Je to jen chvíle, jen pár týdnů, kdy jsem rozesílala pozvánku se jménem účinkujícího pana profesora Radovana Lukavského na autorské čtení z mé nové knížky Kamkoli půjdeš… Jako by to byla jen chvíle, jen pár týdnů, kdy jsem ho měla přivítat, tak jako mnohokrát předtím, protože při našich pořadech často vystupoval. Místo toho jsem požádala přítomné, abychom uctili jeho památku minutou ticha…
Scénář tohoto večera, shodný i pro pozdější vystoupení v Kolovratech, jsem panu profesoru Lukavskému předávala v pondělí, pouhý den předtím, než byl odvezen do nemocnice. Měli jsme spolu domluvenou polední schůzku v Kolowratském paláci a hovořili jsme o nové knížce, z níž se bude číst, o jejím tématu, jak vznikala – všechno ho zajímalo. „Připijete si se mnou?“ zeptal se mě. Přinesli mu vysokou sklenici aperitivu a já samozřejmě souhlasila – ale v tuto dobu asi jen kávou, řekla jsem. Snad na tom nezáleží, čím se připíjí, moje spíš podvědomá reakce mě přesto mrzí. Říkal, že včera, v neděli, mu nebylo dobře.
Dokonce si myslel, že nebude ani moci hrát – účinkoval tehdy ve Vinohradském divadle. Polekala jsem se, ale hned dodal, že bez hole. „A bez hole jsem se obešel,“ dodal zvesela. Uklidnilo mě to. Živě se o vše zajímal – na naše čtení se těšil.
Tím zájmem, tím laskavým zájmem bude s námi při našich shromážděních pokaždé jakoby duchovně přítomný.
V pátek večer před tímto setkáním jsme jeli s manželem do Mladé Boleslavi jako premiéroví hosté na Čechovova Racka a často s sebou brávali i pana profesora Lukavského. Vracívali jsme se obvykle po půlnoci, protože premiérová atmosféra mu byla blízká, těšil se na ni, rád hovořil s herci, vzpomínal na své působení v mladoboleslavském divadle.
Cestou domů jsem se ho zeptala, kdy bych mu mohla předat scénář připravovaných čtení. Rozsvítil lampičku nad sebou za jízdy a listoval ve stolním kalendáři, svém diáři. „Hned v pondělí by se mi to hodilo,“ řekl, „ve čtvrtek máme premiéru v Národním divadle.“
Moc rád jsem se s vámi ještě podíval do Mladé Boleslavi,“ řekl na rozloučenou a mával nám na chodníku do té doby, než auto odbočilo. To dlouhé loučení nás zarazilo.
Byla jsem možná jednou z posledních těch šťastných, s kým se pan profesor Lukavský setkal, s kým hovořil, kdo měl tu velikou čest podat si s ním ruku a pocítil její dlouhý, pevný stisk, jednou z posledních, které galantně ruku políbil…
Možná se vám bude zdát neuvěřitelné – krátce před tím, než jsem se dozvěděla, že pan profesor Lukavský už nežije – bylo to patrně v řádu několika minut poté, kdy úplně zavřel oči – navštívil mě uprostřed světla jako jasná bytost a řekl mi úplně zřetelně: „Nebojte se!“
Navštívil jste mě rychlostí paprsků, rychlostí světelnou. Byl jste blízko mne, byl jste úplně nablízku a hovořil jste ke mně, Váš hlas ke mně promlouval. Být připravený přijmout poselství… Snad jsem připravená ho předat dál. Bez velkých slov, bez pozlátka, bez velkých gest předal jste právě mně veliký vzkaz: Nebojte se!
Duše, duše ušlechtilá, dobře jsi i ve tmě žila, dokázalas světlo rozdávat, chtěla bych na Vás zavolat. Vaše ruce jsou sepjaté ruce alejí, pod jejichž klenbou procházíme. Do víření, do vírů obrazů a myšlenek patříte Vy, pane profesore, Váš obraz tam patří, Váš obraz se tam objevuje.
Vdechoval jste slovům pel, vůni a křehkost jasmínových plátků, narcisů a hebkost fialek, Vaše slova měla rovnost jedlí a pevnost skály, měla věrnost párů labutí. Jako přelévání ve spojitých živých nádobách je předávání slov přímou cestou od duše k duši. To je doplňování nerovných tvarů do oblosti, to je směřování k úplnosti…
Ráda bych slíbila nahoru, do sfér, které teď obýváte, že na Vás nezapomeneme, vážený pane profesore, že na Vás nezapomeneme jako na mimořádnou osobnost, nezapomeneme na ušlechtilost, jíž jste byl prostoupen a kterou jste kolem sebe šířil, že určitě nezapomeneme na celou Vaši krásnou bytost. Jednou budou vzkříšeny ušlechtilé duše, budou vzkříšeny všechny takové vlastnosti, které povedou k duchovnímu zrání českého národa, aby mohl být příkladem pro druhé.
Zalévej stonek rovných slov, slov krásné řeči; zalévej stonek, ať je pevný… S pocitem letu ptáků až do volných prostorů, s pocitem rozpjatých paží až do duchovních sfér předávám všem, kdo mu porozumí, ráda Váš vzkaz: Nebojme se!

Poz. redakce: Věra Ludíková je členkou Obce spisovatelů