za mne vzal a pak se ho ptal, jak to dělá, že nemá potíže.
„Nedívám se,“ odpověděl, „ zvykneš si.“

Měl pravdu, člověk si zvykne na všechno, ale ze začátku jsem se musel v jídelně občas cvrnknout, protože už jsem tam zůstal na trvalo. Práce mě bavila. Byli jsme sekce sami pro sebe, do které se nikdo nemíchal. Udržovali jsme s Jirkou všechno jako z cukru a mohli jít domů po obědě, kdy jsme chtěli. Nastupovali jsme také, jak jsme chtěli, a brzy jsme si vypracovali systém, kdy jeden chvíli makal za dva a druhý tak mohl do práce přijít o půl hodiny později nebo jít domů dříve. Naše práce byla jako v restauraci. Kuchyně nám doddávala jídla v nerezavých mísách, které seděly na horkém pultě, a my jídla roznášeli na objednávku. Jeden roznášel a jeden vydával. Manažer Kevin u nás také jedl, ale do ničeho se nám nemíchal.

Čas pomalu plynul a některým z nás se blížila dovolená. Prvních šest měsíců bylo za námi. Za mnou skoro rok, protože čas strávený u PDC se mi u Poon Bros. nezapočítával. Kasíro s Pavlem už do Darwinu odletěli a Franta měl přiletět asi týden po mně. Domluvili jsme se, kde se sejdeme, a jedno krásné ráno mě autobus odvezl na goveské letiště. Dostal jsem místo až vzadu, ale u okénka. Jenže na mém místě už seděla mladá žena v mém věku. Znal jsem ji od vidění z jídelny, patřila mezi sekretářky a byla docela pěkná, ale rozhodně z nich nebyla nejhezčí. Ovšem jinak měla všechno, jak to má být, a i trochu navíc, především pěknou figuru. Přenechal jsem jí velkomyslně sedadlo u okénka a dali jsme se do řeči. Zjistil jsem, že je svobodná a na Gove nikoho nemá. To mě povzbudilo, protože takovou informaci vám holka nesdělí jen tak. Takže jsem se jí svěřil, že jsem si jí všiml už v jídelně. Načež se mi přiznala, že ona mne také. To bylo ještě povzbudivější a také v tom, jak to řekla. Než jsme doletěli na Groote Eylande, tak už jsem o ní věděl všechno, co má mužskej vědět, když ženskou zaujme. Že jí je dvacet osm, pochází z osmi sourozenců a je nejen svobodná, ale i volná. Do Darwinu to bylo ještě daleko,a tak jsme měli oba dost času na to, abychom to dali dohromady, než tam doletíme.
Alice letěla na dovolenou do Singapore a slíbila mi, že si tam koupí anti - baby pills. To už jsme spolu byli na hotelu, protože jí letadlo odlétalo až ráno. Ty pilulky chtěla, protože ještě hodlala pracovat a se mnou by se tak akorát dostala na mateřskou dovolenou. Vřele jsem s tím souhlasil, také jsem ještě chtěl pracovat, i když mně žádná mateřská dovolená nehrozila. Alice už měla našetřeno deset tisíc dolarů a já skoro sedm. Říkala, že za to bychom si mohli koupit v Melbourne dům. Nikdy jsem v Melbourne nebyl a také netoužil, abych tam kdy kupoval nějaký dům, ale jinak to byla lákavá nabídka. Když jsme se ráno na letišti loučili, byla jí budoucnost jasná, ale mně ne. Byla to další samička, která byla připravena začít rodinu jako Anka. I když tedy trochu později ..
Co mně ovšem jasné bylo hned, byl fakt, že jsem dokázal něco, co se žádnému klukovi na Gove nepodařilo. Nabalil jsem tam ženskou a měl zajištěný sex do budoucna. Mohla být budoucnost růžovější? Bylo mi dvacet šest let a myslel jsem si tenkrát, že lepší to už ani být nemůže. Spokojeně jsem odcházel z letiště do města. Chtěl jsem se pochlubit a věděl jsem kde a před kým. 

Pokračování příště...