Své vzpomínky na pokračování pro Pozitivní noviny píše
novinář a historik  ANTONÍN HANČL  z Brna.

Psát paměti? Jak začít? Odpověď na výzvu Pozitivních novin by byla na dlouhé tratě. Od malička jsem se více kamarádil s děvčaty a dokonce si hrál i s panenkami. Rodiče (nikoliv sudičky) mi předvídali, že budu asi krejčí. A tak mne dokonce přesvědčili abych se dal na krejčovské řemeslo. Jezdil jsem do učení z obce Bříza do okresního města Roudnice nad Labem, kde jsem našel kamarád o deset roků staršího, který mne nejen naučil psát na psacím stroji, ale přivedl mne i k psaní článků do různých novin.

 Psal jsem o sportu, ponejvíce o kopané. V rodné obci jsem byl ještě jako nezletilý členem výběru fotbalového klubu. Nejdříve jako zapisovatel, později jako sekretář a po trenérském kurzu v Praze pak vedoucím dorosteneckého družstva. Pochopitelně, že jsem už jako žák běhal nejdříve s tenisákem, později s mičudou po hřišti. Ale! Když jsem si jízdou na koloběžce uhnal zápal plic, táta (vyučený kolář) mi koloběžku rozřezal na kousky. Další zápal plic jsem si přivodil jako fotbalový střední záložník. Vzorem mi tehdy byl Dr. Pešek - Káďa, který běhal po celém hřišti od brány k bráně, a sem tam jsem střílel i góly. Po dalším zápalu plic jsem si už nezakopal. Až jako dospělý za novináře. To byl spíš takový srandamač - zejména herci versus novináři. Měli jsme i početný dav diváků...

Život veselý byl i život vojenský. Na vojně jsem se zaměřil více na ženský, než na politickou práci, do které nás stále nutili. U mě neuspěli a tak jsem si za trest musel dát závazek, že prostuduji knihu od Bedřicha Engelse „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“.
Bylo to úsměvné, ale mojí největší láskou (kromě žen) se stalo psaní. A to nejen milostných dopisů. Na vojnu jsem totiž narukoval už jako redaktor a tak po roce vojančení jsem byl povolán do Prahy na velitelství a v novinách jsem pokračoval.
Příští rok tomu bude šedesát let, co jsem po absolvování ústřední novinářské školy nastoupil v Kladně do týdeníku SVOBODA, krátký čas jsem pracoval také v Rudém právu, ovšem od roku 1956 až do důchodového věku jsem působil v Brně, v krajském deníku ROVNOST. Bylo tak vyhověno mému přání, abych byl co nejblíže domova mé manželky, která tehdy bydlela v mikulovském okrese v Božicích u Znojma. V Brně, kam jsme se později odstěhovali, bydlím už více než polovinu svého života. Brno jsem si oblíbil, mám zde spoustu milých přátel a ve fotbale patřím mezi skalní fanoušky 1. FC Brno.

Nyní ale usuzuji, že čtenářům Pozitivních novin by bylo zbytečné předkládat takové prkotiny, do kterých jsem se pustil, a tak hned v příštím pokračování se už zaměřím na to, jak vznikla moje první kniha „Ejhle, cirkusy a varieté“ spolu s „Prvním českým cirkusovým slovníkem“. On mne totiž v mé novinářské práci psát o politice nikdy nikdo nepřinutil. Moje hobby bylo vždy zábavné umění, zejména CIRKUSY, MAGIE, VARIETÉ. Proto mi také Nadace Život umělce udělila v roce 1993 za dlouholetou činnost v oblasti záznamu uměleckých výkonů Cenu Senior Prix.

A víte co může být na tomto článku úsměvného? Následující douška: Než jsem se pustil do psaní vzpomínek, postavil jsem si v kuchyni na sporák brambory. Bohužel. Úplně jsem na ně při tom psaní zapomněl a tak nyní jdu vyhodit do kontejneru nejen nepoužitelné brambory, ale i hrnec, který už také nelze použít. Inu, léta běží vážení!

pokračování ....