Veselé příhody z pátrací služby

Veselé příhody z pátrací služby je soubor krátkých povídek volně navazujících na již vydané Případy z pátrací služby. Jednotlivé povídky jsou zpracovány na základě skutečných událostí, které se při výkonu pátrací služby přihodily příslušníkům četnického sboru na území meziválečného Československa. Podkladem pro zpracování tohoto souboru povídek jsou kriminální případy, které nebyly v současné době zpracovány.

Četnický sbor, pečující o veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost na celém území státu, byl od samého svého zřízení v rakouské části monarchie, k němuž došlo v roce 1849, důsledně organizován jako autoritativní orgán státu. Ačkoliv předpisy upravující výkon četnické služby doznaly postupem času řady změn, týkajících se zejména zdokonalení organizační struktury četnického sboru tak, aby odpovídala organizaci ostatních orgánů státní správy, autoritativní duch četnictva zůstal ve služebních předpisech trvale deklarován.

Samostatný československý stát při svém vzniku v roce 1918 převzal rakouskou právní úpravu organizace a činnosti četnictva z roku 1895, která platila na území Čech, Moravy a Slezska a po nezbytných úpravách vyplývajících z republikánského charakteru státu ji postupně zavedl na celém státním území tj. i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Přestože recipovaná právní úprava, platná bez podstatných změn od roku 1895, zaznamenala za dobu 20 let existence československé republiky změny spočívající ve vydání nového zákona o četnictvu v roce 1920 a jeho novelizaci v roce 1928, ostatní služební předpisy prošly pouze dílčími úpravami a platily po celou dobu existence četnictva, až do jeho zrušení v roce 1945.

Nejdůležitějším předpisem byla pro četnictvo Služební instrukce pro četnictvo původně vydaná jako výnos rakouského ministerstva zeměbrany č. 43 ř.z. ze dne 20. března 1895. Tento pragmatický předpis zajišťoval autoritativní a důstojnou povahu četnictva ve společnosti formou povinností a zákazů stanovených pro jednotlivé příslušníky četnického sboru. Začtěme se nyní do několika dnes archaicky znějících ustanovení:
"Četníci mají se chovati vážně, slušně a zdvořile... Příslušníci četnictva mají žárlivě střežiti dobrou pověst sboru... Vůbec musí se četník všeho vyvarovati, co by mohlo vyvolati nepříznivé poznámky, pomluvu nebo dokonce posměch obecenstva... Četník nesmí se oddávati lehkomyslnému způsobu života..."
Výše uvedená ustanovení vedla k tomu, že příslušníci četnictva byli dá se říci muži dvou tváří. Při výkonu četnické služby a na veřejnosti vůbec, vystupovali četníci se vší vážností a důstojností hodnou představitele státu. Na druhé straně, uvnitř četnické komunity, za zdmi četnických kasáren, ve kterých byly ubytovány jednotlivé četnické útvary ale i většina příslušníků četnického sboru, ukryti před zraky občanské veřejnosti, žili jako ostatní smrtelníci se svými lidskými problémy, starostmi a také radostmi.

Vlastní výkon pátrací služby představující: "soustavné stíhání pachatelů trestných činů a pátrání po osobách pohřešovaných a nezvěstných, po totožnosti neznámých mrtvol a po majitelích věcí a zvířat, jejichž původ má býti zjištěn" nebyl mnohdy ničím příjemným. Vždyť se jednalo o pátrání po pachatelích takzvaných hrdelních zločinů. V řadě případů se ale jednalo i o pronásledování drobných zlodějů a zlodějek, podvodníků a podvodnic k jejichž usvědčení mnohdy napomohl důvtip a svérázné vyšetřovací metody používané pátrajícími četníky. Při řešení takovýchto případů byla i příležitost k zasmání.

Veselé příhody z pátrací služby zahrnují kriminální případy v nichž vystupují úsměvné postavy pachatelů méně závažných trestných činů, to jest přečinů a přestupků. Dále jsou zde popsány originální pátrací postupy použité pro spravedlnost a službu zapálenými četníky, kteří se více než služební instrukce pro četnictvo drželi hesla "účel světí prostředky". V neposlední řadě jde i o případy, kdy se četník svědomitě vykonávající pátrací službu stal terčem posměchu svých kolegů ale i veřejnosti.

Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin dvě ze třiceti povídek z uvedené knížky, které se shodou okolností odehrály na Podkarpatské Rusi a mají vztah k vánočním svátkům a k Novému roku. 

VÁNOČNÍ

Právě na Štědrý den roku 1932 ráno byl v Nižní Vižnici v krámě obchodníka Abraháma Metrů přistižen neznámý muž, když vsunul ruku do zásuvky pultu. Majitel krámu rychle přirazil dveře a ztropil poplach. Muž byl zadržen přítomnými občany a byla o tom vyrozuměna místní četnická stanice.

Na místo se dostavila četnická hlídka tvořená strážmistry Andrejem Geletejem a Václavem Rudolfem. V zadrženém muži byl zjištěn 25 letý Demeter Paparežuk z Nižní Vižnice, u kterého byl při osobní prohlídce nalezen revolver. Majitel krámu četníkům tvrdil, že již mnohokráte zjistil ztrátu peněz ze zásuvky pultu. Proto byl Paparežuk odveden na místní četnickou stanici k výslechu.

Během více než hodinového výslechu se nepodařilo zatčenému prokázat žádný další trestný čin. Jelikož však u něho byla nalezena zbraň, byť ji při činu nepoužil, dopustil se podle uherského trestního zákona zločinu a musel být dopraven do věznice k okresnímu soudu. Mukačevo, kam měl být zatčený k soudu dopraven, je ale od Vižnice vzdáleno zhruba 60 kilometrů. V takovýchto případech se eskorta zatčených osob prováděla od jedné četnické stanice ke druhé.

A tak byl Demeter Paparežuk eskortován strážmistrem Geletejem na četnickou stanici do Repede, kde byl předán i se zprávou o zatčení a zajištěným revolverem. Velitel tamní stanice praporčík František Irovský neměl z takové nadílky sebemenší radost. Právě se chystal s manželkou ke štědrovečernímu stolu. Sám bezdětný si vzal tento sváteční den službu, aby jeho podřízení, štábní Chmelíček a strážmistr Svoboda, mohli trávit Štědrý večer s rodinami a malými dětmi. Eskortovat zatčeného 22 kilometrů dlouhou zasněženou cestou na sousední stanici Lochovo se mu dvakrát nechtělo. Ale co naplat, služba je služba. Předepsal si tedy eskortu do staniční služební knihy a chystal se na cestu.

V tom ho však osvítila spásná myšlenka. Zeptal se zatčeného, zdali něco jedl. Dostal ale zápornou odpověď. Zločinec je taky jenom člověk, ustrnulo se ten sváteční večer srdce starého četníka, a zavolal na manželku, aby přinesla něco od večeře. Za chvíli stála před Paparežukem miska horké polévky a telecí řízek. Po chvíli velitelova manželka ještě donesla hrnec horkého čaje s rumem a praporčík nabídl nakonec i vonný doutník. Zatčený si pojednou připadal jako v ráji a ne na četnické stanici.

Ale ouha, nic však není zadarmo. Praporčík, vida Demeterův spokojený úsměv, spustil zlehka, ale po četnicku. A teď by jsi mi mohl milý Demetere něco povědět. Máš sedět pět měsíců nebo šest, ono je to vlastně jedno. No pověz, kolikrát si kradl tady u nás? Ale pravdu. A už velitel vytahoval z regálu složku s nadpisem "Nevypátrané trestné činy".

Během kouzelné štědrovečerní noci se četnické stanici v Repede podařilo objasnit celkem čtyři krádeže. Demeter jmenoval i společníky. Na Boží hod byla nadílka z domovních prohlídek provedených u Demeterových společníků, při kterých byly nalezeny některé z odcizených věcí. Odpoledne vedl praporčík Irovský do Lochova ne jednoho, ale čtyři zatčené.

Od Ježíška ten rok, kromě nových pantoflů a tabáku, dostal repedský četnický velitel i pachatele čtyř nevypátraných trestných činů, které po svém návratu z eskorty ještě na Štěpána večer vyškrtal červeným inkoustem ze staničního přehledu nevypátraných trestných činů. 

Nedůvěřuj!

Silvestrovská nálada dolehla i do nejvýchodnějších částí republiky. Velitel četnické stanice Užčorná vrchní strážmistr Václav Chmelík celé odpoledne posledního dne v roce uzavíral všechny služební knihy a protokoly a načisto vypisoval "Přehled docílených úspěchů v roce 1929". To bylo, pane, nějakých podpisů. Až kolem sedmnácté hodiny byl s tím úřadem hotov.
To mělo za následek, že do slavnostně vyzdobené místnosti krčmy Srula Abrahámoviče dorazili zástupci četnictva, nezbytné to části místní honorace, až jako poslední. Byli zde už skutečně všichni. Pan notář, lesníci, učitelstvo i financové. Rozezněly se housle s heligonkou a k nim se přidali i zpěváci, zejména slečny učitelky. Pro četníky však tato zábava netrvala dlouho. Krátce po tom, co se objevili na "parketu" první tanečníci, sděluje panu vrchnímu krčmář, že venku čeká jeden Rusín a nenechá se odbýt.

V předsíni krčmy stál naříkající Fedor Hrečenčuk Ivanů a spínal ruce nad hlavou. Na pana vrchního to dělalo dojem, že někoho přinejmenším zabili, nebo že v obvodu hoří.
Ne, něco horšího se stalo, běduje Rusín, lupiči byli v jeho chalupě a celou půlku prasete mu z půdy odnesli. Celý rok s ženou prase těžce živili, a teď je všechna námaha pryč. Ve dvanáct kilometrů vzdálené obci Jablonce se to stalo. Neznámá žena to musela být, kdo vlezl kolem osmnácté hodiny na půdu chatky. Celý den žebrala po obci, i v jejich chatce byla. Kolem 19. hodiny se Fedor chtěl před spaním posilnit kouskem slaniny. Vylezl na půdu a zjistil tu tragédii. Doslova se při tom vyprávění Fedor rozplakal.

Silvestr nesilvestr, četník je ve službě nepřetržitě. Všichni tři četníci se příjemné společnosti omluvili, popřáli všem štěstí v Novém roce a vyrazili ještě před půlnocí. Pan vrchní se strážmistry Antonínem Šalomem a Ferdinandem Stupárkem. Ostatní dva četníci totiž dleli na dovolené. Po dvou hodinách chůze v závějích dorazila hlídka do Jablonců.

Četníky probuzení obyvatelé potvrdili, že u nich neznámá žena také byla. Podařilo se zjistit, že odešla směrem na Turbaczil. Hlídka je tedy na dobré stopě. Ale ouha, v Turbadzilu o neznámé ženě nikdo nic neví. Takže zase zpátky do Jablonců, tam někde bude ta zatracená ženská v některé z chatek spát, hromuje pan vrchní, když si uvědomí, že místo Silvestrovské oslavy se brodí závějemi sněhu po Karpatech.
Od Vasila Pučoského se v Jabloncích skutečně dozvěděli, že neznámá žena u něho byla a zhruba před hodinou odešla směrem k samotě Dřevorubna.
Nový rok 1930 přinesl četníkům štěstí. Stopy v čerstvě napadlém sněhu dovedly četnickou hlídku až ke stohu sena nad chatou Ivana Nosy. Neznámá žena zde byla nalezena spící v seně.
Udává, že se jmenuje Marika Kucharová a že je z osady Kaliny, patřící do obvodu sousední četnické stanice Dubovo. Ve stohu je nalezena i část ukradeného prasete. Fedor Hrečenčuk, který se celé četnické anabáze účastnil, vzlyká radostí. Tulačku je třeba eskortovat na četnickou stanici Dubovo, aby se potvrdila její totožnost. Kucharová se však zpěčuje a odmítá jít před hlídkou. Není žádná zlodějka, aby jí vodili četníci a podobně. A co pak dělala ve vzdálených Jabloncích, tázal se pan vrchní. Je bez zaměstnání a chtěla si vyžebrat pár korunek, aby si přilepšila v novém roce.

Až na Nový rok dopoledne dorazila eskorta k Dubovu. Pan vrchní nabádá podřízené četníky k nutné bdělosti při výkonu eskorty. Četnické heslo zní: "Nedůvěřuj!" Opatrnost rozvaha a hlavně nedůvěra, to je třeba, aby každý četník měl stále na mysli.
Procesí je už téměř u četnických kasáren v Dubovém. Marika prosí, smilujte se pánové, na malou stranu musím! Nuž dobrá, rozhodl pan vrchní, který si rovněž uvědomil svoji tělesnou potřebu. Nařídil strážmistrům, aby eskortovanou střežili, že sám si také uleví.

Kucharová sedí na bobku vedle dřevěného kurníku, pan vrchní stojí odvrácený opodál. A nyní nastala řetězová reakce a potřeba přišla i na strážmistra Stupárka, který se také odvrátil. Strážmistru Šalomovi se ale zdálo býti nedůstojné, civět, jak před ním osoba ženského pohlaví vykonává svoji tělesnou potřebu, a rozhlížel se proto po okolí. Když se pohledem vrátil ke kurníku, spatřil ve sněhu pouze malou loužičku. A Kucharová nikde.
V tom se již obrátil pan vrchní i kolega Stupárek. Všichni tři četníci civěli na loužičku a pan vrchní se hnedka začal rozčilovat, jako kdyby před chvílí své podřízené nepoučoval. Četníku, nedůvěřuj nikomu. A ona ženská napálí tři četníky najednou včetně jeho samého! Vždyť oběma strážmistrům říkal, aby tu ženskou střežili, než se tento.

Nyní nezbývalo než hledat. Po chvíli strážmistr Šalom objeví Kucharovou skrčenou v rohu kurníku. Dvířka jsou o rozměru 40x50 cm. Sotva se jimi dospělý člověk protáhne. Zazní první strážmistrova výzva, aby vylezla ven. Krčící se žena však nereaguje a proto vrchní strážmistr důrazným hlasem vyzývá: "Jménem zákona!", není mu to však nic platno. Strážmistr Šalom, aby odčinil svůj prohřešek proti Služební instrukci četnictva, podal kolegovi karabinu, odložil služební brašnu, opasek s poboční zbraní, potom helmu i plášť a lezl pomalu po čtyřech do kurníku. A snad s pomocí boží vytáhl ženu z kurníku ven. Ta začala křičet, jako když ji na nože bere.

V tom přichází kolemjdoucí starosta obce, který v ženě poznává nebezpečnou zlodějku Cilju Podolskou, která teprve před deseti dny opustila vězení, kde si odpykávala 8 měsíční trest za krádeže. Ze spáchaných krádeží ji tenkrát usvědčil strážmistr Vasil Burei z četnické stanice Dubovo. Jak přiznala, to ve strachu z něj zalezla do kurníku, kde hledala útočiště. Své útočiště však opět Cilja Podolská vulgo Marika Kucharová našla ve věznici okresního soudu v Tiačevu, kam byla jí dobře známým strážmistrem Bureiem ještě na Nový rok eskortována.

Na stanici do Užčorné se páni četníci vrátili až za tmy utrmácení, jako když celou silvestrovskou noc flámovali. Výsledkem jejich "flámu" byl novoroční zápis ve staniční služební knize provedený krasopisně červeným perem: "Čís. zat. 1/30 Podolská Cilja, přestupek krádeže".
Kéž by pro stanici platilo přísloví, jak na Nový rok, tak po celý rok, přál si pan vrchní.

V pokoji četníků v kasárnách se hned druhého dne objevila cedule z tvrdého papíru s kaligraficky napsaným slovem "Nedůvěřuj!" a oba v pokoji bydlící strážmistři si nadosmrti pamatovali význam tohoto slova.