Kumštýř, který není vzděláním výtvarník, ale v tom dobrém slova smyslu autodidakt, původním povoláním strojař, žijící a tvořící v Potštejně. Připomeňme, že do tohoto známého letoviska pod hradem stejného jména zajížděl TGM, jehož připomíná kousek od zámku jeho busta. Toto dílo Vincence Makovského, mj. tvůrce Komenského pomníku v holandském Naardenu a v Bethlehemu v USA, byla odhalena 1938, pak došlo k jejímu sejmutí a v roce 1968 byla znovu instalována. V sedmdesátých letech bylo nařízeno její odstranění a znovuodhalení se uskutečnilo v roce 1990. V prosinci 1991 se stala předmětem bombového útoku (nikdy nezjištěný pachatel ji odpálil), v srpnu 2007 byla ukradena a pachatel taky zatím nebyl vypátrán. Byla nahrazena Masarykovou bustou, dílem Vladimíra Peška z pryskyřice, a i ta byla 23. ledna 2010 ukradena. Stejně tak zmizela u potštejnského domku Josefa Filipa jedna z jeho prací, jen s tím rozdílem, že byla ukradena. Tolik úvodní paralela.

Tohoto plachého kumštýře jsme letos zastihli uprostřed prázdnin v nově otevřené galerii na zámku v nedalekých Kvasinách (rodišti Jana Aloisa Sudiprava Rettiga, manžela M. D. Rettigové), kde jemu a jeho kolegovi zahajovali výstavu. Zavítal tam za ním z Hradce Králové i znalec umění, publicista a seniorský atlet 84letý Jan Soukup; ostatně jeho sochařský portrét, Filipovo dílo, tu bylo k vidění.

Naposledy jsme se s Josefem Filipem mohli vidět 3. října v městské knihovně Ústí nad Orlicí na dalším ročníku Východočeského podzimního uměleckého maratonu spolu se třemi jeho přáteli. V útulné a diváky zaplněné čítárně, lemované regály s knihami, představil hosty postupně Milan Richter, a tak tu citujme, co uvedl o „našem“ Josefu Filipovi:

Narodil v roce 1948 v Potštejně, k sochám se dostával postupně, kdy práci s pískovcem objevil při stavbě svého domu v Potštejně. Učaroval mu především zelený pískovec, který se těží v nedaleké Záměli. K sochám se propracoval postupně, na počátku byla široká škála nejrůznějších kamenických prací. Jako kamenosochař tvrdí, že v jeho práci je osmdesát procent tvrdé řemeslnické dřiny a ten zbytek představuje to, čemu se říká umění. Stálou expozici svých soch má na hradě Potštejn, ke zhlédnutí jsou i při pravidelných letních výstavách v Plockově potštejnské galerii „P“. Nejrůznější pískovcové postavičky obdivovali zájemci nejen tam, ale stejně tak na zámcích Kvasiny, Choceň a Rájec nad Svitavou a teď v Ústí nad Orlicí.

Abychom byli po komensku názorní, do čítárny umístil pouze několik menších svých artefaktů včetně „Žáby“ a roztomilého „Ježečka“, ale „Paleček“ a „Manka“ zůstaly před knihovnou venku; byly moc těžké, dva chlapi měli s nimi moc a moc práce, každá totiž vážila kolem devadesáti kil. „Ani taková váha však nenechavce neodradí, "Torzo ženy" mně jakýsi uličník ukradl přímo ze zahrady před okny domu,“ dodal jejich autor Josef Filip. Inu, je z Potštejna, kde ty smutné zkušenosti s krádežemi mají… Snad nikdo neukradne jeho hastrmanku Manku, co zdobí studánku pod kopcem Markem v Záměli.

Ty jeho artefakty s názvy všeříkajícími, jako např. Psík a Kočička, mají až humorný a někdy i sarkastický výraz; jedna z jeho prací se jmenuje Jirka (tak je vytesáno vzadu na soše, v originálu nápis na běžeckém triku), předlohou mu byl právě onen seniorský atlet Jiří Soukup. Zakončeme společnou fotografií Josefa Filipa a onoho Jirky při zahájení kvasinské výstavy.

Ing. Jiří Soukup ve svých 84 letech reprezentuje Českou republiku v seniorské atletice a přiváží medaile ze světových šampionátů. Skokan do výšky (v 84 letech 102 cm), trojskokan a především všestranný běžec – běh do vrchu, překážky, ale i extrémní běžecké disciplíny, jako jsou Velká pardubická cross country a maratón (jeho 42,5 km dlouhou trať uběhne za 7,5 hodiny). Hlásili jsme se k němu, a tak připomeňme, že v 90minutovém dokumentárním snímku Jana Tenhavena Herbstgold (německy Podzimní zlato, u nás uvedený pod názvem Na stupních vítězů) hraje Jiří Soukup sám sebe, nejmladšího z pětice veteránských atletů. Tento film, který není v běžné distribuci, měl premiéru loni na jaře ve Štýrském Hradci.