Zdislav Wegner: Velká malá paní
Rubrika: Literatura – Pohlazení
Naše uklízečka zaklepala a hned vešla. „Budu uklízet,“ prohlásila, a začala na podlaze mého kabinetu rozkládat nádobíčko. „Nevidíte, že tady mám zrovna poradu?“ odpověděl jsem navztekaně. „Tak kdy to mám dělat?“ pronesla stejným tónem. Ale méně spisovně. Špatně je platí, tyhle dělnice z Anatolie, pracovní dobu mají rozdělenou na dvě půle. Ale co já s tím? Já taky musím pracovat. Povstal jsem a z výše svých sto osmdesáti centimetrů jsem na ni výhružně pohleděl. Byla maličká tak, že by pod stolem mohla vztyčená projít. Zvrátila hlavu do týla, podívala se mi drze do očí, a usmála se jako na pohřbu. Ale odešla i s tím svým krámem. Po dvou hodinách zde byla zas. Zrovna jsem telefonoval s ředitelem. Nedbala na má energická gesta, ani na prosebné grimasy, prozpěvovala si a šmejdila hadrem na košťátku po všech koutech. Zabloudila i pod můj psací stůl, a když začala omývat i mé boty, zvedl jsem nohy a zpocen jsem odpovídal do telefonu: „Ano pane, rozumím pane, udělám pane.“ Když jsem rozhovor ukončil a sluchátko hebce odložil, stála ve dveřích. Zdálo se, že má něco na srdci. „Co je?“ zavrčel jsem. „Nic, já jen, že máte hezké boty.“ „To moje žena...,“ odpověděl jsem, ale hned jsem rozhovor usekl. S úsměvem à la „Já tě, ty parchante, jednoho dne podříznu!“ zavřela dveře.  Odpoledne jsem sebral Lidovky, brejle, a opustil svůj kabinet. Aspoň dvacet minut naprostého ticha! Dvacet minut imunity, nedosažitelnosti, nezranitelnosti! Jak krásné se mi zdály ty dveře se dvěma písmeny! Vybral jsem si kabinu blízko u okna, vešel do ní a pečlivě za sebou zavřel dvířka. Stáhl jsem si kalhoty, usedl, nasadil brejle, rozložil Lidovky na kolenou a začetl se do článku o budoucí kolonizaci Měsíce v rubrice Věda. O dvě kabiny dál se něco pohnulo, voda zašuměla, klepla přezka opasku o stěnu. Ten člověk vyšel, rychle se umyl, vypnul světlo, a než jsem stačil zareagovat, byl pryč. Vyšel jsem z kabiny, Lidovky pravičkou přitisknuté ke hrudi, kalhoty v levačce. Loktem jsem zapnul světlo a vrátil jsem se na své místo. Když jsem byl u věty „Diskuse o tom, zda je na Měsíci voda, probíhají mezi odborníky...“ , někdo vešel. Drobné krůčky a veselé prozpěvování. Cítil jsem, jak se mi na hřbetě ježí chlupy. Postupně vcházela do všech kabin a doplňovala tam toaletní papír. U mé se zastavila. Zpěv ztichl. Ani jsem nedutal. Škvírou pod dveřmi padl na mé boty kulatý stín. Po chvíli se zase rozezpívala a roznášela papír dál. A pak to začalo! Postupovala opačným směrem a v každé kabině splachovala. Tak páni, záchod, zvlášť když je nádržka vysoko, dovede pěkně zahučet. A dva takové záchody, to už je dost kravál. Ale dovedete si představit, co se děje, když jich hučí najednou osmnáct? A když se k tomu přidá třicet pisoárů? Tak tenhle maglajs nepřeju ani mému vrahovi! Vyletěl jsem, a přímo na ni! Stála uprostřed rozlehlé vykachličkované podlahy, v rukou kýbl plný mydlinek, a zřejmě jej mínila vylít na podlahu. Když mně uviděla, bojovně vysunula bradičku a pozvedla kyblík. Zarazil jsem se. „Vy, vy... osobo!“ sípal jsem shůry. Sledovala mně, připravená na jakoukoliv eventualitu. Napočítal jsem v duchu do deseti, a odešel jsem k umyvadlům. Ruce se mi pod proudem vody třásly. Ty jejich černé šátky stejně nemám rád. Vypadají v nich tak... tak nežensky! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivan Kraus |
 |
Jan Krůta |