Věra Ludíková: Pocta Boženě Němcové
Rubrika: Literatura – Doporučení
Česká básnířka Věra Ludíková navazuje na tradici Otokara Březiny a Jana Zahradníčka. Píše a prosazuje duchovní poezii, která dává světlo a naději. Dopisy Boženy Němcové ji inspirovaly k tvorbě a k vyslovení pocty naší velké spisovatelce v roce, kdy si připomínáme 190. výročí jejího narození.  • Kdy jste si oblíbila Boženu Němcovou? Boženu Němcovou jsem si oblíbila o něco později, než když byla povinnou četbou ve škole. Byla pro mne v každém případě rozporuplnou osobností. Zápas o českou identitu jsem tehdy viděla tak, že naši buditelé pro nás vše už dávno vybojovali. Po sovětské okupaci v roce 1968 jsem silně vnímala ohrožení existence českého národa. Hlouběji jsem si uvědomila, že nic není samozřejmé bez značného úsilí a našich vlastenců spolu s Boženou Němcovou jsem si začala o to víc vážit. Je možné, že své češství budeme muset znovu obhajovat v době globalizace světa. • Čím je vám sympatická? Podle mne Boženě Němcové člověk zvlášť porozumí, projde-li sám závažnou životní zkouškou a nepodlehne jí. A pak také hledá-li stejně jako ona tajemství smysluplnosti, které se zdá být už nadosah – a znovu uniká, tehdy hledá učitele, kteří mu alespoň napoví... Svěřit své myšlenky listům a psát dlouhé dopisy přátelům, nalézat nové dimenze v metaforách, v poezii, a přitom dokázat žít reálný život a vychovávat děti, to je mi blízké a sympatické. • Co pro vás Božena Němcová znamená? Podle mne patří k osobnostem, k jejichž myšlenkám se utíkáme jako k velké naději a spoléháme na ně v dobách zlých. Stává se, že dlouho tápeme, hledáme nejryzejší pravdu, nejhlubší poznání a mnohdy za ně ani nemusíme platit penězi. Vlastně se ani penězi koupit nedá, a přitom je tak blízko nás. Můžeme si být docela jisti, že nejdůležitější je Láska – a ta je v Božím plánu, právě tak jako v odkazu Boženy Němcové, prvoplánově. Její pero, její poetická duše dokázala přes všechna příkoří a protivenství rozdávat lásku a naději v pohádkách, v příbězích a v korespondenci. • Jak byste charakterizovala svou poslední knihu Mou v pořadí již sedmnáctou knížku Pocta Boženě Němcové výstižně charakterizuje doslov doc. Josefa Štěpána, z kterého si dovolím citovat: „Inspirací Věry Ludíkové jsou citace z korespondence. Útržky myšlenek, úlomky dávných vztahů k přátelům, dětem, milencům. Je to tříšť, kterou autorka skládá do vlastní mozaiky, do podloží, ze kterého vyrůstá její vidění Němcové – krásné trpící bytosti s neklidným hledajícím duchem. Reflexivní poezie je zrozená jakoby z jemné záře, kterou autorka vidí vystupovat z postavy Němcové. Nechává světelný závoj, aby propustil to, co mluví právě k ní, k autorce duchovní poezie.“ • Chtěla byste vzkázat něco našim čtenářům? Máme k Boženě Němcové a k ostatním našim velikánům obrovský závazek – ctít jejich odkaz. Ještě větší závazek však máme k našim potomkům a k naší krásné zemi. To všechno nás zavazuje, abychom se pozvedli z malosti, hašteřivosti a ze všeho, čím jsou dnes lidé znechuceni. Věřím, že je v našich silách závazky naplnit. |
| Dopisy přátel inspirují Knížku básnířky Věry Ludíkové Pocta Boženě Němcové inspirovala korespondence naší známé spisovatelky. Najdeme v ní útržky z dávných vztahů k přátelům doplněné básnířčiným viděním Němcové. Knížku uvádí moudré slovo kardinála Tomáše Špidlíka, který byl také přítelem Věry Ludíkové a jeho poslední dopis ji potěšil těsně před jeho smrtí. Není zvykem profesorů teologie, aby psali úvod ke knihám básní. Ale už mne někteří vyhledali, abych to učinil, protože jsem často dával na univerzitě kurz o spiritualitě umění, hlavně maleb. Máme totiž opravdu něco společného. Ústřední otázkou spirituality je kontemplace, schopnost objevit za povrchem věcí i slov realitu hlubší, božskou. Není to i úsilí umělců? Poslyšme naši básnířku: Básnická krajina je celým vesmírem, živým a tepajícím životem v nás, v lidech, ve všem živém, v prostorách tam někde vysoko nahoře nad námi, kde se chystají osnovy našich dnů, a my sami pak dotkáváme pestré koberce, po kterých chodíme a po kterých budou chodit příští generace. Vyplétám věnečky sedmikrásčí. V prstech je roztočíš, smějí se slunečně, drží se za ruce, tanec je unavil, dosednou na tvoje čelo. Učím se naslouchat domluvám javorů, snažím se pokročit do kořínků básně. Tebe samého snažím se pochopit. Snažím se nezranit. Klasický autor o kontemplaci z doby otců církve Evagrius Pontský měl povědět, co všecko může být předmětem duchovního vidění. Jeho odpověď byla stručná: všecko, co existuje, viditelné i neviditelné. Řecky se kontemplace označuje slovem theoria. Vysvětlovali ten výraz jako složeninu dvou jiných slov: Theos – Bůh, a horan – vidět. Je tedy kontemplace „vidění Boha ve všech věcech“, nejdříve ovšem ve viditelném světě: theoria physicae, duchovní fyzika. Najdeme ji v naší knize: Zem šatí (myšlenky) v roucho zelené... a v tu krásnou přírodu kouzlí obraz nejkrásnějšího člověka dokonalého – svobodného... V ruce máš letenku do bezkonečna, na nohou tíže, zkušenost tvá jak život navrací se tam, kde nedávno dřív by! – zloba taje. Zas vyrostly narcisy sněhobílé, jak po bílém sněhu zbylé. Čteme tu nečekaný výraz: „na nohou tíže“. Křesťané ovšem dobře vědí, že se světa zmocnila i zloba. Ta se snaží vzletu duše zabránit. Ale máme sílu uhájit se: Země je Bohem otevřená dlaň, po žilkách osudu chodíme pěšky. Když purpur je vehnán do tváří, když do kolen jsi promáčen a v špíně chutnáš bláto, vzhůru se dívej, do vůně lip. Jen tvorbou světlo nalézají. Opuštěná, nehledej náhradu jen tak, kdovíkde, nehledej náhradu hned. Duše je nejen chrám, v němž je ukryté usilování a touha být Bohu blíž, ale i samo tajemství bytí. Ptát se obyčejnou lidskou řečí nestačí. Ona putuje prostorem a občas také zabydluje Zem. Překážku duchovní vize najdeme i tam, kde bychom ji nečekali, tj. v našem rozumu. Pozvedá sice naši mysl nad smyslové vidění, ale jenom do světa idejí nehybných, a proto mrtvých. Život je naopak stálý vývoj a má naději v to, co má teprve přijít: Ti, kteří byli obdarováni vizí budoucnosti, by měli mít morální odvahu a intelektuální sílu přesvědčit ostatní, že je moudré tuto vizi uskutečnit. Bude to možná bolestné, ale bude to reálné. Vedeni velikou touhou o zachování života na Zemi, touhou uchovat si lidství za všech okolností a posílit ho tak až do rozměrů duchovních, musíme podřizovat svůj dnešek těmto nadějím, a dá se říci, o tyto naděje zápasit. Kam až chceme dojít? Přetne naše putování konec života? Bojíme se smrti? Slavnost pohřbů zničí let do výše? Slavností smutku je překotná chvíle před odletem ptáků, před rozloučením. Duše neomezená ani časem, ani prostorem stírá rozdíl mezi životem a smrtí k nekonečné trvalosti. A co bude po smrti? Starořecké pojetí věčnosti je nehybnost. Všechny pohyby světa se zastaví, bude tu jistota stálosti. A bude to ještě život? Daleko krásnější je pojetí slovanské, které vede duši zemřelých k tanci andělů. Není náhodou, že naše autorka básnířka Věra Ludíková má tak blízko k Boženě Němcové. Babička byla Němcové poutem s vlastí: Moje babička, taková upřímná staročeská, jakých posud leckde nalézáme po Čechách, jenže si jich nevšímají, ta napomínala mne k lásce k vlasti, povídala děje z historie české. Ale i vlast jako souhrn dobra musí zůstat navěky. Minulost naše je jen přípravka, jen znalost not pro českou melodii, jež éterem až ke hvězdám se vydá – nová symfonie Novosvětská. Těch několik myšlenek, které jsme si tu vybrali, stačí k tomu, abychom vřele doporučili čtenářům této knihy, aby se nebáli v ní najít pozdvižení mysli k Bohu, ne pouze ideologickému, ale viděnému ve světě a v osudech všech lidí. Suché jsou minuty bez čekání – být soběstačný strom, být vedlejší kolejiště, vidět jen vlaky projíždět bez nastoupení. Každý z nás má chvilky, kdy se cítí osamocen. V takových okamžicích se držme přísloví: Dobrá kniha je dobrý přítel. |
| O autorce Věra Ludíková se narodila 16. června 1943 v Ústí nad Orlicí. Po maturitě nastoupila do Pragovky, od roku 1975 byla zaměstnána v Odeonu. V 90. letech pracovala jako personalistka v nakladatelství Ivo Železný, po té jako poradce v Parlamentu. Je členkou Obce spisovatelů a autorkou sedmnácti titulů. Autorka pracuje s adepty poezie a vydala Almanach mladých básníků Podorlicka. Své knížky představuje na autorských večerech v PEN klubu, v Náprstkově muzeu nebo v domově Sue Ryder. Řada jejích básní byla zhudebněna. Je vdaná a s manželem Františkem mají dvě dcery: Věru a Lenku. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Krůta |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Rudolf Křesťan |