Úvodní slovo Tomáše kardinála Špidlíka ke knize Věry Ludíkové "ESEJE"

Postůjte chvilku zde, tu je něco, co stojí za to, abyste tomu věnovali pozornost, co vám nemá uniknout. Život je přirovnáván ke katedrále, kterou každý staví podle ideálu, jaký jej inspiruje. Ale všude tam, kde mluvíme o přirovnáních, jedno se musí doplnit druhým, aby se stalo výmluvnějším. V našem případě bychom dodali: život, protože je dynamický, je především cesta, která ke katedrále vede. Nedá se jít kamkoli. Každá cesta má svůj směr, k něčemu míří. Ten, kdo po ní kráčí, určil její cíl. Proto jsou cesty tak různé a vedou kamkoli. Je-li cesta inspirovaná láskou, kamkoli nás zavede, tam se staví katedrála. Katedrály bývají zasvěceny různým svatým. I ty jejich cesty byly různé. Ale ať kráčejí kamkoli, nakonec všechny dospěly k lásce Boží. Hroby, obrazy, jména svatých se tedy uctívají v katedrálách, které jsou domy Boží. Víme, že proti tomu mívají někteří námitky. Zdá se jim, že Bůh, jemuž jedinému patří čest a sláva, se tu zastiňuje lidskými osobami. Ale to nemůže platit o Bohu křesťanském, který se vtěluje a který se nejlíp poznává z obrazu, který si on sám od počátku vymaloval, když stvořil člověka ke svému podobenství (Gn1,26)
Proto začali křesťané psát legendy. Latinské slovo legenda znamená doslova „to, co se má čísti“, co nemá uniknout naší vnímavosti. Náš zrak ve světě stále krouží, pozornost se obrací od jednoho předmětu k druhému, píší se potom knihy zaplněné poznatky „o všem viditelném“. Čteme je hltavě a rychle. Chodíme světem jako turisté, kteří chtějí za půl dne projít velkou obrazárnou a zhlédnout všecko, ale přitom se nezastaví u těch nejkrásnějších obrazů. Mají-li však s sebou dobrého průvodce, ten je umí zadržet na patřičných místech: „Postůjte chvilku zde, tu je něco, co stojí za to, abyste tomu věnovali pozornost, co vám nemá uniknout.“
Ve velké obrazárně vesmíru je ovšem obrovská sbírka zajímavostí, „věcí“, ale jsou tu také nenapodobitelná mistrovská díla lidských „osob“, ve kterých se odráží svatost Boží. Někteří z nich byli kanonizováni, tj. uznáni úředně za takové. Ale je tu i nesčíslné množství jiných, kteří unikají pozornosti. Tu tedy vystupuje do popředí funkce dobrého průvodce, který zastaví turisty tohoto světa: Postůjte se mnou, poohlédněte a zamyslete se, stojí to za to.
Knížka, kterou máme před sebou, má tuto funkci. Je „legendou“ v tom původním slova smyslu, proto nemáme opominout její čtení. Stává se tedy povzbuzením i pro nás, kamkoli po svých vlastních cestách
půjdeme.
Tomáš kardinál Špidlík 

Nebojme se. . .

Byla jsem možná jednou z posledních těch šťastných, s kým se pan profesor Lukavský setkal, s kým hovořil, kdo měl tu velikou čest podat si s ním ruku a pocítil její dlouhý, pevný stisk, jednou z posledních, které galantně ruku políbil . . .
Možná se vám bude zdát neuvěřitelné, ale krátce předtím, než jsem se dozvěděla, že pan profesor Lukavský už nežije – bylo to patrně v řádu několika minut poté, kdy úplně zavřel oči –, navštívil mě uprostřed světla jako jasná bytost a řekl mi úplně zřetelně: „Nebojte se!“
Navštívil jste mě rychlostí paprsků, rychlostí světelnou. Byl jste blízko mne, pane profesore, byl jste úplně nablízku a hovořil jste ke mně, Váš hlas ke mně promlouval. Být připravený přijmout poselství

Snad jsem připravená ho předat dál. Bez velkých slov, bez pozlátka, bez velkých gest předal jste právě mně veliký vzkaz: Nebojte se! Duše, duše ušlechtilá, dobře jsi i ve tmě žila, dokázalas světlo rozdávat, chtěla bych na Vás zavolat. Vaše ruce jsou sepjaté ruce alejí, pod jejichž klenbou procházíme. Do víření, do vírů obrazů a myšlenek patříte Vy, pane profesore, Váš obraz tam patří, Váš obraz se tam objevuje. Vdechoval jste slovům pel, vůni a křehkost jasmínových plátků, narcisů a hebkost fialek, Vaše slova měla rovnost jedlí a pevnost skály, měla věrnost párů labutí. Jako přelévání ve spojitých živých nádobách je předávání slov přímou cestou od duše k duši. To je doplňování nerovných tvarů do oblosti, to je směřování k úplnosti . . .

Ráda bych slíbila nahoru, do sfér, které teď obýváte, že na Vás nezapomeneme, vážený pane profesore, že na Vás nezapomeneme jako na mimořádnou osobnost, nezapomeneme na ušlechtilost, jíž jste byl prostoupen a kterou jste kolem sebe šířil, že určitě nezapomeneme na celou Vaši krásnou bytost. Jednou budou vzkříšeny ušlechtilé duše, budou vzkříšeny všechny takové vlastnosti, které povedou k duchovnímu
zrání českého národa, aby mohl být příkladem pro druhé.

Zalévej stonek rovných slov,
slov krásné řeči;
zalévej stonek, ať je pevný . . .
S pocitem letu ptáků
až do volných prostorů,
s pocitem rozpjatých paží
až do duchovních sfér
předávám všem, kdo mu porozumí,
Váš vzkaz: Nebojme se!
Sluneční paprsky řeka láme,
aby je vracela zpátky nahoru,
bohatší o lidskou zkušenost,
o poznání Milosti tvorby, o naději
posílá poselství do Kosmu dál… 
 

Autor jako čtenář

Vybírej z úhlů pohledů, dobře vybírej,
z kterého se chceš dívat, protože všechny
ani nelze popsat, protože všechny nepopíšeš
. . .
Tak dlouho hledáš v dávno zapsaných slovech, v starých knihách i v knížkách současníků, tak dlouho hledáš právě taková slova, která by hovořila za tebe, která by vystihla právě tvoji situaci, tak dlouho je hledáš, až si je sám zapíšeš na papír, sazeč je přepíše a urovná do stránek, tiskař možná vytiskne a knihař sváže. Mezitím se mnohé změní a ty se udiveně dočítáš o někom, kdo už došel o kus dál, než jak ho popsalo tvoje pero ...
Hovořím-li za sebe, mohu říct, že čtenář často nepoznává, co sám jako autor napsal v jakémsi „hnutí“ mysli, v jakémsi spatření jevů v celé komplexnosti. Ty obrazy, ta slova, zcela zvláštně uskupená do metafor, jen rychle zapisuje, později dotváří, domýšlí a doplňuje. Během života se pohled na věc mění.
Nejprve jsme jen v němém úžasu i před autory doslovů a úvodních slov románů, dokonce si z nich děláme výpisky. Osobně jsem knížky dlouho vybírala, zajímal mě nejen příběh sám, ale kniha mi musela poskytnout
něco tajemného mezi řádky, co jsem nacházela například u Otokara Březiny. Autor sám sobě může být čtenářem. Může však sám sobě být autorem čtenář? Snad ano, má-li dost fantazie a domýšlí-li příběh i souvislosti přečteného dál.
Autor jako čtenář, jako posuzovatel jiných děl by měl zůstat nestranný, neovlivněný sympatiemi či nesympatiemi, a především ne závistí k posuzovanému dílu. Čtenář v roli autora ocení práci druhého možná lépe než takový, který dosud nic nenapsal. Autor jako čtenář může lépe ocenit práci kolegů, může si jí o to víc vážit. Na druhé straně může být, jako je tomu, přiznám se, i v mé osobě, určitým způsobem zdeformovaný. Z textu totiž vyskakují skutečné i pomyslné chyby a člověku se posmívají, že se jim podařilo narušit plynulost četby. Vynořují se však také slova, která by zdánlivě lépe zapadla do rytmu, zkrátka máme nepěknou tendenci opravovat.
Autor by měl pro své čtenáře prostřednictvím svých postav určovat směr, formulovat a formovat vize a rozpoznat někde v dálce světlo reálné naděje. Takový autor musí především poznat sám sebe. Potom pravděpodobně rozpozná to, co je zásadní a podstatné – a co je slovní balast.