Egon Wiener: Jak mě dědeček učil dějepisu a zeměpisu
On ten dějepis, pokud si ho nemusíte pamatovat doslovně, není zas tak špatná školní disciplína. Já měl štěstí na libereckého dědečka, co sbíral známky a učil mě dějepisu a zeměpisu svéráznými metodami. Už jenom to, co si připravoval s sebou na nedělní burzu poštovních známek, budilo strach, že tak naplněnou tašku až nahoru do Poštovního domu na samém konci Vaňurovy ulice neunesu. A to víte, že unesl a ne jednou, tolikrát, že nakonec i ten dějepis a zeměpis se mi stal nejoblíbenějším školním předmětem.
Antonín Siuda: Sláva Volný byl hvězdou, která svítila do temnoty...
Nebýt té zprávy a vzpomínky Svobodné Evropy, uniklo by mi v těchto dnech zcela jistě oněch nedožitých osmdesát Slávy Volného. A též dvacet jedna let od jeho nepovšimnuté útrpné smrti. Bylo mi tenkrát v osmdesátém devátém líto, že umřel jen dva roky před převratem. Všude tolik všeobecného nadšení, tolik ryzí víry v lepší příští, docela v duchu jeho mnichovských promluv, a on už pád komunismu svým pozemským životem nestihnul.
Marie Chatardová - Jitka Vykopalová: Ďáblova bible v Praze
Když jsem se poprvé přišla představit tehdejšímu řediteli Královské knihovny (koncem roku 2002), řekl mi: „Velvyslancům obvykle ukazuji Ďáblovu bibli, ale co ukážu vám?“ Ujistila jsem ho, že se velmi ráda na toto známé dílo podívám. A viděla jsem nádhernou knihu, otevřenou na stránce s obrázkem ďábla, nicméně z pochopitelných důvodů hermeticky zavřenou ve speciální vitríně.
Josef Fousek: Laciná četba / Nevyléčitelná frustrace
Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (35)
A ještě než půjdeme do fakultního finále, musím lehce vzpomenout na svou první závěrečnou zkoušku z ruštiny. Připomínám, že jsme na ruštinu měli tu velmi hodnou lektorku. Nejprve jsme psali písemku, kde jsem nasekal dosti chyb, ale jak se ukázalo, bylo to k něčemu dobré. Při ústní zkoušce, na níž jsem přispěchal z volejbalu téměř s antukou ve vlasech, jsem totiž musel „opravovat“ ta červeně podtržená místa, což zabralo dosti času.
Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (9)
V Pompidouariu jsem vzpomínal na nebožtíka Hlinomaze, s nímž jsem se na dané téma často bavil, a jehož názory byly veskrze originální. "Věnujme se teď surrealismu, vydržel nejdéle", vyprávěl mi kdysi. "Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjakživa, je to obrovská a stále živá oblast. Což nebyl už v obrazech uťaté hlavy Jana Křtitele, předkládané paní Salome na tácu?
Danuše Markovová: Že půjdeš domů…!
Nad oblíbenou výhrůžkou, námi od nepaměti užívanou v obou směrech: …že půjdeš domů anebo z domu, se musím zamyslet. Ačkoli si lehkomyslně vyhrožujeme „ nechtěným domovem či jeho ztrátou“, co domov domovem stojí, a to už je drahná doba, přesto se udrželo „ domovní spojení“ do dneška v našich hlavách. Pravděpodobně je v nás domov zakořeněn silněji, než tušíme, a tak jím bez uvážení plýtváme, navíc nechvalně v podobě trestu.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (1)
V určitém věku se sluší vydat memoáry. Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (14)
Byla to divná skupinka! Klimeš stál na zahradě, opřenej o strom a něco důležitě vyprávěl okolostojícím. Jen Pikart a Pikartová seděli na lavičce u jejich baráku. Statkář Ječmen se pohupoval na svejch křivejch nohách a dcera Alžběta jako pokaždý pojídala popkorn. Sahala donekonečna do pytlíku a jedla tu bezbarvou umělou hmotu.
Odkud k nám přišla dynastie Lucemburská (Český svět - 1908)
Kapitála země dvojocasého červeného lva - velkovévodství Lucemburského - shlíží s malebných výšin do zeleného údolí říčky Alzetty. Starobylá opevnění, ve skalách vytesaná, jimiž učiněn kdys Lucemburk jednou z nejlepších pevností, pochmurné zdivo bašt a věží, zvonice a chrámy, visuté zahrádky a trosky pevnostní - malebné panoráma středověkého města.
Egon Wiener: Voda | Papír | Pánové
Melodie hladí, vlnky si hrají, pláčou a poskakují. Nemáme nic víc než ji. Jinde jsou řeky větší, mohutnější a slavnější. Na jejich březích se formovaly válečné šiky, na jejich vlnách se houpaly kupecké lodi s náklady drahého zboží. Ty řeky také občas zamrzly. Pak mráz spoutal jejich břehy a přes řeky vedly různé cesty a cestičky. Když náhle led popraskal, a stávalo se to často, mnozí nestihli utéci včas na břeh. Zvony v kostelích po obou stranách toku zvonily a zvonily.
Zbytky obydlí s hlaholskými znaky a biblickou výzdobou ve velkomoravské chřibské skalní pevnosti.
V chřibském skalním opevnění, jehož součástí je kamenný trůn se schránkami pro vladařské insignie a futharkovým stignovaným znakem umožňujícím datování do období 600-800 po Kr.(1), se nachází mnoho pozůstatků palácových staveb, včetně křesťanského chrámu z velkomoravského období.
Ivana Kraus: Z deníku fotbalisty
Na přátelský zápas jsem se těšil. Hosté přijeli v nové, poněkud neobvyklé sestavě, s velkým počtem náhradníků. Zápas začal zostra a zdálo se, že to bude velmi vyrovnaný boj. Avšak hosté hráli surově a faulovali naše hráče.
Eduard Světlík: Osmičky a dvacítky
V novějších dějinách máme štěstí (či neštěstí) na letopočty končící osmičkou. Zajímalo mě, jak tomu bylo v minulých stoletích, a tak jsem prozkoumal významná historická data. První doklad, odstrašující, jsem našel v roce 1108, kdy došlo k vyvraždění Vršovců. Ani druhé významné datum zakončené osmičkou není příliš radostné: roku 1278 došlo k bitvě na Moravském poli, při níž padl král Přemysl Otakar II.