„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal. Tváře svatých a tváře gaunerů, tváře lidí s čelem vysokým a malou, zapadlou bradou, s lícními kostmi, co jim málem propichovaly kůži, s moudrýma očima, nebo s prasečími kukadly. Tváře starců jako tváře nemluvňat, tváře dětí předčasně zestárlých. S knírem i bez, s korunou vlasů nebo bradkou jako buš, hladké i poďobané neštovicemi. Tváře vyprávějící celé romány a tváře zapadlé v hloubce idiotismu.
To byl jeho koníček, měl takových tváří tisíce a taky seznam těch, které teprve vyfotit chtěl. Musím přiznat, že jsem jím byl fascinován. A jednou, když jsem na ulici uviděl jeptišku s tváří prostopášnice, jsem zalitoval, že takový aparát sám v kapse nenosím.

A pak nepřišel do práce. Seběhlo se to asi takhle:

Standa stál u dřezu, po snídani utíral to své staromládenecké nádobíčko, na stole mu vyhrával rozhlas a on pozoroval dění před okny. Přes ulici, přímo naproti, ležel park. Zkoumal lidi a stromy, lavičky a pěšinky, u každého keře se zastavil, protože byl konec dubna a vlna teplého počasí dala všemu zazelenat a vydat první květy. Náhle se jeho ruce zastavily. Zazdálo se mu, že z hloubi parku, mezi větvičkami vřesu, na něj zírá tvář. Kulatá a nehybná.

Položil talíř, sundal si zástěru, stočil ji do klubka a ještě kolem ní omotal šňůrky. Vložil ji do zásuvky na své místo a vrátil se k oknu. Byla tam pořád. Sáhl si na kapsu a nahmatal fotoaparát. Odešel do chodby a oblékl se. Jen nalehko. Vyšel z domu.

V parku se rozhlédl, a jen co rozeznal ono křoví, vydal se k němu. Až když stál u křoví, uviděl mezi větvičkami světlou skvrnu. Přiblížil se ještě víc a větve křoví rozhrnul. Ležela tam mladá žena, v podivné pozici s rozhozenýma rukama a nohama, a její černý hábit byl potrhaný. Hlavu měla zvrácenou dozadu a velké, tmavé oči zíraly do dálky.

         

Díval se do těch očí. Jeho zrak přejížděl po jejích spáncích, malých uších, jež byly jen zčásti zakryté zpustošenými vlasy, po tvářích a nosu, ústech pootevřených jakoby ke křiku a malé bradě, na níž lpěla kapka zaschlé krve. Poslepu vytáhl fotoaparát. Přidržel si ho před očima, ale bylo tam příliš mnoho stínů. Zabručel a začal odhrnovat větve křoví, ale když se pořád vracely, vložil fotoaparát zpět do kapsy a jal se je jednu po druhé lámat a odkládat na hromádku, až na její tvář padl pramen vycházejícího slunce. Tentokrát spokojeně zabručel. Na displeji bylo vše, co tam chtěl mít. Fotil ji shora, a pak poklekl a přiblížil se tak, že měl tu tvář přes celý displej, vlezl do křoví a překročil ji. Zády odtlačil větve a udělal snímek z profilu. Nakonec si lehl a vyfotil ji skrze stébla trávy. Chvíli tak zůstal a prohlížel si snímky. Spokojeně zastrčil aparát do kapsy, vstal, a když si oprašoval kalhoty, pocítil něčí ruku na svém rameni.

Zatkli jej „při činu“. Ukazoval jim tedy všechny snímky, co je měl na čipu, vyprávěl o svém koníčku i alba a snímky v počítači jim předvedl. A oni si nechali jeho foťák a alba i počítač mu odnesli. A také zápisník. Nějak se jim nechtělo zamlouvat, k čemu tam má dlouhý seznam lidí i s adresami a vše nadepsáno slovy ‚to shoot‘.

Standu pustili, i když nikoho jiného neměli. A Standa už se nikdy nevytasil s novým snímkem, už nikdy jsem neslyšel „podívej, co jsem ulovil“.

Ale jednou jsem jej zahlédl v onom parku před jeho domem, jak sedí na lavičce a v ruce má zapnutý fotoaparát. Co chvíli jej zvedal a zpovzdálí fotil kolemjdoucí.

Rychle jsem odbočil a k onomu místu jsem se už nikdy nepřiblížil.