Franta dostal práci poměrně brzo. Pracoval v jedné z městských dílen, ale sen o práci, kde bude vydělávat pětkrát tolik, vypustil z hlavy. Prostě se mu rozplynul. Chodil za Nitou a přemlouval ji, aby s ním odjela do Sydney. Pronajal si pokojík nad hospodou, kde jsme pili, a ve svém pečlivém stylu měl na stole vyrovnáno devět obálek. Sedm z nich bylo nadepsáno dny v týdnu a do každé v den výplaty uložil dva dollary. To byly peníze na jídlo a na útratu. Do osmé obálky dával peníze na činži a do deváté zbytek výplaty. Tahle obálka byla nejdůležitější, protože v té spořil na letenku do Sydney. Většinou se přes týden držel a naplánovaný harmonogram své činnosti dodržoval. Večer si koupil něco k jídlu, dopřál si dvě nebo tři piva a šel spát. Bohužel, dodržet harmonogram přes víkend se ukázalo nad jeho síly. V pátek si dal dvě tři piva a pak mu někdo koupil čtvrté, páté, šesté, a když celé partě došly peníze, Fanoušek si vzpomněl, že má něco málo v hotovosti „nahoře“. Odvrávoral do svého pokoje, vyprázdnil obálky, zachránil situaci a v pondělí začínal nanovo.
Petr si namluvil holku, Švýcarku, a mezi nás skoro nechodil. Já jsem se stal povalečem. Sice jsem dostal práci u armády v Larrakiah baracks jako kitchen hand, tedy pomocník do kuchyně, ale nevydržel jsem tam ani měsíc. Práce to nebyla špatná a nejen, že jsem se tam najedl, ale i ubytování jsem měl zadarmo. Bohužel, seržant, který kuchyni vládl, si jednou povšiml mých nedopnutých knoflíků u krku. Košile byla sice armádní, vyfasoval jsem ji jakož i kalhoty a zástěru, ale ten krk, který v ní vězel, byl civilní, takže když na mne začal seržant řvát, domníval jsem se, že ho ohromím, když mu tento fakt sdělím.
Neohromilo ho to vůbec. Jako profesionální voják byl zvyklý, že se mu nic nesděluje, dokud není dotyčný zaměstnanec vyzván, a rozeřval se ještě více, že už mu nebylo rozumět ani slovo. Poslal jsem ho do prdele i s knoflíčkama a viděl, jak to s ním lomcuje. Že by mi nejraději jednu ubalil. To už mně řval přímo do obličeje, takže jsem cítil jeho prskání. Bylo to nepříjemné a ponižující. Načež, aniž bych chtěl, fakt nevím, co se to se mnou stalo, cítil jsem, že poodstupuji a hned nato jsem mu jednu vrazil. Facku jako řemen. Okamžitě se ovládl a přestal řvát. Já jsem pak tohle vydával za důkaz, že jsem jednal správně, protože jsem si v tu chvíli myslel, že ho trefí šlak a chtěl jsem ho z té nepříjemné situace dostat, prostě zachránit.
Bylo mi to ovšem houby platné, protože v Austrálii se švejkovina nenosí ani neoceňuje, a tak jsem přišel o džob. Málem také o zub, protože když jsem odcházel, tak už na mne za branou čekali čtyři vojáci a ti mně dali takový világoš, že se mi zub čtrnáct dní viklal. Kdybych neuměl rychle utíkat, tak jsem snad o něj i přišel. Takhle jsem přišel jen o pár triček, rezervní boty a kartáček na zuby. Kufr jsem měl naštěstí už u Mydlinky.

Pak se ze mne stal povaleč. Chodil jsem už ráno do hospody a vždy tam seděl někdo, kdo si chtěl popovídat a pivo mi koupil. Poznal jsem důkladně celou českou partu, která v Darwinu žila. První do pubu chodil Ponorka, který už deset minut před otevřením netrpělivě přešlapoval před vchodem a čekal, kdy to vodmáznou. Pak se hned hnal k pultu, kde už mu barman naléval do skleničky whisku a pomohl mu ji donést až ke rtům. Jinak by ji Ponorka určitě vybryndal, jak se mu třásly ruce. Po vypití se jako zázrakem uklidnil, ruce se mu přestaly třást a po zbytek dne už pil jenom pivo. Dokázal v hospodě sedět celý den a ještě si večer před odchodem koupit karton piva na cestu.
Jednou si šel s tím kartonem lehnout do parku a dal si jej pod hlavu, aby mu jej nikdo neukradl. Jak tak ležel a pozoroval hvězdy nad hlavou tak usnul. Probudil se k ránu zimou a pod hlavou měl kámen .....
Stalin chodil do hospody před obědem také a pak samozřejmě kluci z bushe, kteří byli v Darwinu na dovolené. Ostatní přicházeli až odpoledne podle toho, kdy jim končila práce. Někdy také přišel Jirka z přístavu, který pracoval na šichty. Nejhorší pro něj byla noční, protože musel odejít v nejlepším, kdy jsme buď odcházeli do Knickerbokeru nebo kupovali kartony piv a šli se dodělat někam na skály nad mořem. Párkrát se Jirka vrátil, protože si v práci jenom píchl čas na píchačkách a zase zmizel, než mu na to přišli a vyhodili ho. On a já jsme měli auta, takže jsme všechny vozili. Jednou jsme pili v Parapu, kde měli zahradní pivnici a hrál tam k poslechu band a jako obvykle jsme nakoupili před zavírací hodinou pár kartonů, že je půjdeme vypít na skály u Night Cliffu. Měli jsme už trochu přebráno a Jirka drcnul autem při vyjíždění do auta před ním. Škoda žádná, ale majitelka auta chtěla volat policii a lehla si mu před auto, aby nemohl odjet. Měli jsme co dělat, aby ji nepřejel.
Já jsem to na Night Cliffu tolik neznal, a tak jsem jel za ním. Obě auta plná a Jirka to mydlil skoro stovkou (mil), že jsem měl co dělat, aby mně neujel. Jeli jsme už po prašné silnici, takže vířil kotouče prachu za sebou a já se ho držel jako klíště hned za jeho parkovacími světly. Jak jsem byl opilý, tak jsem tušil, že když mi ujede, už ho nenajdu. Kamarádi mě povzbuzovali ...Neztrať ho, víš, že veze pivo! ...
Náhle Jirka zastavil tak prudce, že jsem to jen tak tak ubrzdil a stejně to musel strhnout doleva, abych do něj nevletěl. Vylezli jsme a chtěli vědět, co se děje.
„Co by se dělo, nic se neděje! Akorát že už před hodnou chvílí jsem sjel, kurva, z cesty a nemůžu ji najít! Vůbec nevím, kde jsme!“
Prošli jsme se kolem a zjistili, že jsme zastavili deset metrů před skalním převisem do moře....

Od té chvíle jsem si na pití dával pozor. Ze začátku to nebylo lehké, protože jsem spal na pokoji u Slováka Petera, který pracoval v hostelu a měl u sebe volnou postel. Mohl mě na ni ovšem propašovat až po desáté, kdy odešel jejich manažér domů. Do desíti jsem neměl kam jít, a tak jsem seděl v hospodě s kamarády. Ráno mě Peter vyhodil před šestou a já bloumal po Darwinu do deseti než to „odmázli“ ve Vicu. Naštěstí jsem si brzo nabalil Dianu, která mě pak vzala k sobě, a já mohl chodit domů, kdy jsem chtěl.
Diana byla hipířka, jak se tenkrát říkalo mládeži, která hledala alternativní cestu žití. Bydlela s partou hipíků ve velikém domě za centrálním distriktem, kde měla svůj pokoj a do toho si mě odvedla. Žilo se mi dobře, protože Diana, na rozdíl od ostatních nájemníků, pracovala. Celou noc jsme se milovali, ráno mně dala pusu a odešla do práce. Já jsem vyspával do oběda a teprve pak někam šel. Vracel jsem se pozdě odpoledne, kdy už Diana byla doma a já věděl, že hipíci budou vařit večeři. Vařili dost neortodoxně. Do velkého hrnce se nalila voda a každý do toho dal, co zrovna ten den někde našel nebo ukradl. Nosili většinou brambory a různou zeleninu, maso bylo velice zřídka. Povětšině sehnali od řezníka zadarmo kosti a ty se vyvářely s tím. Když se směs povařila a změkla, dochucovalo se to soyou, maggim a solí, ale občas byl i curry prášek. Po večeři si všichni sedli do kruhu a začal obřad. Rolovala se marihuana a kolovala dokola. Mně ji sice také nabízeli, ale já jsem to svinstvo nechtěl. Tvrdil jsem, že vím o mnohem lepším způsobu jak se zkouřit. Většinou mi Diana dala nějaké peníze a já šel na jedno do hospody za klukama. To mně bylo mnohem příjemnější než sedět s hipíkama a pořád se pochechtávat.
Jednou jsem se vrátil trochu později než obvykle a také v náladě, takže mě přemluvili, abych to zkusil. Kouřil jsem, ale místo veselé nálady se mi udělalo špatně. Zvracel jsem a prosil Dianu, aby zavolala ambulanci. Hipíci se hrozně ulekli a zamkli nás oba ve sklepě, abychom nikam nemohli. Měli hrůzu, že bych v nemocnici vyžvanil, po čem se mi udělalo špatně a policie by je přišla vybrat. Mně bylo tak, že jsem se obával, že umřu. Skutečně jsem cítil, jak umírám. Diana mně celou noc dávala na čelo mokrý ručník a já ho vždy tak rozhicoval, že jej musela znovu a znovu máčet ve studené vodě. Mám dojem, že tahle procedura mě zachránila. K ránu se mi udělalo lépe, ztratil jsem horečku a usnul. Od té doby jsem se trávy už nikdy nedotkl a o hipících a jejich kultuře přestal mít iluze. Byli by mě klidně obětovali, aby se nic nestalo jim. Tohle mínění jsem si neopravil ani později, když jsem jezdil navštěvovat kamaráda Karla do hipířské komunity Utopie v Queenslandu a málem se tam odstěhoval.
Diana mě milovala a já jsem to věděl, ale já ji ne a měl jsem z toho výčitky, že ji využívám. Věděl jsem, že jako správná hipířka vyznává koncept volné lásky, ale teď, co jsme se poznali, se držela jenom mne a vlastně mě živila. Jednou jsme se milovali obzvlášť vášnivě a dlouho a já dostal své výčitky, a tak jsem se jí zeptal, jestli spí ještě s někým jiným než jen se mnou. Ptal jsem se jen tak pro formu, mysle, že odpověď znám, a čert ví, co by se stalo, kdyby můj předpoklad potvrdila. K mému překvapení však odpověděla, že ano, a když uviděla můj údiv, rychle dodala .. ale strašně málo! ..
Přestal jsem mít výčitky. Naopak, začalo mi vadit, že nejsem jediný...
Kluci z party mi ji záviděli, protože byla hezká, štíhlá a vydržovala si mě. Takové se hledaly těžko. Nejvíce mi ji záviděl Pavel, který přijel za Kasírou až z Melbournu, ale Kasíra mezitím dostal džob na Gove a Pavel teď na něj čekal, až přijede na dovolenou do Darwinu a pomůže mu sehnat práci. Dianu znal, protože jsme každou neděli hráli fotbal a ona se na mne chodila dívat a po fotbale s námi chvíli seděla. Tu fotbalovou jedenáctku dal dohromady pan Vstap, který nám zakoupil i dresy. Jmenovali jsme se Bohemians, protože to jméno reprezentuje všechny Čechy a protože Slávisti a Sparťani mezi námi to přijali jako vhodný kompromis. Ostatně ve městě už byly čtyři řecké kluby a jméno Sparta by vypadalo, jako kdyby přibyl další řecký klub.
Fotbal jsem hrál rád a šlo mi to, stal jsem se takovým rozehrávačem, špílmachrem. Franta hrál na spojce a na křídlech jsme měli dva rychlé kluky. Jeden byl Švýcar a druhý Chorvát. Pavel hrál beka a byl nesmírně tvrdý, o něj se rozbíjela většina akcí soupeře. Byl to jediný Čech, kterého jsem znal, který hrál doma rugby a ne fotbal, ale tady mu to šlo. Naše sláva začala stoupat, když jsme v darwinském poháru porazili prvoligovou Concordii 5:3. To už Samuel Vstap na nás dělal peníze, protože se sázel na výsledky s Řekama. Tenkrát byl Darwin převážně řecké město. Však měli ve fotbalové lize čtyři mužstva a to bylo plných padesát procent v této soutěži. Také ligu, a fotbal vůbec, řídili.
V dalším zápase došlo k legrační situaci, když nám před zápasem Samuel dal každému tabletku vitamínů pro povzbuzení. Dostal ty tabletky od drogisty z města, ale místo povzbuzení se nám všem chtělo spát! To už jsme prohrávali 4:0 a byl teprve poločas. Samuel šílel, ale nedalo se s tím nic dělat, a tak rychle něco šoupnul rozhodčímu a závěrečný výsledek byl 6:2. To mu stačilo, protože se vsadil, že víc jak o čtyři góly neprohrajeme (hráli jsme s prvním týmem ligové tabulky).
Na dalším tréninku se nám omlouval, že ho ty kurvy řecký doběhly, protože drogista byl jeden z nich.
“No kluci, napadlo by vás, že to je Řek, když má blond vlasy jak švédský miminko prdel?“ omlouval se.

Pavel mě už delší dobu přemlouval, abych mu Dianu půjčil, ale odolával jsem všem jeho lstivým narážkám. Pak přijel Kasíro a měl pro Pavla džob na Gove. To bylo jako vyhrát loterii a já mu záviděl. Začali mě ohledně Diany zpracovávat oba a jednou mě tak opili, že jsem souhlasil.
„Jo jistě, půjčím vám svou milenku,“ mumlal jsem opile u vědomí, že stejně spí, s kým chce, „ ale! Ale seženete mi práci na Gove!...“
„Vole, počítej s tím, že už tam děláš!“ tvrdil Pavel, který ani nevěděl, kde Gove je.

Druhý den jsem vystřízlivěl a začal se stydět, ale bylo pozdě. Sliby se musí dodržovat, to už jsem se v Austrálii naučil. Začal jsem celý problém Dianě jemně nadhazovat, ale pořád jsem nevěděl, jak na to, a zaplétal se do neustálých vytáček, že potřebuji sehnat džob na Gove. A že tam vlastně nikoho neznám, jen tyhle dva kluky, jenže to s nima je hrozně těžký, ale byla by tu možnost, i peníze bych si vydělal a slušný, kdyby ...
„Kdyby co?“
„Já nevím, jak bych ti to řek... jsou to prasata, ale ty se jim hrozně líbíš, víš?“
Dianě to došlo okamžitě.
„Opravdu ti na tom tolik záleží?“
„Opravdu! Už mě nebaví být pořád švorcovej a tahat z tebe peníze. Na Gove bych si vydělal a hodně...“
„Tak to s nima domluv, ale jenom s těma dvěma!“

Domluvil jsem to ten samý den, to opravdu nebyl problém. Mezitím mi Department of Main Roads nabídl práci u Survey Party. V tu chvíli jsem netušil, že si mě vyžádali kluci z party, kde dělal Kulisák. Bylo jich v desetičlenné partě šest Čechů a předpokládali, že jim vždy večer u táboráku bude s mou kytarou veseleji. Vzal jsem to okamžitě. Věděl jsem, že u Survey Party platí 180 na ruku každých čtrnáct dní a to bylo dvakrát tolik než kde jinde. Hned druhý den jsem prodal auto za 320 dolarů, protože do bushe jsem si ho vzít nemohl. Za utržené peníze jsem si koupil pracovní oblečení a pár maličkostí, o které jsem přišel, když jsem zahodil batoh a utíkal před rozzuřenými vojáky u Larrakiah. Poprvé po dlouhé době jsem měl zase peníze v kapse a hleděl do budoucnosti s optimismem.

Den před mým odjezdem jsem si všechno spakoval a vzal Dianu na parádní večeři. Vyšňořila se na to do toho nejlepšího, co měla, a moc jí to slušelo. Tak jí to slušelo, že jsem najednou zapochyboval, jestli dělám dobře. Seděli jsme v italské restauraci, srkali víno i špagety a Diana u toho ronila slzy. Věděla moc dobře, že mě ztrácí a nechápala proč. Vždyť přece udělala všechno, co jsem po ní chtěl... 
 
Pokračování příště...