Ivan Kolařík: Neúspěšný hráč
I přesto, že jsem důchodce, tak se na úterní obědy v klubu vojáků, kteří sloužili vlasti na různých bojištích a přežili, vždycky těším jako malý kluk. A to z několika důvodů. Předně jako penzista dostanu na oběd velikou slevu deseti procent a potom tam vaří báječné ryby, které jsou bez kostí a tak křehounké, že se v bezzubé puse přímo rozplývají na jazyku.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (2)
Když paměti, tak asi od piky, ale ...? Psát paměti? Jak začít? Odpověď na výzvu Pozitivních novin by byla na dlouhé tratě. Od malička jsem se více kamarádil s děvčaty a dokonce si hrál i s panenkami. Rodiče (nikoliv sudičky) mi předvídali, že budu asi krejčí. A tak mne dokonce přesvědčili abych se dal na krejčovské řemeslo.
Jaroslav Volf: Osobnost
Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (5)
„Já se snad tady nikdy nevyspím!“, bědoval Lúďa, když jsme zase vstávali za šera. Nic nás k tomu nenutilo, vlak na vysočinu nám jede až odpoledne, ale chtěli jsme navštívit pravou rybářskou tržnici a vidět rybáře při akci je možné jenom ráno, když přiváží své úlovky. Vlastně nutilo! Vědomi si konečnosti našeho malého Srilanského života si vážíme každé hodiny a snažíme se ji smysluplně využít.
Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena
Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Náměstí Topolů / Na španělských schodech / U panny Marie Sněžné
Jednu z kaplí realizovali podle plánů Raffaela, který tu vytvořil cosi jako dvojnásobný chrám: kostel v kostele. Na sochařské výzdobě se podílel i Bernini. Kaple byla uřčena pro jednoho z velkých znalců umění, skoro rozmařilce a bankéře Agostina Chigiho. Historici vyprávějí, že to byl právě tento muž, který královně římských kurtizán postavil tak nádherný palác, že si španělský vyslanec v těchto prostorách nemohl odplivnout jinam než do tváře šeredného lokaje.
Stanislav Moc: Healthy diesel knock
Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!
Miroslav Sígl: Setkání s kritikem Janem Lopatkou
Pracovali jsme spolu sedm let v době totalitní normalizace v jednom pražském informačním ústavu jako režiséři (1971 – 1977), nad námi pravicovými oportunisty a extrémisty bděl ministerský kádr, s dělnickým původem z brněnské Zbrojovky. Byla to prazvláštní situace – zahraniční tisk nám překládali externě jazykoví odborníci, kdysi profesionální zahraniční novináři většinou z ČTK ...
Josef Telecký - Josef Krám: Nejen o Jiřím Šlitrovi a garmošce
Setkání s letošním čilým pětaosmdesátníkem ing. Josefem Teleckým z Nového Města pod Smrkem, nejbližším Šlitrovým spolužákem z rychnovského gymnázia, s nímž se vídám rok co rok, letos opět v Rychnově nad Kněžnou na festivalu Šlitrovo jaro, nemohlo začít jinak než otázkou na letošní ročník: Jak se Vám v Rychnově líbí?
Josef Čermák: Dr. Vladimír M. Kabeš - člověk z nejpěknějších
Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví.
Vladimír Kulíček: Jak jsme vstoupili do NATO
Naštvali jsme se strašlivě! Kdo? No přece Ferda Ajnfach, jeho příbuzní, všichni Ferdové, já a naši kamarádi. Proč? Zjistili jsme, že je nás přesně tolik, jako členských států NATO, včetně těch nových! A přitom nás nikdo nepozval do Independence ve státě Missouri, kde se konala velká vstupní sláva. Dobrá, říkáme si, pozvání přijde na slavnostní ples na Hradě, také ke stejné příležitosti.
Jaroslav Kubeš - Zdeněk Pošíval: Umanutý amatér
Pro mne se divadlo stalo vším. Prožíval jsem si v něm veškerá dobrodružství, žil nové životy. S každou postavou se mi jakoby prodlužoval život. Hledal jsem tedy dostupné možnosti zdokonalit se. V té době existovaly různé lidové konzervatoře, pracovní semináře, kde pod vedením profíků člověk získával základní abecedu. Jenže to byly tréninky, cvičení mluvy, ale pro praxi a pochopení dramatické osoby to bylo zoufale málo.
Zdislav Wegner: Velká malá paní
Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (39) Bratři Marxové
Výstřední komici bratři Marxové snad nejvíc ze všech zasáhli do vývoje americké filmové komedie. Na počátku jich bylo pět: Chico, Harpo, Groucho, Zeppo a Gummo. Poslední dva však v průběhu let „odpadli“, takže pod pojmem „Bratři Marxové“ se většině filmových diváků vybaví jen tři tváře, ty, které vidíte na snímku. Pět kluků začínalo společně pod dohledem rodičů jako hudební klauni. V roce 1925 poprvé vystoupili na Broadwayi, kde jejich divadelní kariéra vrcholila. Zanedlouho dostali první nabídky k filmu.