Věra Ludíková: Pošli to dál

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?



Věra Ludíková

*
16. 6. 1943
Ústí nad Orlicí
 
 
 
  Po maturitě nastoupila do Pragovky,
  v roce 1969 zaměstnána v Odeonu,
  v 90. letech personalistka v nakladatelství
  Ivo Železný.
  Poté poradce v Parlamentu ČR.
  Majitelka nakladatelství Chronos.
  Píše básně a povídky.

 Sbírky:

 ■ Váhy (1992)
 ■ Oni netuší (1993)
 ■ Uslyšet duši (1994)
 ■ Uslyšet duši, básně a texty (1997)
 ■ Ekaŭdi la animon / Uslyšet duši
   (1998, esperantsko-české vydání)
 ■ Uslyšet duši 1 + 10 (1999, s překladem do 10 jazyků)
 ■ Uslyšet duši 1 + 16 (2000, s překladem do 16 jazyků)
 ■ Kantáta (2001, s překlady do 12 jazyků)
 ■ Autorské večery (článek)
 ■ Pošli to dál I (poetická próza)
 ■ Sendu ĝin pluen I (2002)
 ■ Pošli to dál II (2003)
 ■ Sendu ĝin pluen II (2003)
 ■ Enkondukaj vortoj (2003)
 ■ Pošli to dál III (2004)
 ■ Sendu ĝin pluen III (2004)

 

Aby se slova šířila jako kruhy na vodě, pošli je dál. Dobrá slova, taková, kterými předáváš světlo a naději. Šiř lásku a naději v podobě výtvarné, protože, jak říká čínské přísloví, jeden obraz je víc než tři tisíce slov. Pokud jsi skutečně prožil něco špatného, když jsi uspěl nad zlem a dokázal jsi odpustit, máš dokonce povinnost rozdělit se o tuto zkušenost, povědět ji dalším, posílit je tak. Pomoz, prosím, malověrným, kteří se potápějí jako moucha ve lžíci vody a nejsou schopni uvidět svět nádherný, i tajemný Vesmír Bohem stvořený... Jsou to zkoušky, kterými, když je zdoláš, duchovně rosteš, jako když se rodí krystal z roztoku až v okamžiku, kdy je nasycený. Pošli to dál. Pošli zprávu pravdivou, pošli ji rychle a pošli ji ve stručné podobě, protože čas nabývá na rychlosti a zároveň se však zkracuje právě ten, jenž je nám dán pro změnu všeobecně uznávaných hodnot. Zvláště jsi-li poctěn darem slova, vládneš-li štětcem, či dokonce poznal-li jsi Milost tvorby a předvídání zároveň, prosím, varuj ostatní! Povzbuzuj je! Pověz druhým o boží lásce a předávej ji dál! Takové hlasy je jakoby málo slyšet, a dokonce se zdá, že zanikají v materiální společnosti, která neví nic o nelpění... Jsem šťastná, že čtenářům a posluchačům může být představena knížka, která vznikla z těch nejušlechtilejších pohnutek mnoha lidí.
Těmito slovy, slovy úvodními celé knížky, vstupuje čtenář do světa vzkazů lidem i Vesmíru těch osobností, a to nejen literátů a výtvarníků, ale i lékařů, vědců a lidí s bohatou duší, kteří byli natolik osloveni myšlenkami zformulovanými do podoby textu Pošli to dál, že do knížky poslali příspěvky různorodé a nesmírně zajímavé. Nebylo v mých silách napsat všem, kterým bych napsat chtěla. Veliká pomoc Literárních novin v podobě zveřejnění textu Pošli to dál ve vánoční příloze nezůstala bez odezvy, naopak příspěvků přišla řada.
 
Čas trochu zvolnil krok po hektických přípravách knihy POŠLI TO DÁL, jež byla poprvé představena v literárním sále v den zahájení knižního veletrhu SVĚT KNIHY 2003, a to 24. 4. 2003. Aby měla šťastný začátek, aby šťastně vykročila do světa, jí popřál výtvarník Zdeněk Hajný, jenž se o knížku hodně zasloužil. I jen relativně malý časový odstup člověku dovoluje vybavit si to nejzajímavější, to nejzávažnější, jež uložené do paměti se z ní postupně vynořuje, osvobozené od horečnatého spěchu a přísného dodržování časových limitů. Nadšenci, se kterými spolupracuji na mnohojazyčných vydáních své poezie a textů, základní text nejen přeložili, ale připsali i jinojazyčné vzkazy. Proto první čtení z nové knížky znělo mnohojazyčně. Přečíst svou báseň v rodné angličtině a česky přijel až z Anglie básník Ewald Osers, japonsky četla paní Misako Krouská Kanayama. Sál naslouchal esperantu, španělskému vzkazu Ramóna M. Machóna Pascual, ruské básni sólisty Státní opery a básníka Eduarda Treskina a slovenským příspěvkům Márie Smolárikové a Petera Liptáka. Dr. Alemayehu Kumsa oromským příspěvkem (jazyk užívaný v Etiopii) podpořil letošní zaměření knižního veletrhu na africkou literaturu a kulturu. Z Rakouska přijel číst Miloš Vavřín, někdejší profesor curyšské univerzity. Úctyhodně vystoupil profesor Zdeněk Mařatka, lékař, syn význačného sochaře Jana Mařatky. Příspěvek doc. Ing. Miloslava Krále, kybernetika, obsahoval to nejdůležitější z jeho knihy Paměť kosmu. Zaujalo vystoupení básníka Josefa Fouska, vysoce profesionálně moderoval čtení Jaromír Husák. Sál byl plný, knížky se podepisovaly na následné autogramiádě téměř dvě hodiny. Co si přát víc?
 
Jen několik dnů poté, 29. 4. 2003, následovalo v PEN klubu další čtení autorů z knížky POŠLI TO DÁL. Bylo komornější něž předešlé, o to však duchovnější, násobené sdílením závažných myšlenek přítomnými. Pevně držím na uzdě svého Pegasa, abych střízlivými slovy popsala všeobecné nadšení a následné hodnocení. Budu jen popisovat a citovat, protože jinak bych snad úplně splynula s živným duchovním proudem, jenž úplně zaplnil prostory PEN klubu, a ještě víc rozechvíval struny keltské harfy v rukou Jiřího Vyšaty. Četlo se vícejazyčně, německy Berta Cibulková a oromsky znovu Alemayehu Kumsa. PEN klub pozorně naslouchal Martinu Petiškovi, báseň Zeno Kaprála přednesl herec a moderátor pořadu Jaromír Husák. Koho nejmenovat z dvacítky čtoucích autorů, když slova jakoby posazovala křišťálek vedle křišťálu do královské koruny podvečera.
 
Dr. Balabán píše: ”Jak troufalé – poslat své poselství dál, každému, všem, všemu ve vesmíru, co má nějaké uši k slyšení, a všem, co ani nevědí, že slyší, a nevědí, že neslyší, každému kamínku i každé černé díře. Ale jak troufalé by bylo myslet si, že mám být takového poselství prost. Také nebýt dost velkorysý je hřích. Hřích je nebýt dost daleko vidoucí, hlubinně zřící, dost kosmický. To ví Věra Ludíková, náhle z pěn mořských se vynořivší spisovatelka a inspirátorka humanistických a mystických ”nákaz”, to vím i já, který se máchám ve vodách biblistiky, uhranut poselstvím i výsostnou estetikou Knihy knih, Poselství inspirujícího všechna ostatní živná a z mrtvých povolávající poselství: homérská, ale už i gilgamešovská, a také všechna ta potomních – shakespearovská, březinovská, ortenovská, rádlovská, masarykovská, patočkovská a další. Co poselství, to zeleň!... Jsem dobrovolně zajat svědectvím svatých Písem, a proto odtud, z této Zářivé Hlubiny, Propasti světla a procházek v rajské Zahradě, vynesu nahoru, v šíř i dál, něco (fragment a útržek) z toho, co mé duchovní uši zaslechly a co vstoupilo na mé srdce, trůn tak výsostný, tak vratký. To první je MOUDROST. To druhé, ale také první, je LÁSKA.” Těmito slovy začíná DOPIS VŠEM POSLANÝ DÁL prof. ThDr. Milana Balabán, tak uvedl i svůj vzkaz v PEN klubu. Zakončil ho slovy: ” K Moudrosti, k Lásce vás volám, svolávám, zvu a vítám vás, lidé i všechna mimolidská stvoření, k banketu, při němž se pije víno všední i mystické radosti a jí chléb moudrosti a vstřícnosti vůči všem a všemu, i tomu všemu, které tady ještě není, ale brzy bude počato a přivedeno na svět.”
 
Své krédo znovu pronesl i v PEN klubu Prof. MUDr. Zdeněk Mařatka česky, do knížky ho napsal též anglicky, francouzsky a německy: ”Největší životní štěstí pochází z tvořivé činnosti. Není to jen umění a věda, nýbrž jakákoli činnost, do níž člověk vkládá něco osobitého, a v uskutečňování své představy nalézá uspokojení. Tvůrčí práce směřující k rozvoji lidských a kulturních hodnot je jedním z hlavních aspektů odlišujících člověka od zvířete, je dokladem božské jiskry, která v každém dřímá a při vytrvalém úsilí vydává své plody.”
 
”Vážení a milí, pokud snad jste (Vy ve své současnosti a pro nás v daleké budoucnosti) na této zemi ještě živi a jakž takž zdrávi, pak mi dovolte, abych Vám připomněl, že sám život je ten nejcennější dar, jaký jsme mohli od Pána Boha dostat. Važte si ho. A moc Vám přeji, abyste si ho naplno užili! A ne abyste si ho kazili všelijakými hloupostmi, jak to děláme my teď (v té naší současnosti a ve Vaší daleké minulosti). Váš zdrženlivě optimistický prorok Zdeněk Matějček, na prahu roku 2003.” S nesmírně laskavým, sobě vlastním úsměvem byla samotným panem profesorem pronesena tato slova zapsaná do knihy vzkazů lidem i Vesmíru.
 
Jiří Stránský, předseda PEN klubu, svůj příspěvek osobně nepřednesl, protože na poslední chvíli onemocněl, dál však bude k budoucím apelativně promlouvat: ”Mám jedno velké přání: aby co nejdřív (dokud mým generacím ještě slouží paměť) bylo zaznamenáno všechno, co se v naší zemi, ale i v Československu odehrávalo během vlády komunistické strany. Aby se to zároveň stalo záznamem do dějin našeho státu dokládajícím, že se i v čase největší poroby, největšího útlaku a největšího ponižování tisíce mužů a žen (z nichž mnozí teprve končili své dětství) dovedly vzepřít. Že jim smysl pro čest, pravdu a úctu k lidství byl dražší než komunistická odveta, která je za tento postoj stihla. Nechci ta velká slova zneužívat (na to jsou jiní) – chci tím jen připomenout, že nikdo z nás – nemít je v krvi, v srdcích, v duších – by se nebýval mohl zachovat tak, jak se zachoval. A právě to je náš vzkaz – vzkaz 27 000 politických vězňů komunismu: takto jsme byli vychováni, a proto náš postoj byl i naší přirozeností. S plným vědomím, že to nejcennější v člověku je nejdražší. Až po cenu vlastního života... Naštěstí začíná dorůstat generace, kterou (na náš vkus možná až trochu pomalu) ony významy začínají oslovovat. Navzdory okouzlení mobily a počítači si začíná uvědomovat, že oslovení potřebuje i její srdce a duše. Děkoval bych Bohu, kdyby součástí tohoto oslovení byl i tento můj vzkaz.”
 
A ještě to nedůležitější z příspěvku Rudolfa Skarnitzla: ”Svět se radikálně změnil... V každém z nás existuje ještě hlubší a závažnější krize, která je zcela nezávislá na vnější situaci. Drží nás pocit nepokoje, něco, ”co bych měl učinit, ale nevím co”... Je to touha prolomit naše omezení a vnořit se do nesmírnosti stálé radosti a míru... Nejpronikavěji se jeví u mladých, kteří v touze vše rozluštit jsou často hnáni k nevázanému experimentování se životem. Nevědí, co vlastně hledají a kam mají své inspirace namířit. Zdrojem takového počínání je vnitřní tlak pozvednout se nad běžnou úroveň, což se splní jen vědomým úsilím ve směru vyšší kvality. Jedině když se naše touha rozhoří v plamen, jsme schopni poznat zdroj našeho hledání. Onen zdroj nás naplní intenzivní láskou, která rozpustí všechna zauzlení naší osobnosti, ať jsou zděděná či v dětství nabytá. Tato síla si vynutí překonání všech překážek v životě a jako spiritualita je jeho nejzávažnějším projevem...”
Básník Richard Sobotka, jenž vážil cestu do PEN klubu až z Rožnova pod Radhoštěm, zakončil příspěvek slovy: ”Když v houštině zanotoval koloraturním sopránem své sólo trylků sedmihlásek, popadlo děvče ženu kolem krku. ”Mám tě ráda, mami!” Bylo v těch slovech obsaženo nezakódované poselství pro celý svět, pro celý Vesmír, pro celý život. Louka právě kvetla...” Po týdnu mi Richard Sobotka napsal: ”...Jsem rád, že jsem mohl také napomoct myšlence vzkazů lidem i Vesmíru, kterou šíříte. Toto setkání mi přineslo poznání, že literatura má stále co říci i k závažným problémům, že zdaleka ještě neodumřela, jak se to dnes kolikrát jeví v oblastech mimo Prahu. Díky!...” Prostory PEN klubu byly úplně zaplněné, dlouho se knížky podepisovaly, Jaroslav Šerých k podpisu přidával do knížky svoji další kresbu... Co si přát víc?
Básník a sorabista dr. Josef Lebeda, sám čtoucí autor v PEN klubu, hodnotí: ”Autorská čtení POŠLI TO DÁL byla univerzálnější, originálnější, všeobsáhlejší, všestrannější a pestřejší, než standardní mezinárodní čtení autorů nebo mezinárodní konference o duchovních naukách, kterých jsem se zúčastnil,” a dodává: ”Duchovní humanistická čtení mne přivedla na myšlenku, že pokud by se všechny duchovní proudy společnosti spojily, mohly by omezit alespoň odhadem z poloviny dravé vládnoucí materialistické zaměření současné společnosti, kdyby však dostaly bohatší veřejnou publicitu a podporu.”
 
Při práci na knížce Pošli to dál jsem měla velikou čest poznat skvělé lidi a doufám, že i nové přátele. Až se tomu snad ani nechce věřit, jak úžasně na můj dopis reagoval malíř Zdeněk Hajný, totiž nejen příspěvkem vlastním a laskavým svolením použít jeho obraz na obálku knížky, a dát jí tím krásnou tvář, ale i tak, že požádal své nejlepší přátele též o příspěvky. V jeho osobě, v jeho díle i v poslání jeho galerie Cesty ke světlu, v jeho nadšení pro můj záměr pokračovat dál v nastoupené cestě, jeho laskavě podaná ruka ke spolupráci mě utvrzuje v poznání, že člověk potkává správné lidi na správném místě, a dokonce v takovém čase, kdy to nejvíc potřebuje. Najdou-li se laskaví podporovatelé tohoto záměru a pomohou-li mi alespoň částečně s finančním zajištěním, jsem připravena vydat další knížku se stejným posláním, jež jistě nebude o nic méně zajímavá, než ta, kterou dostává čtenář právě do rukou. Jako odhrnutá záclona vpustí sluneční paprsek do pokoje, tak zazní nové příspěvky POŠLI TO DÁL v galerii Zdeňka Hajného Cesty ke světlu. Spojení světla a naděje v čase adventním, to je konkrétní plán a skutečně se velmi těším na jeho přípravu.
 
Každý, kdo je toho schopen, by měl totiž vidět naši civilizaci v úplnosti, dívat se dál do budoucnosti, protože v době globalizace planety Země bude velmi záležet na tvůrčích schopnostech a dovednostech co možná největšího počtu jedinců. I my tak budeme moci z území malé české kotliny světu nabídnout skutečné hodnoty, nevyjímaje ani myšlenky hodné duchovní obrody lidstva. Vždyť na počátku bylo slovo...
 
Věra Ludíková
/převzato z Literárních novin/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 01. 2005.