Ivo Fencl: Spiess si určitě zaslouží ohlédnutí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Zjara uplynulo už 255 roků od narození Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799), německého to spisovatele, výstředníka a herce svázaného úzce s českou kotlinou, hlavně pak s Prahou a s Bezděkovem u Klatov, kam se někdy v jeho stopách podívejte.
Spiess se narodil 4. dubna 1755 v saském Freiberku. Od mládí prý měl divadelnické sklony. Stal se kočovným hercem. Jako sedmnáctiletý přišel do Prahy. Vystupoval v divadle v Kotcích a Čechy zřejmě už neopustil. Jako dramatik i herec působil v letech 1779–1788, aby se pak stal nadosmrti úředníkem a společníkem apelačního rady, hraběte Šebestiána Františka Josefa Kunigla na jeho zámku v Bezděkově.
Zámek Spiess poprvé navštívil roku 1784 a stalo se mu to osudným. U manželů Kuniglových ale nebydlel sám, nýbrž se svou družkou (a universální dědičkou) Žofií Kornerovou (roz. Bauerovou). Právě tuto ženu si hrabě oblíbil stejně jako Spiesse, ne-li ještě víc. To vše by ovšem dávno zapadalo listím, tak jako x podobných rodinných historií, kdyby Spiess neměl spisovatelské střevo.
Proslavil se jako autor "krvavých" románů překládaných do češtiny mj. Prokopem Šedivým (1764-před 1810) a Jakubem Arbesem a vydávaných zprvu i Václavem Matějem Krameriem (1753-1808). Zůstal víc než pozoruhodným tvůrcem skoro šedesáti děl, jejichž námětem bývá přečasto hrůza. Je to ale hrůza, která je pro nás už často spíš uklidňující, a jejího původce, dodejme, velmi obdivoval i grafik a spisovatel Josef Váchal (1884–1969).
Fantaskní prvky mají pouze některá ze Spiessových děl, zatímco už samotné jím vymýšlené tituly dokumentují spíš tendenci k přirozeným vysvětlením. Tvůrce se více pne ke stylové linii Ann Radcliffové (1764–1823) než Horace Walpola (1717–1797), tedy postavíme-li ho po bok gotickým románům tehdejší Anglie, a není proč ho tam nepostavit.
A všimněme si třeba tohoto názvu: Cesty a dobrodružství rytíře Benna z Elfenburgu, co nejvýš podivná a přece ne strašidelná povídka... Ano, je to jasné! Slovem strašidelný chápali Spiess a jeho doba obvykle i význam "fantaskní".

Ale k člověku. Spiessovu podobu neznáme. Jisté jeho charisma leda tušíme anebo si je možná jen romanticky namlouváme, kdopak ví, ale jasné je, že byl značně citlivý. Z popisu současníků pak zvíme, že štíhlé postavy, zádumčivý… a kavalír.
Stejně jako Dobrovský (1753-1829) či Goethův románový Werther nosíval modrý plášť,  jehož šest knoflíků se zachovalo v klatovském muzeu. S časem však CH. H. S. bohužel propadal více a více zádumčivosti a nepochybně to souviselo s nevěrou jeho družky. Když mu pak navíc zemřela matka, začal vyhledávat samotu, postavil si poustevnu na osamělé buližníkové skále jižně ode vsi Tupadel, kde je dnes geologická rezervace, a okolo vztyčoval dřevěné kříže, jako by chtěl žít na hřbitově. Mezi kříži v poustevně psal hrůzostrašné romány. Christian Heinrich Spiess zemřel 17. srpna 1799, pouhých čtrnáct dní po hraběnce Terezii Kuniglové, do které se zamiloval. Podle pověstí se hraběnka otrávila zdrcena jeho postupujícím šílenstvím, ale co je na téhle verzi pravdy, netuším. Drama, které se odehrálo na bezděkovském zámku, si dnes už můžeme jen domýšlet, ale náhrobních kamenů obou zesnulých se lze dál a dál dotknout na místním hřbitově, kam byly roku 1934 přemístěny. Obnovit kameny nechal německý spisovatel Josef Blau.
Krátce před smrtí někdy svitne. Jindy…
Spiess byl krátce před smrtí pozván Metternichem (1773-1859) do Vídně, ale když četl pozvánku, začal se divit, proč se kníže podepsal dvakrát.
„To dvojí vidění bylo prvním symptomem duševního rozrušení, jež později propukalo v zuření,“ líčí Arbes, který na zvláštního romantika záslužně upozornil roku 1892.
Už v prvních desetiletích po předčasné smrti (umřel čtyřiačtyřicetiletý) se stal Spiess autorem takřka světovým (třeba Poeovi to po smrti trvalo déle), anebo byl každopádně přetlumočen do všech hlavních evropských jazyků. Ovlivnil Puškina (1799–1837) i ruského romantického básníka Vasilije Žukovského (1783–1852) a do jisté míry je autorem braku, ano, ale současně i géniem svého oboru. Stal se klasikem toho typu románů, který byl tak hojně zastoupen v pověstné sbírce Josefa Váchala, a právě Váchal věnoval Spiessovi roku 1933 patnáct výtisků své barevné publikace (napsané už dva roky předtím), která se stala hotovou ódou. „Spiess je krvavému románu tím, čím byl Shakespeare dramatu a Vergilius poezii, " píše Váchal. "Jeho duch, toť Maeterlinck, jen na nižším stupni vývoje.“ A Váchal staví Spiessova díla až provokativně nad Máj. Celkem právem je má za kvalitnější etalony později stále hloub se propadajících krváků. Při pobytu na zámku v Týnci u Klatov a v Nemilkově u Levhartic (1931) se prý Josef Váchal cítíval pronikán fluidem Spiessových stop.
Přesně osmapadesát svazečků romantikova díla zahrnuje i patnáct divadelních her.
V Národním se, pravda, ani nemihly: na rozdíl třeba od Cimrmana, který se tam nakonec propracoval. A zda je to škoda? Na to mohou být různé názory, ale tak trochu jako hry psával Christian i romány a silně dramatická forma mu vstupuje do pera skoro permanentně. Na Prahu věčně vzpomínám, Starý Všudybyl a nikam nedošel, Roxelana jako nevěsta, Tucet spících panen, Tři naučení otcova, Past na myši aneb Cesta do Egypta, to jsou tituly těch her, přičemž podobnost s titulem Agathy Christie z roku 1952 je čistě náhodná.
Jedním z těchto dramat byla i Marie Stuartovna (1784), ale nejznámějším se stala až Kláru z Vysokého Dubu (1790), a tedy hra, která inspirovala i největšího rakouského dramatika devatenáctého století Franze Grillparzera (1791–1872). A Spiessovy prózy?
Sem náleží i opravdický dobový trhák alias „strašlivý“ Černý Petříček, proti němuž ve Francii polekaně vystoupil sám Charles Nodier (1780–1844, dílko známé i jako Mužíček Petr). Dodnes taky děsí i baví Spiessovy Životopisy sebevrahů (1785–1789, 4 svazky) a Životopisy šílenců (1795, 4 svazky) i román Kramář vedoucí svůj obchod pastmi a úklady (1792). K bestsellerům starých časů náleží i Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu (1794), Rytíři se lvem ve znaku (1794–1796, 4 svazky), Skalní duchové aneb Příhody barona z Binenbachu (1797) a čtyřsvazkový román Hans Heiling, čtvrtý a poslední pán ducha země, vzduchu, ohně a vody (1798). Chutě dal Spiess dohromady dokonce Tajnosti starých Egypťanů a ještě léta po jeho smrti byl po večerech hltán Vrátný v pekle i román Loupežní rytíři a strašidla. Taky Zazděná panna Márinka či Kamenné svatební lůžko a Giovani Liobetti, vražedník přeukrutný a Krásná Olivie aneb Strašidlo u bílé věže, což byl napínavý příběh "o lásce, zradě a kruté zákeřnosti“, který česky poprvé vyšel už roku 1798 a který jsem zatím naposled připravil k vydání začátkem tohoto tisíciletí. Vyšel jako samostatná příloha měsíčníku Plzeňský literární život a po určitém úspěchu jsem se okamžitě dal znovu do práce a přepsal do dnes čitelné podoby i další dobový románek Nešťastná Zuzanka aneb Strašlivé následky malé nepatrné poklisky všem nevinným děvčatům k povážení a výstraze vydané.
Teprve když jsem s prací skončil a vydechl a vrátil originál knihovně a znovu procházel Spiessovu bibliografii, ke svému zoufalství jsem zjistil, že tu vlastně žádná Zuzanka nefiguruje. Ani šťastná, ani nešťastná. Znovu a znovu jsem hledal ve všemožných pramenech a vyptával se opakovaně i doktora Václava Maidla, předního znalce Spiessova díla, nicméně kde nic tu nic. A přece! Přece Zuzanku Spiessovi někdo připsal! byl jsem si jist. Anebo ji nakonec napsal Čech Prokop Šedivý? Kdo je původcem? Řeším to doteď... Ale kdyby takovýchhle záhad nebylo, svět by se určitě stal méně zajímavým místem. Nemyslíte?

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2010.