Michal Dlouhý: Svatý Hubert

Rubrika: Publicistika – Historie

Četnictvo bylo již od svého zřízení v rakouské monarchii budováno, jako přísně apolitická složka státní správy, o čemž svědčí následující citace ze služební instrukce. Četnictvo má vždy míti na zřeteli, že jest povoláno především k udržování veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti a k ochraně osoby a majetku občanů. Tohoto účelu dojde tím jistěji, zdrží-li se všeliké činnosti, která k jeho povolání nenáleží. Rovněž příslušníkům československého četnického sboru nebylo dovoleno vstupovat do spolků s politickou činností a vstup do spolků nepolitických byl vázán na povolení ministerstva vnitra. Vyžadoval-li to zájem služby, kázně a naprosté nestrannosti četnictva nebyl četníkům ani vstup do nepolitického spolku povolen.

Služební instrukce mimo jiné stanovila v § 107 četnictvu úkol: dohlížeti též na zachování zákonů vydaných k ochraně zemědělství (zákon lesní, zákon honební, zákon o ochraně ptactva atd.). Kromě toho bylo výnosy ministerstva vnitra četnictvu uloženo, aby v rámci postupu proti případům lesního pychu poskytovalo účinnou pomoc lesním zřízencům a věnovalo zvýšené úsilí k vypátrání pachatelů trestných činů proti osobám ochranného lesního personálu a proti lesnímu majetku.
Vzhledem k výše uvedeným úkolům četníci úzce spolupracovali s lesním personálem a někteří z nich se věnovali myslivosti, což byla jedna z mála mimoslužebních činností četníkům povolená.
Zejména na Podkarpatské Rusi s hlubokými lesy plnými zvěře, daleko od civilizace, byla myslivost jediným rozptýlením příslušníků četnického sboru.
V letech 1919-20 bylo na základě mírových smluv uzavřených po skončení první světové války území Podkarpatské Rusi, dříve spadající pod maďarskou a později rumunskou správu, obsazováno československou správou. Četnická správa nabízela četníkům z Čech a Moravy, kteří se přihlásili ke službě na Podkarpatské Rusi, stabilizační výhody a možnost mimořádného povýšení, kterými kompenzovala tamní ztížené podmínky. Po dvou letech služby na stanici vzdálené kulturních středisek a komunikací, dále na stanici v horách, v pohraničí a v jiných nehostinných místech a nepříznivými životními podmínkami, mohl četník požádat o přemístění. Při přemístění zpět do Čech nebo na Moravu však četník přicházel o poskytnuté stabilizační výhody a jimi zhodnocenou část služebního příjmu. Čeští a moravští úředníci sloužící na Podkarpatské Rusi zde tvořili zvláštní skupinu obyvatelstva žijící si na tomto konci světa svým vlastním životem. 


                                                                         Českoslovenští četníci

Jedna z nejvýchodněji položených v republice byla četnická stanice v Kosovské Poljaně v okrese Rachov. Pod vedením štábního strážmistra Františka Kopáčka na této ztracené vartě sloužili strážmistři Karel Bejsta, Jan Ivičič a Antonín Strnad. Služba v obvodu plném hlubokých lesů měla za následek, že všichni četníci propadli lovecké vášni. Jakoby neměli dost těžké služební karabiny, se kterou se vláčeli nepřehledným obvodem. Každý ze strážmistrů byl majitelem lovecké zbraně. Pan štábní měl dvě – novou lankasterku a z piety si ponechal stařičkou lefošku.
V roce 1928 se osazenstvo stanice rozhodlo oslavit svátek patrona všech myslivců svatého Huberta. Jelikož bylo četníku zakázáno: i mimo službu navštěvovati krčmy sprosté a takové, které nemají dobré pověsti a žárlivě tak střežiti dobrou pověst sboru, rozhodl velitel stanice, že oslava bude uspořádána v četnických kasárnách. Na pozvání dorazili další vášniví lovci - výběrčí daní Jan Sedláček a správce státních lesů Alois Kaštánek.
Strážmistr Ivičič narazil soudek zlatavého moku zakoupený u místního žida a začalo vyprávění loveckých historek.



I.
Ztracené řetízky


Pan štábní Kopáček dal do placu historku, která se stala ještě, když byl velitelem četnické stanice Korouhev v okrese Polička v Čechách. Poznamenal, že již v té době byl vášnivým lovcem a nenechal na pokoji jediného prchajícího ušáka.
Při jedné z obchůzek potkal v polích místního řídícího učitele s loveckou puškou. Pan řídící si koupil pušku, chodil s ní už tři neděle po polích a lesích, ale úlovek žádný. Postěžoval si na svoji smůlu štábnímu a poprosil ho, zdali by mu nějakého toho ušáka nenahnal do rány.
Četníkovi se řídícího zželelo a tak mu přislíbil pomoc. Podařilo se mu chytit zajíce právě vybíhajícího ze křoví do ruky. Nařídil tedy učiteli, aby se připravil ke střelbě, že mu ušáka pustí. Řídící však tvrdil, že zajíce netrefí a naléhal na štábního strážmistra, aby mu ho přidržel. Štábní, z oprávněných obav o svoje zdraví, přivázal zajíce do svěracích řetízků, které upevnil kolíkem do země.
Pak nařídil panu řídícímu, aby poodešel na třicet kroků, aby zajíce úplně nerozbil, zamířil a vystřelil. Po učitelově výstřelu však byl zajíc pryč i s řetízky. Od té doby chodil štábní strážmistr do služby bez svěracích řetízků.
Za nějaký čas byl korouhevský staniční velitel předvolán k veliteli četnického oddělení ve Vysokém Mýtě kapitánovi Janu Voženílkovi. Důvodem předvolání bylo anonymní udání na jeho osobu. Přísný, ale spravedlivý oddílový velitel ukázal štábnímu dopis a tomu bylo podle data a místa odeslání jasné, že za jeho původem je několikrát trestaný pytlák Daniel Cibula. Kromě pytláctví byl totiž Cibula jednou potrestán i za křivé obvinění četníků.
Správce místního velkostatku udal četnické stanici Korouhev, že přistihl v lese pytláka, ve kterém byl poznán Cibula a jenž při útěku zanechal na místě flobertku ráže 6 mm. Následovala domovní prohlídka v domku Cibulových, při které štábní strážmistr Kopáček nalezl vystřelené i nevystřelené náboje do flobertky. To byl dostatečný důkaz pro Cibulovo udání.
Velitel četnického oddělení se s vysvětlením spokojil a v souladu se článkem 620 I. dílu Vojenského služebního řádu, který stanoví, že: k udáním nepodepsaným aneb od osob úplně neznámých netřeba zpravidla přihlížet, uložil obdržený anonymní dopis ad acta.
Štábní strážmistr využil dobré nálady pana oddílového a požádal ho, zdali nemá nějaké staré svěrací řetízky, neboť ty svoje ztratil. Kapitán Voženílek zpozorněl a podezíral štábního strážmistra z toho, že mu určitě utekla i s řetízky nějaká zatčená osoba. Vyzval podřízeného, aby se přiznal, jak to s těmi řetízky opravdu bylo.
Pro jistotu se štábní ještě zeptal, zdali nebude potrestán, řekne-li pravdu. Po příslibu, že se tak nestane, vyrukoval s pravdou ven a vylíčil oddílovému veliteli historku s nešikovným řídícím učitelem. Pana oddílového mohla ranit smíchy mrtvice a dal štábnímu strážmistrovi nové svěrací řetízky.
Tím však historka nekončí. Po několika dnech šel pan štábní na lov a zastřelil ušáka, který měl pod pupkem připevněný svěrací řetízek.
Nelitoval tedy cesty a vyrazil do Vysokého Mýta panu oddílovému vrátit nové svěrací řetízky a hlavně dopovědět konec historky.

II.
Smolař


O podobném umělci jako byl řídící učitel začal vyprávět strážmistr Bejsta. Byl jím krátkozraký poštovní asistent v nedalekém Velkém Bočkovu na Podkarpatské Rusi Spiridion Váleček.
Před několika lety se vydala na lov skupinka tvořená třemi četnickými strážmistry, Václavem Slavíkem, Josefem Sýkorou a jím, poštovním asistentem Válečkem a řezníkem Karlem Souhradou. Cestou potkali jakéhosi staříka, který si stěžoval na divoké vepře, kteří se toho roku přemnožili. Vydali se k hoře zvané Magura, kde se rozdělili na skupiny.
Krátce poté se před poštovním asistentem objevil statný černý štětináč. Po bleskovém zalícení padla rána a štětináč zasažený přímo na komoru se svalil na zem. Spiridion Váleček přiběhl ke svému úlovku a chtěl loveckým zavazákem dokončit smrtelný zápas, ale v tom začal bědovat, neboť neskolil divočáka jak se při své krátkozrakosti domníval, ale vykrmené černé prase, jehož majitel se s nářkem blížil. Horal přiběhnuvší se sekerou v ruce a se svým podkarpatským psem bědoval smrti svého zastřeleného štětináče. Před více než rokem ho zakoupil za celých padesát korunek a každého dne pro něho sbíral na cestách kobylince, kterými prase vykrmoval. Celý rok se těšil na třípalcovou slaninu a klobásky. Rozzlobený horal se domáhal náhrady způsobené škody s tím, že prase má cenu dvou tisíc, neboť černá prasata mají nejlepší slaninu. To musel řezník Souhrada jen potvrdit.
Zvuk výstřelu a následná hádka přivolaly na místo ostatní lovce. Váleček stál nad svým úlovkem jako opařený. Do vyjednávání se za něj vložil strážmistr Slavík a nabídl 600 Kč, neboť prase je prý hubené jako podkarpatská kobyla. Strážmistr Sýkora však přišel s lepším řešením. Navrhl smír. Horalovi zaplatí 200 korun a zastřelené prase mu zůstane. Navíc mu ho pomohou dopravit do jeho chatky.
A tak první a zřejmě i poslední zásah stál krátkozrakého poštovního asistenta 200,- Kč jako odškodné.



III.
Vyhraná sázka


Zkrátka každá legrace něco stojí, dodal výběrčí daní Sedláček. Platí to hlavně u sázek a dvojnásob pro sázky neregulérní. Příběh se stal opět na Podkarpatské Rusi v kantině jistého pana Mikše zřízené na okraji Užhorodu pro dělníky pracující na regulaci břehu řeky Uže.
Do Mikšovy kantiny tvořené stoly a lavicemi ve dvoře bývalého hospodářství se chodilo vzhledem k nízkým cenám stravovat kromě dělníků stále více lidí. Mezi nimi byl i malíř Karel Frček. Byl původně četníkem sloužícím v Užhorodu, který se po ukončení povinné čtyřleté služby začal věnovat malování.
Jednoho dne si Frček půjčil Mikšovu flobertku a vystřelil si tři rány na vrata stodoly, což majitel komentoval s posměškem, že stejně tu stodolu netrefí. Malířova odpověď zněla, jen aby se nedivil…
Po chvíli se Mikš vrátil a spatřil, jak Frček stojí s paletou u vrat a maluje po nich. Nejprve namaloval jelena ve skoku, potom tetřeva na větvi a nakonec samotného Mikše v zástěře a s otevřenou pusou. Výjevy byly namalovány tak, že jeden otvor ve vratech byl přímo na komoře jelena, druhý uprostřed tokajícího tetřeva a třetí v otevřené puse samotného Mikše. Malíř ještě domaloval na obrazy střelecké kruhy a to tak, že první kruh tvořil vždy otvor a kolem něho bylo souměrně namalováno dalších osm, čímž vznikly překrásné střelecké terče.
Odpoledne se dostavil na oblíbený mok bývalý Frčkův kolega, štábní strážmistr Jindřich Kubeček, který byl myslivcem každým coulem, a proto ho terče okamžitě upoutaly. Všiml si, že jsou nastřeleny a odhadl, že bylo stříleno ze vzdálenosti maximálně pěti kroků.
Na to okamžitě reagoval Frček a tvrdil, že střílel on, ale ze vzdálenosti padesáti kroků. Toto tvrzení však četníka znalého střelby pobouřilo. Frček využil situace a vybídl ho k sázce o „půlku“ s tím, že Mikš potvrdí, odkud bylo stříleno.
Po uzavření sázky Mikš ukázal místo odkud bylo stříleno a po přeměření vzdálenosti byl štábní Kubeček nucen prohranou půlku objednat.
Přesto věc stále Kubečkovi nešla na rozum. Až teprve po vypití poslední kapky piva přiznal Frček, jak to bylo doopravdy, že nejprve střílel a až poté namaloval terče.


IV.
Napálený


Správce státních lesů Kaštánek začal vyprávět příběh, který se jemu osobně stal ještě za Rakouska, když byl na chrudimsku v Čechách správcem auerspergských lesů.
V místním hostinci se onehdá cestou z obchůzky setkal se dvěma četníky, strážmistrem Blažejem a závodčím Tomanem, vášnivými nimrody. Strážmistr Blažej si s puškou vyrazil na zajíce. Závodčí mu tvrdil, že se jimi za úplňku louka jenom hemží. Lesní správce souhlasil, že se k panu strážmistrovi přidá. Jelikož do úplného setmění zbývaly ještě asi dvě hodiny, dali si nějaké to pivečko a přitom debatovali o všem možném.
Z pana strážmistra vylezlo, jak byl doběhnut starým Malíkem, který od nepaměti pytlačí na panském rybníce. Ráno se vracel z celonoční obchůzky a v houští na břehu rybníka spatřil sedět postavu za nahozeným prutem. Byl přesvědčený, že přistihl starého Malíka, po kterém již dlouhou dobu pase. Ukryl se tedy v blízkosti ve křoví a čekal, až pytlákovi zabere ryba, aby ho dopadnul přímo při činu. Byl ve své skrýši vytrvale od rána až do pozdního odpoledne. Po celou dobu ani jedna ryba nezabrala a pytlák byl stále nehnutě na svém místě. To se zdálo strážmistrovi již podezřelé a rozhodl se proto k zákroku. Když se však přiblížil k pytlákovu úkrytu, zjistil, že se jedná o narafičené oblečení vycpané senem. Strážmistr byl přesvědčen, že se jedná o práci starého Malíka. Vzteky byl celý bez sebe, když si uvědomil, že zatímco on byl na číhané, lovil si Malík určitě nerušeně na druhé straně rozsáhlého rybníka.
Strážmistrovo vyprávění posloužilo k pobavení celé společnosti. Lesní správce se nechal slyšet, že on, by se takhle hloupě oblafnout nedal. Toho se okamžitě chytil strážmistr Blažej a nabídl správci k uzavření sázku, že on správce oblafne a to ještě toho dne. Oba měli již své upito a tak správce nebylo třeba dlouho pobízet. Sázka byla uzavřena, a to o čtvrtku ležáku.
Závodčí Toman dopil a odporoučel se neboť brzy ráno vyráží na celodenní obchůzku. Pan strážmistr odešel s ním, aby se přesvědčil, zdali již měsíc vyšel. Po chvíli se vrátil do výčepu s tím, že dají ještě jedno a budou moci vyrazit.
Ze strážmistra, který byl již v náladě, přímo čišel vztek na to, jak byl starým Malíkem doběhnut. Lesní správce byl dobrá duše a proto do strážmistra ještě vandroval, takže se dobře bavila celá hospoda.
Nastal čas a strážmistr s lesním vzali svoje flinty a vydali se na ušáky. Nešli sami, ale v doprovodu tří sousedů, kteří byli známí kibicové.
Blížilo se k desáté a měsíc již jasně osvětloval louku za hostincem. Zanedlouho lesní správce spatřil uprostřed louky mezi kupami sena hopsajícího zajíce. Nasliněným prstem zjistil, že vítr jde ve směru od zajíce. Začal nabíjet a kasal se, že ušáka skolí hned první ranou. Strážmistr Blažej ho varoval, že měsíční světlo je klamavé. Správce se však nenechal odradit. Těsně před zalícením strážmistr vykřikl: O dvacetikačku, že trefíte starou bačkoru! To vzbudilo mezi přítomnými všeobecné veselí. Lesní Kaštánek pouze vykřikl: Platí! A vypálil po zajícovi.
Když se rozplynul dým, zajíc hopsal dál, zazněl proto druhý výstřel, ale zajíc opět jakoby nic poskakoval mezi kupkami sena. To lesního dopálilo natolik, že jednomu z přihlížejících, a dobře se bavících kibiců, vytrhl z ruky hůl a běžel zajíce dorazit.
Když správce doběhl na pár kroků k zajícovi a napřáhl se holí, zajíc rázem poskočil k jedné z kupek. Lesní správce měl po několika vypitých pivech horší rovnováhu, smekla se mu noha a natáhl na louce jak dlouhý tak široký. Zpoza kupky se ozval smích závodčího Tomana, který zde byl ukrytý a tahal vycpaného zajíce na provázku. Lesní Kaštánek pochopil, že zajíc, který byl stále kousek od něho je slámou vycpaná atrapa a začal se rozčilovat.
Všichni přítomní se velmi dobře bavili, nejvíce však pan strážmistr, který měl radost, že není sám, kdo se napálil vycpanou atrapou. Lesní záhy pochopil, že prohrál čtvrtku ležáku a začal zvát společnost zpět do hospody.
Strážmistr se nedal a hlásil se ještě o svoji výhru – dvacetikorunu. Na to však lesní namítal, že on střelil slámou vycpaného zajíce a ne starou bačkoru. V tom se ale ozval závodčí Toman a podal lesnímu starou bačkoru, na níž připevnil narychlo vyrobenou atrapu ze zaječí kožešiny, poté co údajně odešel z hostince domů.
Lesní správce střílel dobře, bačkora byla plná broků. Strážmistr Blažej byl však charakter a uznal, že sázka se střelbou je neplatná, neboť nebyla férová…
Tu noc hostinský musel pod dozorem četnického velitele notně přetáhnout policejní hodinu.

Článek byl zpracován podle knihy Četnické čtyřlístky vydané nakladatelstvím Pragoline.
Knihy o četnících z nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE žádejte u svých knihkupců, v internetových obchodech nebo na www.jindrichkraus.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 11. 2010.