Začátek exilu byl peklo. Lidi by neměli emigrantům závidět. Pravda, za dvacet let si už každý pomohl, ale ty první tři roky, to byla hrůza, protože jste propojený milionem neviditelných nitek s domovem, se zemí, kde jste se narodil, a to i když ji třeba nemáte moc rád. Jsou to stromy, ulice, obloha, počasí…
Najednou přijdete někam, kde zima není tak mírná jako v Čechách, kde léto není tak horké nebo je daleko teplejší, bouřky jsou úplně jiné, všechno je jiné. Chybějí vám písničky. Zvuk řeči, vědomí, že se s každým domluvíte, že za rohem jste doma, že pochopíte z tónu člověka, co vám chce říci, zda si z vás dělá legraci, nebo to myslí vážně. V cizím jazyce to neslyšíte. Soustřeďujete se na to, abyste se dorozuměl; nevíte, co bude zítra; vaše kvalifikace neplatí;
když jste – například – právník, můžete si to v Americe strčit za klobouk. A Amerika vás, jako každá země, odmění jenom tehdy, když jí máte co nabídnout. Jenže vy třeba nemáte co. To je emigrace.

Arnošt Lustig 

1. srpna 

Probudil jsem se brzo, bez budíku, protože jsem tak navyklý. Venku byla ještě tma, ale souhvězdí Orion nad východním obzorem už nezářilo tak intenzivně. Neklamná známka, že slunce už brzo vyjde. Zmáčkl jsem tlačítko na klíčích a dveře od garáže se začaly zvedat. Hned na to se z nich vyřítil synův pes Mutley. Máme ho na hlídání, protože syn má dovolenou a honí v Sydney holky. Teda doufám, že honí holky, protože v osmadvaceti má nejvyšší čas, jinak bude za pár let honit jen sám sebe...

Na to, že bylo prvního srpna, což je na jižní polokouli vlastně únor, bylo poměrně teplo. Odhadoval jsem to na pět stupňů. Šel jsem liduprázdnou hlavní ulicí jen v šortkách a sandálech, ale v teplákové bundě a byl jsem rád, že ji mám. „Únorový“ vítr foukal od jihozápadu a byl studený. Mutley běhal kolem jako splašený, všechno poctivě očuchával a pak pomočil, jak se na psa sluší. Napadlo mě, že kdybych takhle ustřikoval každou chvíli já, musel bych mít nejen prostatu jak štangli salámu, ale aspoň pětilitrovej močák.

Srpen ve mně vždy vyvolával zvláštní pocit. V Austrálii je předzvěstí jara, rozkvetlých rostlin a hlavně tepla, a to já mám rád, ale pro mou generaci to je také měsíc potupení, hanebného se nebránění, ale i důvod, proč tady vlastně jsem. Proč jsem zestárl tady a ne doma. Je mi přes šedesát a tak se k srpnovým blues přidává i jarní senná rýma, kterou kontroluji nějakým sajrajtem, co si musím každé ráno vstříknout do nosu. Ten sajrajt mi předepsala ještě ve Fitzroy Crossingu vietnamská lékařka, která se dostala do Austrálie na staré a rezavé lodi po vítězství komunistů a fakt to fachčí, akorát že nikdy nevím, kdy s tím začít, protože moje senná rýma se nedostavuje v pravidelném termínu. Lékařka má také svá blues, ale nevím, který měsíc jí přijdou. Jsou ovšem mnohem horší, protože ji komunisté nejprve chytili a mučili. Jednou jsme se spolu trochu prdli a vyprávěla mně o tom. Že už nemůže mít děti. Když mi to popisovala, byla mi víc hanba než že by mě to vzrušilo a styděl jsem se.

Na pláž to mám z domu silnou čtvrthodinku, zkrátka něco přes patnáct minut, podle toho jak se cítím a jak rychle jdu. V průseku mezi stromy, na duně nad mořem, jsem sepjal ruce a hluboce se uklonil jako budhista, ač jím nejsem. Ach, ta krása! Sluneční záře už pronikala mezi mraky na východě a mořem pod nimi. Tvořilo to nádherně kýčovitou plastickou malbu vystřelujících kuželů oranžové záře. Vyzul jsem se ze sandálů a zanechal je u paty stromu. Písek studil jako čerstvě napadaný sníh! Rychle jsem pláž přeběhl až do příboje, kde mi promrzlé nohy opláchlo teplé moře /19 st/ a vydal se na jih. Pláž tím směrem se táhne šest kilometrů až k ústí řeky Maclayské, ale já většinou jdu jen do poloviny, kde z písku vyčuhuje vrak rybářské bárky Cherio, která tu ztroskotala někdy v sedmdesátých letech minulého století. Posádka prý usnula... a pak se obrátím a jdu nazpět.

Mutley běhá po dunách, které oddělují pláž od dešťového lesa a snaží se překvapit malé klokany, kteří si chodí k moři líznout slané vody. Jakmile je zblejskne, hned za nimi vyrazí. Je to ovšem jenom hra, Mutley je pes domácí a když se mu klokan postaví, tak neví co dělat a z bezpečné vzdálenosti na zmatené zvíře jen štěká. Já si prohlížím různé škeble, které moře v noci vyneslo na břeh, zda by se mi nehodily do sbírky, ale jsem moc vybíravý a většinou nic barevně ladného nenajdu.

Ach, dnes ten den a měsíc tak krásně začal! Když jsem se po necelé půlhodině vracel bylo už takové teplo, že jsem si sundal teplákovou bundu a uvázal si ji kolem pasu. Ale písek pořád zábl. Na duně nad pláží jsem se obul, ještě jednou obrátil, sepjal ruce a znovu uklonil. Však jak nebýt vděčný za to, že mohu každé ráno takhle hezky přivítat nový den? 

Pokračování příště...