Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?
Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.
Dobromila Lebrová: Arrigo Boito, italský hudební skladatel a libretista
Vrcholná libreta ale napsal Boito pro Giuseppe Verdiho, v době kdy se smířili a jejich kompoziční styl se vzájemně poněkud vyladil. V době, kdy jejich přátelství začalo vzkvétat, plánoval Verdi operu Král Lear, avšak k jejímu vzniku nedošlo. Jejich přátelství trvalo až do Verdiho smrti v r. 1901, kdy byl Boito u Verdiho úmrtního lože.
Luděk Ťopka: Střelba na Střele
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (61)
Když jsem si tak krásně poradil se Saturninem, pustil jsem se někdy v polovině osmdesátých let drze do „zmuzikalizování“ Švejka. Hrdě a poslušně tedy hlásím, že i zde jsem předběhl dobu téměř o dvacet let a ještě ho mám schovaného v šuplíku! Opět mi v hlavě nějaká ta melodie také zaznívala, na papír se ale nedostala a také výběr interpretů jsem tentokrát už skromně ponechal na neznámém režisérovi…
Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Petr Heinrich: Internetové Pobyty s myší
Co to vlastně vůbec jsou ty pobyty s nějakou krysou? Tak zaprvé, myšák cestovatel vpravo nahoře není žádná krysa, je to čistokrevný myšák Vilík. Ten se jednoho dne rozhodl, že kanál, ve kterém až doteď bydlel, už je mu malý a koruna dostatečně silná. Tak si sbalil kufr a začal cestovat.
Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?
To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!
Ivo Fencl: Slovní hříčky a písně podle pánů Čecha a Schelingera
Krátký život tragicky zesnulého Jiřího Schelingera (6. března 1951 – 13. dubna 1981) je dnes legendou. Jiří sám je pak pro mnohé pamětníky, ale i nepamětníky takřka mytologickou postavou. Tu lze zkoumat buď přísně vědecky, nebo i senzacechtivě, ale taky po dětsku, myslím si. Naivně, hravě, okouzleně a v omámení říkankovitými texty, tedy zvlášť pokud je budeme vnímat jako svébytné příběhy! A proč ne! Jedním z prvních takových příběhů se stal příběh mladíka, který se – nadšen a beze studu – chopí jinak ryze ženské aktivity: Dráty pletací. Text písně napsal před čtyřiceti lety Karel Šíp a skladba byla natočena 12. 12. 1972.
Josef Krám: Zmrtvýchvstává kostel svatého Jana Nepomuckého v zaniklé obci Vrchní Orlice
Ten svatostánek mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Orlickým Záhořím na česko-polské hranici, který nepatří ke skvostům architektury, ale je významný z hlediska krajinotvorného a kulturního, je dnes jedinou upomínkou na život ve Vrchní Orlici na Hadinském potoku, přítoku Divoké Orlice. Osudy této vesnice odrážejí osudy desítek tisíc obyvatel našeho pohraničí, dokládají obrovskou vitalitu lidí v pohraničních horách i smutné osudy za druhé světové války a po ní. V pramenech je poprvé připomínána 1567, jako samostatná ves pak až roku 1603. Stejně jako množství jiných vsí v Orlických horách neměla Vrchní Orlice pevnou strukturu, ale byla volně rozptýlená.
Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem
K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.
Václav Chaloupek - Jan Řehounek: Medvědi, ježkové a myslivci
Vysloví-li se jméno Václav Chaloupek, vybaví se většině lidí – od batolat po důchodce – jeho televizní večerníčky, v nichž hlavními hrdiny jsou zvířátka. Těch večerníčkových cyklů s mláďaty zvířat je již sedm, poslední s ušatým ježkem. Kdo by neznal z televizní obrazovky půvabné snímky Tuláček - s nezbedným lišáčkem, Vydrýsek - o mrštné vydře, Kluci ze zámku, v němž jsou hlavními hrdiny bažantíci...
Ivan Kraus: Redakce
Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.
Johanna von Herzogenberg - Milan Turek: … vždyť jsem se tady narodila….
Johanna von Herzogenberg prožila dětství na Sychrově a v Brné, vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky. Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein.
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.