Dne 19. ledna 2006 se ve společenské kronice deníku Právo objevila vzpomínka ke stému výročí narození Vladislava Jarého, bývalého strážmistra z četnické pátrací stanice v Hradci Králové, kterou uveřejnil jeho syn Vladislav Jarý.

Prostřednictvím posledně zmíněného četnického syna RNDr. Šebestíka jsem na pana Vladislava Jarého získal kontakt a dohodl si s ním schůzku. Přivítal mne soudní znalec a vášnivý milovník vojenské historie, kterému jsem nad šálkem kávy vysvětlil jak došlo k tomu, že se příjmení jeho otce objevilo v úspěšném televizním seriálu. Následoval několikahodinová debata nad objemným rodinným albem plným zajímavých fotografií, o Vladislavu Richardu Jarém, ale také o historii četnictva. Od pana Vladislava Jarého jsem obdržel četnický obušek patřící jeho otci, který strážmistr Jarý používal nejen při výkonu služby, ale bylo – li to nezbytně nutné i k plnění svých otcovských povinností. Vladislav Jarý byl tak ochoten a napsal předmluvu k mé sedmé knize Humoresky vážně, kterou si nyní dovoluji doslovně uvést:

Vážení příznivci a čtenáři četnických historek,

byl jsem osloven autorem této knížky s tím, že bych mohl mít nějaké vzpomínky nebo dokumenty o mém otci  – štábním strážmistru Vladislavu Jarém, který mimo jiné sloužil i  na četnické pátrací stanici  v Hradci Králové.

To mne samozřejmě velmi potěšilo a považuji to za velkou čest. Zanedlouho jsme se sešli nad různými dokumenty a fotografiemi. Přitom mne JUDr. Dlouhý seznámil se svojí tvorbou a vysvětlil mi, jak se do úspěšného televizního seriálu dostalo příjmení „Jarý“, které je dost neobvyklé a potěšil mne tím, že to byla právě jména četníků z četnické pátrací stanice v Hradci Králové – pouze došlo ke  změně křestních jmen. Takže Jarý v televizním seriálu je vlastně Jarý – můj otec. Zároveň jsem byl požádán, zda bych nenapsal předmluvu ke knize pojednávající o zákulisí televizního seriálu.

Po delších úvahách jsem se pokusil formulovat předmluvu jako vzpomínku na mého otce. Strážmistr Vladislav Jarý sloužil původně na severní německé hranici na četnické stanici v Dolním Lichtenvaldě, nyní Dolní Světlá.  Vzhledem k situaci v Německu a blízkosti státních hranic, také spolupracoval s vojenskou zpravodajskou službou. Jako zajímavost uvádím, že v této obci vlastnil penzion slavný německý boxer Max Schmelink, který měl za manželku naší herečku Anny Ondrákovou. Uvedený pension však dnes již nestojí.

Otec mi samozřejmě vyprávěl různé historky ze služby, které jsem jako malý kluk doslova hltal. Také jsme se přátelili s dalšími četníky a jejich rodinami a setkávali jsme vzájemně až do jejich i tátovy smrti. Vzpomínám si například na jeho nejlepšího přítele Stanislava Dostála, jednoho z nejčestnějších mužů, kterého jsem kdy poznal. Ten mi jednou vyprávěl, jak byli odveleni na nějakou dělnickou manifestaci, pouze jako asistence. Tito po nich začali házet kameny, takže byl nutný zákrok „pendreky“ a tehdejší Rudé právo se mohlo zbláznit.

Další vzpomínka se vybavuje již na dobu okupace. Otec jednou musel služebně s nějakými dokumenty k veliteli gestapa v Hradci Králové. Když věc vyřídil, tak mu gestapák podal ruku, což tehdy nešlo odmítnout. I když byla zima, tak si táta na tuto ruku již neoblékl rukavici a až v kanceláři si ji pečlivě umyl.

Za okupace se otec zapojil do odboje, ukrýval zbraně a v květnu 1945 se účastnil zabírání hradeckého letiště.

A nakonec ještě jednu historku – je  až z roku 1965, je však tak typická, že ji nemohu vynechat. V létě jsme jeli s otcem autem, otevřená okna a já špatně odbočil, kam se nesmělo a ještě do zákazu průjezdu. Samozřejmě nás zastavil příslušník SNB a začal mne decimovat. Tehdy byly u řidičských průkazů kupóny, do nichž se vyznačovaly větší přestupky. Při třech záznamech došlo k odebrání řidičského průkazu. Já už měl dva záznamy a tudíž hrozilo, že bude třetí a  bude následovat odebrání řidičského průkazu. Měl jsem zrovna v autě karton cigaret takzvaných „tvrdých“ SPART, které jsem nabídl  „za vyřízení“, což bylo akceptováno a měli jsme tedy po problému. Jelo se dál. Otec mlčel, tvářil se divně a tak, když jsem se ho zeptal, jestli mu něco není, smutně řekl: „Tak tohle by četník za první republiky nikdy neudělal!“

Myslím, že lepší zakončení jsem nemohl napsat, těším se na další četnické historky a ještě jednou děkuji autorovi za čest a důvěru, kterou mne poctil.     

Vladislav Jarý
syn štábního strážmistra Vladislava Jarého

Ale vraťme se zpět ke skutečnému četníku Jarému:

STRÁŽMISTR JARÝ

Vladislav Richard Jarý se narodil dne 19. ledna 1906, vyučil se jako zahradník a po vojenské službě u druhého hraničářského praporu nastoupil s hodností desátníka v roce 1929 k četnickému sboru.

Po absolvování školy četníků na zkoušku v Praze vykonával službu na několika četnických stanicích v severních Čechách, na Četnické pátrací stanici v Litoměřicích a v polovině třicátých let nastoupil na funkci kancelářského pomocníka na Četnickou pátrací stanici v Hradci Králové.

Tehdy již štábní strážmistr Vladislav Richard Jarý se v době druhé světové války, stejně jako řada jeho kolegů, zapojil do odbojové činnosti. Inicioval tajné vyfotografování vypreparovaných lebek pěti parašutistů, kteří se podíleli na spáchání atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Došlo k němu 8. února 1943 v německém ústavu pro soudní lékařství v Praze, které provedl Jarého bývalý kolega fotograf králohévradecké pátračky štábní strážmistr Bedřich Pomezný, pracující nejprve na Ústředním četnickém pátracím oddělení v Praze a po jeho zrušení na pražské Všeobecné kriminální ústředně.                 

Příspěvek byl zpracován za využití knihy Humoresky vážně vydané v roce 2007 nakladatelstvím Pragoline.