Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (28)
O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali. Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu.
Miroslav Sígl: Historické muzeum v Čechách pod Kosířem
Obdržel jsem nádherný videozáznam s pozvánkou a přáním, zda bych mohl napsat pár řádek o jednom českém unikátu. Tím je Historické muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem (Prostějovsko), v obci, známé více z pobytu Josefa Mánesa, jehož zde připomíná mj. Mánesův pavilón v zámecké zahradě.
Josef Čermák: Husák mu koupil čtyři piva
Nijak zvlášť nespěchal, aby se k začínajícímu kmetství hlásil. Naopak: v den narozenin ujel nejméně stovku kilometrů na kole a den po narozeninách kázal v Československém baptistickém kostele, něco, co neudělal víc jak třicet let. Před šedesáti lety (narodil se 12.července 1948) sice na kole nejezdil, ale s kostelem něco společného měl: pár dní po narození byl pokřtěn ve smíchovském evangelickém kostele farářem Kučerou....
Jitka Dolejšová: Jak se hraje Knihotoč
Knihotoč je hra o knížkách a s knížkami. O knižním putování od člověka k člověku. Funguje na principu obrovské knihovny, kdy výpůjčním místem může být třeba lavička v parku, čekárna u zubaře nebo sedadlo ve vlaku. A desítky dalších, často překvapivých míst. Půjčovné se neplatí, ani pokuta za opožděné vrácení knihy. Hra je časově neomezená a zúčastnit se může v podstatě každý.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (21)
Dnes nevím kolikátého je. Venku prší, je noc a čtu si noviny: …chleba, brambůrky a další škodí zdraví a přispívají rakovině… Házím zmuchlané noviny do koše. Strefil jsem se. Můj pokojík je malý. Začínám opět psát tuto knihu, podobnou vzpomínkovému záznamu. Ruka mne bolí, svěšuji ji z postele. Strčil jsem ji do sklenice s pivem. Je dávno bez pěny.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Všestranný umělec Chodsku oddaný
Ačkoli se narodil ve Spáleném Poříčí (20. října 1904), ačkoli běh jeho života skončil v Plzni (10. července 1969), pochován je na Chodsku – v Klenčí, poblíž hrobů J. Š. Baara a J. Jindřicha, osobností, jejichž národopisné iniciativy rozmnožil. Při vzpomínce na něho si musíme položit otázku: Proč se zdají být léta jeho nepřítomnosti mnohonásobně delším časem? Odpověď je nasnadě: Protože chodský folklór, jehož meziválečnému i poválečnému perlení věnoval svá nejplodnější léta, zeskromněl pod tlakem civilizace a globalizace.
Josef Fousek: Judito je mně líto... / Kafíčko
Dávám žebrákům v metru a na další bohulibé akce, a tak si připravuji i bankovky s Janem Ámosem Komenským, abych vlastenecky přispěl na maltu a cement, – mostu na němž se bili Pražané se Švédy, s vojskem generála Windischgratze, kde zpívali dva moji oblíbení minessengři Paleček a Janík, a kde jsem potkal v roce 1968 dva sovětské vojáky, kteří hledali Moulin Rouge.
Libuše Čiháková: Maminka / Nezapomenutelná Manon
V televizním pořadu Uvolněte se, prosím byl nedávno hostem mim Jaroslav Čejka. Snad poprvé jsem měla na Jana Krause zlost, když se ho opakovaně ptal, proč že na tu operaci kyčlí vlastně nemohl jít. Copak by maminka těch pár týdnů v nějakém sociálním zařízení nevydržela? „Ona by to nechtěla,“ odpověděl mim s andělskýma očima.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (25)
Také dnes zveme vážené a milé čtenáře na krátké listování naším Slovníkem cizích slov. Na řadě jsou písmena H až M. H : habilitace = rozkaz hanáckému letectvu, halogen = stádní gen ženoucí jedince do haly, hausbót = domácí obuv, helénista = člověk milující Heleny, heretik = pán zabývající se etikou, heroina = hrdinná narkomanka, Hindúkuš = tvrdé okřiknutí Hinda....
Jan Řehounek: Století bibliofilové
První světová válka zcela logicky vydávání krásných knih omezila. Období první republiky znamenalo obrovský rozvoj bibliofilských tisků. Spolek měl i víc jak čtyři stovky členů a vycházely mimořádně cenné knihy, z nichž lze jmenovat např. Legendu o svaté Kateřině s dřevoryty Karla Svolinského či spis Pavla Stránského ze Zápské Stránky Český stát s dřevoryty Václava Maška a v grafické úpravě Rudolfa Hály.
Ivana Šimánková: Malovaná zpověď Elišky Peroutkové
Že jsou ve vlídně intelektuálním prostředí rozhlasové kavárny Ema v Českém rozhlase v Českých Budějovicích k vidění zajímavé výstavy, na to už jsme si zvykli. Zdá se, že se podařilo v nemilosrdném světě showbyznysu objevit kousek úrodné půdy, ve které dokážou zapustit kořeny jak čerstvě zasazené talenty, tak i léty prověřené osobnosti českého výtvarného umění.
Jiří Vlastník: Tenkrát v Kalifornii
Tu čestnou vstupenku na Pražské jaro mi věnovali jako dar. A nemohl jsem dostat lepší. Seděl jsem tak 28. května 2007 přimrazen do polstrovaného křesla kina Lucerna a sledoval dvě hodiny film, o kterém jsem mnoho slyšel, ale nikdy neviděl. Snímek Faust živě doprovázel skvělým způsobem jazzový soubor Willem Breuker Kollektief.
Ivana Kríglová: Jak televize ovlivňuje naše děti
Myslím, že my rodiče bychom si měli udělat alespoň pár minut času, abychom poznali, co naše děti sledují a měli tak představu o tom, čím je tvůrci dětských filmů „krmí“. Za okamžik sledování pořadu zjistíme, že kromě laserových zbraní, tanků, useknutých hlav, prostřílených postaviček záporných i „kladných“ hrdinů, nepočítaných vulgarismů, honění se za majetkem, penězi a územím neuvidíme nic, co by na naše děti mohlo působit tak, jak bychom očekávali.
Jitka Dolejšová: Zrcadlo nastavené zrcadlu
Použití skleněných zrcadel se datuje od středověku. Ve středověku vyráběli nejdokonalejší zrcadla na světě Benátčané kolem roku 1300. Na zadní stranu skla natírali speciální směs rtuti a cínu (amalgám), kterou nebylo potřeba zahřívat. Recept na tuto směs střežili jako nejvzácnější tajemství – pro výrobu zrcadel vyhradili zvláštní ostrov. Jenomže rtuť je jedovatá a mnozí dělníci zemřeli nebo se zbláznili. Přesto tajemství nesměli pod hrozbou trestu smrti nikomu prozradit.