Skočil jsem do vody po hlavě. Blízká šachta proměnila řadu rybníků v Suché v kaliště. Rákosí s hnědými palicemi ještě čnělo z vody, ale bylo temně zbarvené jako voda kolem. Tráva ustoupila od břehů, a jen tento poslední rybník se podobal tomu, čím býval snad po staletí. Před chvílí z něj nějaký kluk vytáhl na vlasci omotaném kolem zápěstí okouna. Vřeštěl „táti, podívej, chytil jsem rybu!“ a pobíhal s oběšeným bledým tvorem po břehu. Otec ho odchytil, rybku i s vlascem hodil do vody a vrazil mu pohlavek. Kluk si setřel snopel, a už zase klouzal po mazlavém břehu k vodě, aby tam, s klackem v ruce, číhal na další potěr.
Plaval jsem pod vodou. Mezi žebry mne píchalo, ústa se chtěla otevřít. Bráška nedbal příkazu mámy, aby na mne dával pozor (což jsem si vykládal tak, že mne měl po celou dobu bavit), a citoval v křoví nějaké hubené holce verše z Manon Lescaut (čtyři sloky, jediné, jaké znal zpaměti). Pomocí té básně balil všecky holky. Podařilo se mu na ni ulovit dokonce jednu polskou holčinu, jež hrála na housle a považovala se za umělkyni s velkou budoucností. Obdivně se na něj koukala velkýma očima skrz ještě větší, koláčovité čočky brýlí v černém rámečku, protože jí dosud žádný kluk básničku nerecitoval. Nerozuměla ani slovu.
Vydechl jsem. Bublinky vyletěly k hladině a já udělal ještě pár temp. Představoval jsem si brášku, jak nechává holku holkou, pobíhá po břehu jak ten kluk s okounem, v očích strach a zoufalství. Chvíli jej tak nechám, a pak mu zamávám, a on za mnou skočí a ve vodě mne obejme a bude radostí plakat a slíbí mi, že mne už nikdy přenikdy nenechá samotného.
Jaro toho roku bylo velice teplé a my, nedbajíce na kalendář, jsme do vody lezli hned, jak se to dalo. Tak jsem se naučil plavat. Jen jsem nevěděl co s nohama, protože jsem okoukal jen to, co kluci dělají s rukama nad hladinou.
Malinko jsem vystrčil hlavu, nadýchl se, a pohlédl jsem ke břehu. Uviděl jsem jen jednu bráškovu nohu, čouhající zpoza zeleného keře.
Na protějším břehu posedávali lidé na dekách. Jeden postarší muž, mohlo mu být nejméně pětadvacet, stál na rukou. Paničky mu tleskaly. Pokrčil paže v loktech a já z té dálky viděl, jak se mu pod tenkou kůží napínají a chvějí nitky svalů a šlach. Do zubů uchopil láhev piva, zase se pozvedl, a pak pomalu, jako by chtěl dát znát, že by klidně v téhle pozici mohl zůstat až do večera, svinul nohy a spustil je na zem. Láhev pořád v zubech. Napřímil se a hltavě pil. Nechal chladný nápoj téct na bradu a prsa, pak láhev odtrhl od úst a poléval si ramena i ruce. Pivo vytvořilo na jeho kůži zlatý, lesklý povlak a dalo jeho svalům ještě více vyniknout. Jedna ženská vypískla, a někdo ji basem utišil.
Voda kolem mne ztratila lesk. Zvedl se vítr. Slunce zmizelo za těžkými, vodou nasáklými mraky. I vzduch nad kališti změnil svůj zápach, bylo cítit déšť. A když první těžké kapky pleskly do vody, pocítil jsem euforickou radost, protože jsem jediný, kdo se nebojí blížící se bouřky. Lidé balili deky a házeli na sebe oblečení. Déšť zesílil a spolu s vlnami a větrem vytvořil zvukovou kulisu. Přidal jsem se k tomu koncertu, plácal jsem pažemi, smál se a křičel.
Když jsem byl zrovna v nejlepším, něco mě popadlo zezadu za vlasy a stáhlo mě to pod hladinu. Zuřivě jsem kopl pod sebe a vynořil se. Udělal jsem půlobrat, a poznal jsem brášku. Teď mi pod vodou nahmatal tvář, strčil mi svou dlaň pod bradu a tlačil mě nahoru. Držel mi bradu vysoko nad hladinou, ale dlouho to nevydržel a nečekaně mě pustil. Jenže já uměl plavat jen s pusou milimetry nad vodou, ne víc, a tak jsem z té několikacentimetrové výšky žbluňkl do ještě větší hloubky. Zahrabal jsem nohama, vynořil se, vyprskl jsem kalnou vodu a polekaně jsem hleděl na jeho dlaň, která se opět přibližovala. Byl sportovec, byl starší, ale zachraňovat neuměl. Znovu mne nadnesl, hned nato pustil, a já polykal vodu. Najednou mi bylo jasné, že když tahle bráškova záchranná akce bude pokračovat, bezpečně se utopím.
Vší silou jsem jej udeřil do tváře. Bráška překvapením zamával rukama a padl na záda. Strach z utopení ze mne spadl a já se zasmál. Bráška se mezitím vynořil a můj smích si špatně vyložil. Navíc mu z nosu tekla krev a zbarvovala vodu kolem. „Tak se utop!“ zařval, a v rozporu s maminčiným výslovným příkazem se vydal zpět ke břehu. Jeho ramena se vznášela nad hladinou a dlouhé, silné nohy za ním vytvářely zpěněnou brázdu jako za lodním šroubem.
Pomalu jsem jej následoval. Bráška vylezl z vody, ohlédl se za mnou, a pak vyhledal svou holku a vklouzl pod její paraple. Odešli. Na břehu už nikdo nezůstal. Déšť byl čím dál silnější a břeh se začal ztrácet za jeho oponou. Po chvíli mi zmizel úplně.
Déšť mi bubnoval do lebky a vlny mi šplouchaly do obličeje. Pocítil jsem bolest, když mi voda pronikala do průdušek. Ze žabičky jsem přešel na „čubičku“, abych mohl udržet hlavu výše nad vodou. Rozhlížel jsem se a hledal jsem břeh. Nic. Zdálo se mi, že se točím dokola.
Bolestivě jsem se několikrát kopl kotníkem o kotník, ramena i paže mi dřevěněly. „Bráško!“ vykřikl jsem do vln a deště. A tu jsem mezi prsty u nohou ucítil bahno. Postavil jsem se, ale nohy mne neudržely. Upadl jsem a chvíli jsem sebou plácal, než jsem se znovu obrátil na břicho a ponořen po krk jsem se nohama odstrkoval ode dna a rukama jsem plaval.
Zastavil jsem se, až když jsem ucítil bahno i na břiše. Oddychoval jsem a čekal na návrat sil. V té chvíli mne jakási nadlidsky silná ruka uchopila pod paží a vytáhla mne do výše. Nepustila, dokud jsem se nepostavil na chvějících se nohou. Z nosu mi tekl proud vody a já se díval na prsty sevřené na mém rameni, na tu paži, loket a ohromný biceps, napnutý tak, že krátký rukáv košile na něm praskal. Pohlédl jsem Láďovi do tváře.
Stál s oběma nohama v bahně. Jeho druhá, volná ruka, pevná jako betonový pilíř mostu, svírala dvě berle, zapíchnuté hluboko do hlíny břehu. Postrčil mne ke břehu a nechal mne na něm klesnout na kolena. Pak uchopil do každé ruky jednu berli, a obě nohy, malé a slabé jako u dítěte, zhoupl vpřed. Našel pro ně pevné místo, a zase stál a čekal. Setřel jsem si dlaní déšť a bahno z tváře, a řekl jsem: „Zachránils mi život.“ „Kecáš!“ řekl Láďa. Vstal jsem a potácivě jsem odešel k rybářské lávce. Usedl jsem na jejím okraji a smyl jsem ze sebe bahno. Až pak jsem v křoví pohledal mou igelitku, natáhl na sebe suché tričko, obul si tenisky a vydal jsem se k silnici. Láďa mne následoval. Déšť ustal a mraky se začaly protrhávat.
Láďa chodil do sedmé bé, ale byl starší. Propadl kvůli svým častým pobytům v nemocnici. Kteréhosi dne jsem jej potkal o velké přestávce na školním dvoře. Kluci se honili a hráli kopanou. Láďa jen postával a opíral se o své berličky. Od chvíle, kdy se po obrně vrátil z nemocnice, nosil své tělo na rukou. Jeho paže tím zesílily, ramena měl jako málokterý dospělý muž. Dětskýma, hltavýma očima pozoroval každý pohyb hadrového míče.
Najednou míč přistál před ním. Chvíli se nic nedělo. Pak se Láďa opřel o berle, zvedl se na svých pevných pažích, zhoupl tělo několikrát tam a zpět, jako cirkusák na veletoči, jako velké kyvadlo, a pak nasměroval obě nohy na míč.
Netrefil, jen se ho dotkl okrajem podrážky. Míč jen trochu poskočil. Láďa se omluvně usmál. Tu se Jarda v řadě hráčů rozchechtal, vyběhl, a nakopl míč tak, že přeletěl na druhou stranu dvora. Kluci se rozběhli za ním. Láďa smrkal, a za velkým bílým kapesníkem ukrýval svou tvář.
Šli jsme po cestě, kdysi dávno vysypané štěrkem. Tam, kde končí cesta a začíná asfaltová silnice, byla teď rozlehlá kaluž, kterou se nedalo obejít. Když jsem se shýbl a chtěl jsem si zout tenisky, Láďa se přede mne postavil a nastavil mi záda. „Co je?“ řekl jsem. „Přenesu tě,“ odvětil, a pohnul rameny. Mlčel jsem. Jak jsem mu to měl říct? „Bude to?“ zvýšil hlas. „A uneseš mě?“ řekl jsem nakonec, a hned jsem toho litoval. „Lez!“ křikl, a já jsem jej uchopil zezadu kolem krku a vyhoupl jsem se mu na záda. Ani se nepohnul. Čekal jsem, až oba spadneme. Ale Láďa potřásl celým trupem, „srovnal“ si mě na zádech, a řekl: „Drž se! A nehejbej se!“ Přisál jsem se k němu. Láďa pomalu pozvedl nohy a udělal první „krok“. Bál jsem se o něj. Ne o jeho sílu. Ne o jeho pád. Bál jsem se té tváře za velkým bílým kapesníkem. Kráčel na svých berlích tak, jak jiní na chůdách. Plynule přenášel váhu z jedné paže na druhou a krok po krůčku překonával překážku. Vystoupil na suchou silnici a tam, aniž by mě upozornil, se nahnul celým tělem vpřed a já se rozplácl na asfaltu.
Pan doktor Stejskal, nadšený angličtinář, si stoupl před tabuli, rozkročil se a svým poněkud pisklavým hláskem předzpívával: „One man went to mow, went to mow the meadow, one man and his dog, went to mow the meadow...“ Dříve, než jsme byli schopni jej napodobit a přidat se, Láďa už zpíval z plna hrdla a ve chvíli, kdy chtěl doktor Stejskal sloku opakovat, zapěl svým barytonem: „Two men went to mow, went to mow the meadow...“ Láďa by tak pokračoval, ale pan doktor Stejskal zpíval tišeji a tišeji, až úplně přestal a sedl si za svůj stůl. Pak kývl na Láďu, aby přišel k tabuli.
Láďa se zvedl ze svého místa v první řadě. Opíral se při tom o desku školní lavice, jež pod jeho tíhou zapraskala. Postavil se na své drobné nohy, levičkou si přitlačil nad koleno levé, slabší nohy, a pravou vykročil. Jeho pravá paže se jako třetí noha opírala o lavici, pak přeskočila celý prostor mezi lavicí a čelní zdí, a opřela se těsně vedle tabule. Když se ustálil, vzal do pravičky křídu a byl připraven.
Pan doktor Stejskal jej nechal chvíli psát slovíčka domácí úlohy. A pak, aniž to kdokoliv čekal, se zeptal: „And how are you today, my boy?“ Doktor Stejskal s námi dosud nikdy nekonverzoval. Křída doskřípala a přestala se drolit. Láďa se pomalu otočil, i na něj to bylo příliš pomalu, pak zvedl zrak a podíval se doktoru Stejskalovi do obličeje. „Very well, thank you,“ řekl. Pokračoval rozhovor, kterému nikdo z nás nerozuměl. Pan doktor Stejskal jej párkrát opravil. Ale jen maličko. A pak mu rozmáchle zapsal pochvalu do žákovské knížky.
Pokračování … |