Zdislav Wegner: Foťák

Rubrika: Literatura – Povídky

Zvedl jsem oči od novin a málem jsem na něj křiknul, ať zavře ty dveře. Kolem jeho sešlapaných bot zavál do kupé vítr, a s ním zápach dávno nemytých podlah, nedopalků, záchodků, potu a špíny. Vešel, s námahou za sebou dveře zatáhl, a s omluvným úsměvem se usadil naproti, vedle okna. Díval se na mne zpod klobouku, dost dlouho, jako by mne hodnotil, nebo jen čekal, až se nastupováním namožené srdce vrátí do svého obvyklého rytmu. Pak si sňal klobouk pohybem téměř obřadným, podržel jej v levé ruce, a podal mi pravici.
„Matouš,” řekl, „to je příjmení.”
„Werner,” řekl jsem. A ruku jsem mu stiskl.
Bílé vlasy mu zakrývaly uši, jeden pramen padal do tváře. Sledoval stmívání za oknem a kapky na skle. Podpíral si bradu a občas si vlasy zastrčil za ucho. Ale ty se vracely při nejmenším pohybu zpět. Zdálo se mi, že myslí na něco či někoho, kdo zůstal tam, odkud vyjel.
 
Po chvíli sáhl do kapsy a vytáhl digitální fotoaparát. Pohrával si s ním. Jeho tvář odrážela postupně všecky barvy duhy, podle toho, jaký obrázek si na displeji prohlížel. Usmíval se i mračil, cosi si pobrukoval, tu spokojeně, tu nazlobeně, sem tam se vyplašeně kolem sebe rozhlédl, snad ve strachu, zda to, co vidí on, nesledují ještě jiné, nepovolané oči. Ale když se ujistil, že tam jsem pořád jenom já, zahloubán do novin, vracel se zrakem zpět a jeho tvář měnila barvu.
 
Přestal si hrát. Zdálo se mi, že váčky pod očima se mu zvětšily. Ramena se shrbila, vlasy se uvolnily z obou stran a pramének po praménku mi braly výhled na něj. Pojednou se předklonil, tak, že jsem mu nemohl vidět do tváře. Lekl jsem se, že se mi sesype na kolena. Byl jsem v rozpacích, nevěděl jsem, jak člověku poskytnout první pomoc, a vůbec, jak se pozná, že ji potřebuje. Poslepu jsem začal skládat noviny, ale nepřestával jsem jej sledovat. Muž se naklonil ještě víc, ale nepadal, jen se choulil do sebe, jako by chtěl přede mnou ukrýt svou tvář. 
 
Vzlyk.
„Pane,” řekl jsem, ale on vytáhl z kapsy kalhot velký, bílý kapesník, rozhrnul si vlasy na tváři a ukryl se za ním. Za hodnou chvíli se vynořil, kapesník zasunul na původní místo, a teprve pak se na mne podíval. Provinile se usmál a zadíval se do okna. Odkašlal jsem si a roztáhl jsem před sebou plachtu novin.
 
„Pane Wernere,” uslyšel jsem jeho tichý hlas. Pohlédl jsem na něj přes okraj novin. V ruce měl fotoaparát. Displej mu osvětloval zápěstí.
„Taky fotíte?” zeptal se.
Nečekal jsem žádnou konverzaci. Já si povídám rád, ale když tento starý pán vkročil do kupé, zdál se mi tak všední, jako toto počasí, jako tenhle vlak, jako ti všichni, které zde denně potkávám. O čem s ním mluvit? Jak rostou ředkvičky v zahrádce? Nebo jak bolí revma?
 
Nechal jsem noviny klesnout do klína. Díval se na mne svýma modrýma očima a mlčel. Projížděli jsme stanicí a blikající lampy na něj vrhaly zář i stíny. A tu jsem uviděl, jako v hledáčku fotoaparátu, jen jeho tvář mezi prameny šedivých vlasů, s vráskami, vyprávějícími příběhy na celé večery, a pochopil jsem, že jsem šlápl vedle. Bylo mi smutno, protože mě znovu, jako už tolikrát, bodlo vědomí, že jsem pouhý amatér. Přikývl jsem.
„A vy?” odpověděl jsem.
„Fotím,” vyšeptal, a rty se mu sotva pohybovaly, „celý život jsem fotil.”
Zarazil jsem se. Matouš, pomyslel jsem si, snad ne TEN Matouš! Pohlédl jsem mu do očí.
„Vy jste...”
„Ano,” odpověděl, ale nezdálo se mi, že jej má odpověď potěšila. Jako by se chtěl bavit o něčem jiném. Cítil jsem, jak se mně zmocňuje vzrušení.
„Viděl jste něco ode mne?” zeptal se.
„Jistě, že viděl.”
„Ve které galerii?“ řekl a soustředěně manipuloval se svým fotoaparátem.
„Nechodíme do galerií,” vysvětloval jsem. Muž malinko pozvedl obočí.
„Manželka nemůže dlouho stát.”
„Ach ták,” zabručel, a dále se věnoval té věci. Vyhrkl jsem:
„Ale máme vaše album.”
„Které?” opáčil. Byl jsem rád, že se na mne nedívá.
„Já na tituly moc nejsem,” odpověděl jsem. „Ale před očima mám každou z těch fotografií!”
„Kterou například?” Pohyb prstů ustal.
 
Usmál jsem se. Tak, ješitný byl, a bylo to vidět, ať se v něm momentálně dělo cokoliv. A taky zvědavý. Umělci prý ve svých dílech vždycky něco ukrývají. Tisíce lidí obrazy vidí, a nevidí.
„ Tu ženu, co brzy ráno trhá v zahradě růži. Rosa jí zmáčela noční košili.”
 
„To je vše?”
Má odpověď jej očividně zklamala.
„Manželka říkala, že ta žena je blázen, že si uhoní zápal plic,” pípl jsem.
„A co si myslíte vy?” řekl a rýpl ukazováčkem do vzduchu.
„Já,” začal jsem.
„No?” vyzval mě. Nadechl jsem se, a pak jsem spustil:
„Já měl dojem, že ona necítí chlad a mokro, že jí nevadí zablácené bačkory.”
„A dál? To je všechno?”
„Pak tam byly ještě jiné fotografie...” Ztichl jsem.
„Ne ne, v téhle fotce, bylo tam ještě něco?”
Podíval jsem se na něj, hledal jsem posměch. Ale jemu se ve tváři nepohnul jediný sval.
„Víte, mně se zdálo,” začal jsem.
„Jen to řekněte,” vyzval mě.
„Ta žena se sklání, aby si přivoněla.”
„To si pamatuji,” přitakal.
„A já, jako bych tu vůni cítil.”
 
„To je zajímavé,” řekl po chvíli, „rád poslouchám, co lidé v mých fotografiích vidí, pokaždé se dozvím něco nového.” Bez ironie, pouhé konstatování. Potom se opřel a pokračoval:
„Víte, umělecké dílo má lidi inspirovat, ne ponaučovat. Opravdový umělec to hravě dokáže. Pokud ovšem ten dotyčný divák, čtenář nebo posluchač není úplný pitomec. Věděl jste to?”
Kývl jsem. Přece se nepřiznám.
„Když něco takového slyším, jako třeba teď od vás, tak mi to moje staré ego malinko zahřeje.”
„A nikdy nic nechcete říct sám? Všechno přenecháváte nám?” zeptal jsem se.
 
„Jistě, ale většinou se mi to nepodaří. Jen nějaké volovinky. Ale co bych opravdu předat chtěl, to nejde.”
Už zase si opřel bradu do dlaně a koukal do téměř černého okna.
„A v případě téhle jedné fotografie?” pokusil jsem se. „U ní jste taky chtěl něco říct?”
Pousmál se.
„Vždyť ta fotka má dobrých čtyřicet let! Řekl byste, že ta modelka je dnes v domově důchodců? A že je jí sedmdesát?”  Hlava se mu chvěla. „Co já vím, co já si tehdá myslel.”
„Máte, mistře, zřejmě nějaký nový problém,” odvážil jsem se. A lekl jsem se svých vlastních slov.
Zazubil se. Ale oči se k úsměvu nepřidaly.
 
„To teda mám. A pořádnej!” pronesl naštvaně. Ruka přestala podpírat bradu, chňapla aparát, a pan profesor s ním začal šermovat.
„Odmalička fotím, táta mi koupil takovej malej bakeliťák, pionýr jsme mu říkali, na film šest krát šest, když jsi zapomněl přetočit film, tak jsi na fotce měl “duchy”, a to já měl často, protože jsem fotil dřív, než jsem si dovedl přečíst číslo snímku. Víte, to tam bylo takový malý kulatý okýnko a člověk to četl přímo vzadu na filmu, jo, a vyvolávat jsem si to musel taky sám, vývojka, voda, ustalovač, voda, dokázal bych to se zavázanýma očima dodnes, a pak jsem dostal najednou leicu, a čím dál tím lepší foťáky, to jak mi fotky tiskli a dávali na výstavy, pane, já měl doma snad nejvybavenější laboratoř v republice!” Odmlčel se, ale pořád rozčileně odfrkoval.
 
„A co vás tíží, mistře?”
Podíval se na mně. V jeho očích, v ohnutém spodním rtu bylo tolik pohrdání a tolik zármutku, kolik se do nich jen dalo vtěstnat.
„Už jsem vám to řekl,” opáčil, „někdy mám i já svoje představy, co by dílo mělo říkat. Nemyslím, že chci příliš mnoho. Jen to, aby aspoň v jediném případě můj snímek vyjádřil přesně, ale  úplně přesně to, co vidím já. Kdepak, nevidím lidem nad hlavou svatozář, nebo mezi stromy víly a tak. Ne! Víte co, já vám to řeknu, jste duše vnímavá, o tom jsem se přesvědčil, vždyť s tou ženskou v ranní rose, jak jste to řekl, to bylo akorát, tak poslouchejte, jste chlap, ne?“
Kývl jsem, jako že jsem chlap.
 
„To bylo tak.“ Vzal do ruky svou digitální věcičku za pár set eur a nebezpečně s ní zamával.
„Já jednu holku nejdřív fotil tím mým pionýrem. Ne tu v tý rose, jinou. Tajně, jak to dělaj puberťáci. Vzrušovalo mě to, ale puberťáky vzrušuje kdejaká blbost. Pak jsem měl přestávku, a když jsme se zase setkali na vejšce, tak jsem ji kreslil všude, kde se jen dalo - na přednášce, i v ateliéru, kde jsme měli malovat něco jinýho, nebo jen tak doma z paměti. Na čem se dalo, i na okraji novin.  A nakonec, když svolila, tak jsem ji fotil. Snad jen za ty študácký léta tisíckrát.” Vytáhl kapesník jako prostěradlo a utíral si zpocené čelo.
 
„A fotím ji dodnes. Já se s ní, pane, oženil. Lidi říkaj, že abych měl zadarmo modelku. Ale já ji miloval a já v ní vidím dodnes něco, co v ní snad nikdo neviděl... Takovýho něco, co není jenom ve tváři, co je taky ve vlasech, v pažích, v celým těle, co dělá, že já, starý revmatický dědek kolem ní skotačím jako zajíček a jsem do ní pořád zamilovanej. Rozumíte? Ne? Tak poslouchejte, já s ní byl včera v kostele, a uprostřed kázání jsem jí musel říct, že ji miluju, a že bych s ní nejradši hned teď šel dom, já ji viděl takhle ze strany, tu křivku jejího profilu, ty kaštanový vlasy, ten úsměv a tu laskavost,  já ji viděl jako tehdá, zamlada, když jsme stáli v noci na schodech před jejím domem a ona mi šimrala svýma řasama po tváři, a já chtěl mít u sebe foťák a zachytit to teď v tom kostele, ale bylo by to zbytečný, protože jsem to už dělal tisíckrát a jenom jsem kazil film.
Byl jsem v Paříži a čuměl jsem na tu Monu Lisu, ale nebyl jsem z toho chytrej. Co já se nahledal a nazkoušel. I tohle jsem si koupil, prokousal jsem se návodem v angličtině, a když jsem to dnes ráno měl na nočním stolku, tak jsem neodolal, víte, já vám to klidně povím, mě už na tom nezáleží, teda jak jsme se milovali, tak já viděl, že teď, ano teď je to celý zase tady, mohutný jako řeka a tak jasný, že by to musel vidět každý, a já jí to řek, já ji uprosil, a ona svolila, ale prej že jenom obličej a bez blesku, a měla recht, nač taky blesk, však zářila jako polární záře, a já fotil a fotil...”
 
Tu se zastavil, zkřivil tvář, a já se odvrátil. Hlasitě se vysmrkal.
„Mistře,” řekl jsem tiše a vztáhl jsem k němu ruku.
„Já blbec jsem se na výsledek nepodíval sám. V zápalu „boje” jsme si to prohlíželi hned spolu. A víte, co jsme tam viděli? Ne? Já vám to na sebe řeknu. Starou, jo, starou ubrečenou ženskou, očividně po koitu.” Odmlčel se, a pak zašeptal: „Trapné. Víc než trapné. Tak je to,” přešel do své spisovné češtiny. Ale nepřestával troubit do kapesníku.
 
„Mistře,” znovu jsem pozvedl ruku.
„A neříkejte mi mistře. Když nedovedu tohle, tohle, co jsem už tolikrát těmahle očima viděl jako na dlani, tak jsem diletant, můžu dělat tak leda fotky do pasu.”
Jako na potvrzení svých slov se narovnal, povstal a trhnutím otevřel okno. Bylo dost široké a pohodlně by se z něj dostal, ale byla to vrchní část, takže jsem obavy zavrhl. Položil obě paže na rám spuštěného okna, hlavu vystrčil ven a nechal vítr, aby mu rval hřívu bílých vlasů.
 
A pak, dřív, než jsem jej stačil zadržet, otevřel dlaň a stříbrný aparát se chvíli vznášel podél vlaku, až zapadl mezi kamení náspu, kde zvedl obláček jisker.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2006.