| Pavel Buňata | Všechno chce čas | | 
| - Psal se letopočet 1969. Tehdy jsem byl donucen opustit bezpečí matčina lůna a zařvat na celý porodní sál: „Tak tady mě máš, světe!“
- Můj táta zasadil strom. Rostli jsme společně.
- Ořešák natahoval své větve stále výš k nebi, mohutněl v koruně i kmeni a vrhal čím dál větší stín na dříve slunce zalitou zahradu.
- Bylo nám oběma osmnáct. Ukončil jsem éru vzdělávání maturitou a oproti očekávání pokračovat ve studiu na vysoké škole, hodlal jsem okusit život.
- Tehdy se otec rozhodl můj téměř nerodící strom skácet. Neměl už déle zájem čekat na jeho úrodu.
- „Pokácíš-li ten strom, je to jak bys mě škrtl ze svého života,“ prosil jsem za nás oba o poslední šanci.
- Otec vzal pilu a prořezal bujné pruty jeho statných větví.
- Do roka začal ořešák rodit a otec se nestačil chlubit známým počtem posbíraných vlašáků. I já jsem mu záhy začal dokazovat, že se umím postavit na vlastní nohy a být svým způsobem užitečný.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Vlastimil Marek | Špatný překlad | | 
| - Série koncertů Live 8 byla výborně organizovaná a profesionálně produkovaná. Zkoušel jsem shlédnout celý téměř jedenáctihodinový přenos, ale nevydržel jsem. Zvláště různé ty punkové a popové hvězdy. Přesto jsem se několikrát neubránil slzám (při „reklamních“ spotech nebo při třívteřinovém luskání prstů rapera a herce Willa Smitha, kterým tak naznačoval arogantní mediální ignoranci Západu a bohatých vůči faktu, že každé tři vteřiny někde na Zemi, převážně právě v Africe, zemře malé dítě na následky extrémní chudoby). Přesto, nebo právě proto, jsem si o 106 „užíval“ pocit, že jsem součástí třímiliardové komunity, která alespoň občas není lhostejná k tomu, co se děje „za humny“.
- Se svými postřehy jsem si počkal na ranní noviny – abych si je ověřil a abych případně nepřestřelil a byl ve své dobře míněné občasné kritice pochopen. Mimochodem, i ranní rozhlasový komentář Ivana Hoffmana byl o podivně posunutém ohnisku - co se týče důležitosti zpráv - české mediální scény.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Ondřej Suchý | O humoru PAVLA DOSTÁLA | | 
| Předčasně ukončený život ministra kultury ČR Pavla Dostála bude v těchto dnech probírán a připomínán ze všech stran ve všech sdělovacích prostředcích. Svojí malou vzpomínkou na tohoto báječného muže, který byl vskutku nejlepším ministrem kultury, jakého kdy naše republika měla, bych rád připomněl dar, který mu byl - jako málokterému politikovi - dán: krásný smysl pro humor.
Nebylo divu, že se stal začátkem šedesátých let minulého století jedním z nejvýraznějších mladých umělců, působících postupně hned na několika olomouckých scénách tzv. divadel malých forem. Byl dramatikem, textařem písní, režisérem, hercem, zpěvákem. Dá se říci, že po smrti Luďka Nekudy a Eduarda Pergnera je Pavel Dostál další významnou postavou oné slavné éry malých divadel, která už navždy odešla.
Dovolte mi zde zaznamenat pár střípků z jeho života, jichž jsem měl možnost být svědkem.
► CELÝ ČLÁNEK | | Božena Šamánková | Bílý hyacint | | 
| - Můj mladší syn Jarka měl druhé narozeniny. Rozhodla jsem se, že udělám malou hostinu pro děti, protože můj šestiletý syn měl hroznou chuť na dobrý dort a chtěla jsem svým dětem a jejich kamarádům dopřát trochu legrace. Odpoledne před tímto slavným dnem jsem šla do města obstarat potřebné věci.
Nakoupila jsem hračky a několik papírových trumpet, pak jsem koupila sušenky, ovocné šťávy a různé pamlsky pro dětské jazýčky. Na cestě domů jsem se ještě zastavila v květinářství. Čerstvé květy přidávají vždycky na vznešenosti a u nás ve významných dnech nikdy nechyběly. - Byl březen, což je v Evropě první jarní měsíc, kdy je stále ještě chladno a jen málo květů, pěstovaných ve sklenících, přichází na trh. Nechtělo se mně kupovat tulipány ani růže, kterých tam měli několik ve váze. Chtěla jsem něco speciálně pro Jarku.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Jitka Dolejšová | Nezapomenutelný večer | | 
| - Bylo pozdě večer asi v 11 hodin, když se z „dětského“pokoje ozvalo: „Mamí, šla bys nám zazpívat na dobrou noc?“
- Hned pochopíte neobvyklost tohoto přání. „Děti“ jsou naši dva synové ve věku 16 a 20 let.
- Myslela jsem si, že jsem se přeslechla: „Co že to chcete?“
- „Zazpívej nám ty ukolébavky, které jsi nám vždycky zpívala“.
- „Hele, kluci, neděláte si ze mě legraci ?“
„Ne, opravdu to chceme“. - No co, řekla jsem si, jestli je to od nich nějaká lumpárna, nebude to poprvé ani naposledy, kdy bude maminka pro smích. Ale co…
- „A kterou?“
„Třeba o těch modrých očkách“, ozval se Milan. „A pro mě jsi to zpívala „zelená očka“, když mám zelené oči“, vzpomněl si mladší Martin. - A tak jsem si sedla na kraj jedné postele, zhasla světlo a začala zpívat.
► CELÝ ČLÁNEK
| -
- Zdislav Wegner: Poznámka pod čarou
- Povídky pana Buňaty se mi líbí. Vypráví o věcech kolem trochu jinak než jiní autoři. Nemohl jsem na to přijít, v čem je ta jinakost. Až jsem si přečetl závěrečný text paní Heinové. A pak jsem se vrátil k těm povídkám ještě jednou, a pochopil jsem i verše, kterým jsem zprvu nemohl přijít na chuť. Od té doby se rozhlížím, jestli někde něco od pana Buňaty vyšlo. Myslím, že by měl psát víc.
-
- Špatný překlad pana Marka už byl něčím docela jiným. Tak abyste věděli, tento text jsem sem dostal podvodem. Není to můj favorit. Já jej totiž ze srdce nenávidím! (Ne pana Marka, toho obdivuju. Jen tento text.) Dotkl se mně jako tlumočníka. Pane Marku, moc bych Vám doporučil, abyste si jednou sedl do tlumočnické kabiny, nasadil si sluchátka, foukl do mikrofonu, a dal se do toho! Ukázat těm diletantům, jak se to dělá. Až nedoslechnete slovíčko, bez něhož celou větu nepochopíte, budete zoufale chtít, aby Vám to řečník zopakoval, ale ten bude pokračovat dál jako kulomet. Až začne citovat z latiny a jiných Vám neznámých jazyků, až bude vykládat něco ve svém nářečí, nebo pronese přihlouplý a pro Čecha nesrozumitelný, tedy nepřeložitelný vtip, pak vězte, že někde kolem je (asi) saniťák s brašnou, který Vám pomůže. Můžete se tedy klidně zhroutit.
- Doma, u obrazovky, jsem také vždy každou chybičku zachytil. Podíval se do slovníku, pěkně si to promyslel. Ale když jsem v praxi řekl blbost, tak už to bylo venku a já ji nemohl za nic na světě vzít zpět. Večer, když mě ukazovali v telce, jsem hanbou lezl pod gauč.
- Tak mě napadá, že bych na toto téma mohl něco napsat. Z mého pohledu. Už se těším, jak si zgustnu!
-
- O humoru Pavla Dostála jsem už četl nejedno. Co bylo v textu pana Suchého, bylo pro mě téměř vše nové a tak jsem si jej založil. Víte, já musím obdivovat člověka, který si do poslední chvíle dokáže zachovat humor. Který dokáže chvíle loučení ulehčit sobě, ale i jiným. Někdy přemítám, co asi povím, až já se budu loučit. Takový kabrňák, jako pan Dostál, zřejmě nebudu. V telce jsem jej viděl nedlouho před jeho smrtí. Stál tam, hodně změněný, v nemocničním oděvu, pohublý a bez své hřívy. A přesto ve chvíli, kdy uslyšel „verdikt“, usmál se, a pronesl: „Tak to je definitivně v p...“ Tak, ruku na srdce, kdo z nás to dokáže?
-
- Chtěl bych to ukončit pár slovy o povídkách paní Šamánkové Bílý hyacint, a paní Dolejšové Nezapomenutelný večer. Vlastně nepovím nic. Vše, co bych zde řekl, by bylo příliš slabé. Chcete-li vědět, proč mám obě povídky tak rád, tak si je přečtěte. Třeba ještě jednou. Každý, kdo má v sobě aspoň trochu mateřského či otcovského citu, a má náhodou rád i dobrou literaturu, mě pochopí.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
