Věra Ludíková: Hvězda betlémská / Vánoční zamyšlení
Rubrika: Literatura – Zamyšlení
| Hvězda betlémská Přichází advent, vánoční čas. Přichází čas naděje, čas čekání na zázrak jednoho Boha od počátků Achnatona. Čas velikého očekávání, podobného očekávání starozákonních lidí na příchod Mesiáše. Čas vkládání velikých nadějí v to, co nás přesahuje, co daleko přesahuje nás samotné d  o rozměrů tajemných, dál do rozměrů kosmických. Tolik, tolik očekáváme od budoucnosti, tolik v ni věříme a jsme ochotni obětovat jí dnešek! Taková je síla vnitřního očekávání, tak silně je dynamická, že by člověk mohl snad i létat... Taková je síla slovy těžko vypověditelná, síla touhy. Touhy po něčem vyšším, tajuplném, po něčem, co člověka skutečně naplní, co je opravdovější než náš viditelný svět. Taková je podstata adventního očekávání, totiž že dnešek rádi podřizujeme celou svou činností, i v rozměrech duchovních, očekávané budoucnosti a že k této budoucnosti upínáme naděje. K budoucnosti, která jakoby osvětlí to všechno dnešní a zároveň vysvětlí, vyloží a potvrdí naše vize, vize dobré budoucnosti. Vedeni velikou touhou poznáváme, milujeme. Vedeni touhou se připravujeme na zázrak největší, na zrození děťátka, na zrození dítěte v jesličkách, na příchod Jezulátka. Vedeni touhou pronikáme do záhad Vesmíru, do jeho zákonitostí, do harmonií všudypřítomně Vesmír rozeznívajících. Vedeni touhou poznáváme Lásku. Lásku partnerskou, lásku mateřskou, lásku k bližnímu, lásku k Otci i jeho Synovi, lásku k právě zrozenému dítěti. Lásku vše prostupující, lásku kosmickou. Vedeni touhou o zachování života na Zemi vedeme zápas proti silám destruktivním. Vedeni vizí dobré budoucnosti a jisti si velikou láskou Otcovou ubránili se západní křesťané, naši dávní předkové, arabizaci evropského prostoru, ubránili se dalším a dalším nástrahám, tak jako Maria a Josef uchránili svaté děťátko před lstí Herodovou. Vedeni velikou touhou uchovat život na Zemi, uchovat si lidství za všech okolností a posílit ho až do rozměrů duchovních, musíme svůj dnešek podřizovat těmto nadějím a o tyto naděje zápasit. Sebeuspokojení, pýcha a lhostejnost jsou totiž pro lidstvo sebezničující. Jako by rozprostřel temnotu, tak podobnou slepotě, ten, kdo chce nevidět a jiným ještě brání... Tolik podob má adventní očekávání, kolik podob má naděje. Díváme se dál, do budoucnosti, do sebe, rozjímáme, myslíme na druhé a chceme je potěšit. Překračujeme zatuhlý práh nesnášenlivosti, jež nad námi už nemá moc, a druhým pro štěstí |
| Vánoční zamyšlení Vstupovala jsem do dospívání s knížkami dospělých. Jedna ušlechtilá duše, tenkrát ještě osamělá, mě možná chtěla varovat před samotou, když mi půjčila Baarovy Vzpomínky Štědrého večera. Drobnou knížku, úryvky z deníku kněze, zachycující jeho štědrovečerní pocity, jsem přečetla s poznáním, že osamělý člověk prožívá hůře posvátný křesťanský večer uprostřed rodinného štěstí přátel, než kdyby byl v ústraní sám, protože ti, i kdyby se sebevíc snažili ho potěšit, jsou přesto cizí lidé. Bez lásky je život poušť, řekla mi ta vzácná nevidomá žena, když jsem  jí knížku vracela. Tolikrát jsem si vzpomněla na mladého muže s velkým citem, který neměl komu darovat, jako na oběť celibátu. Domnívala jsem se, že jeho velký stesk byl popsán nejsilněji v několika řádcích na konci knížky a bolestivý osten bych našla hned, kdybych ji znovu četla. Nikdo ze známých Baarovy zápisky neměl. Znovu jsem mohla nahlédnout do Vzpomínek Štědrého večera až v Univerzitní knihovně. Porovnala jsem svůj silný dojem s napsaným textem a uvědomila si, že mladý člověk chápe věci sice zjednodušeně, přitom však citově silně a vcelku správně. Svědectví o osamění prostupuje celou knížkou, obzvláště působivé je jeho vyjádření metaforou. Dnes se dívám na Baarovu zpověď jinýma očima, klade mi víc otázek. Kdy si je člověk jistý, že volil správně, rozhodne-li se dobrovolně něčemu život obětovat? Jak vysoký cíl by to musel být? Kolik je kupříkladu takových, kdo jsou sami mezi nejbližšími s neopětovaným citem a se slovy, jimž nikdo nerozumí... Člověk bývá se svým vnitřním hlasem a s myšlenkami v podstatě sám. Jak může nevnímat dávnou lidskou touhu být Bohu blíž, vyjádřenou směřováním od výchozího bodu až k bodu Omega, přitom dostávat duchovní sílu a tu předávat dál. Potom zůstane v úžasu nad stvořením člověka a s pokornou radostí vzpomíná na děťátko v jesličkách, které pohnulo svědomím Země. Narodilo se z lásky pro oběť, slibuje pokoj v duši, veliký dar. Vítáme Tě mezi námi, symbole zrození duchovních lidí, šiřitelů Nového věku. Pro závist by už nemělo být na Zemi místo. To znamená nerušit šťastné lidi ani svou přítomností, aby se štěstí mohlo svobodně projevit, protože i dobré oči mohou být uhrančivé, jak píše Baar v odmítavém dopise na pozvání ke štědrovečernímu stolu, jímž knížka začíná. Patříme k sobě, blízké duše, opakovaně spolu rozmlouváme. Děj se, Pane, vůle Tvá, jsou ta společně šeptaná slova, při nichž se dějí zázraky. Vím, že nemám právo hodnotit pocity J. Š. Baara, přesto mu píšu: Být světlonošem pro ty, kteří čekají v chrámu na Boží slovo, aniž si uvědomují, že pod ornátem tepe srdce člověka, a umět lidem vroucně vyprávět, to by mohlo vysoko povznášet. Být přitom sám, uprostřed blízkých hvězd a s vločkami sněhu být sám, mezi blízkými být úplně sám. Sám s radostí z nového zrození uslyšet celý Vesmír. |
Ukázky z knihy ESEJE Věry Ludíkové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2009.
