Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (28)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (28)

O maturitě se tvrdí, že je to zkouška dospělosti, a mohu to s naprosto klidným svědomím dosvědčit. Ta naše přišla – díky ministrovi „Těžkostravitelnému“ - dokonce o rok dříve, než jsme my „pětatřicátníci“ očekávali.
Prázdniny v roce 1953 jsme tedy měli vlastně až v září a koncem měsíce jsem jel do Prahy k zápisu na Mat-fyz. fakultu, která tehdy sídlila v ulici Ke Karlovu. Zde bych se možná ještě měl vrátit o pár měsíců zpět do doby, kdy jsme se definitivně rozhodovali, kam kdo po maturitě půjdeme. Až dosud jsem byl „pevně“ přesvědčen, že půjdu studovat na profesora tělocviku a zeměpisu, a to hned z několika důvodů. Při tělocviku budu cvičit a sportovat se studenty, a třeba i vychovám nějakého rekordmana či olympionika, v zeměpisu se pak neopravují žádné domácí úkoly na rozdíl od celé řady dalších předmětů včetně matiky. V té době se pak objevily dvě zbrusu nové možnosti vysokoškolského studia. Byl to samostatný Institut tělovýchovy a sportu a dále na „Technice“ železniční fakulta. Ten první byl pro mne jako stvořený, protože jsem v té době slušně provozoval všechny sporty, nutné k přijímačkám. A je jasné, že na tu druhou školu mě moc přemlouval tatínek. Dokonce se mnou jel na jaře do Prahy, abychom se společně na tu novou fakultu informovali. No - byl moc zklamaný, když jsem ho neposlechl, ale opět jsem měl štěstí, neboť ta fakulta byla o rok později přesunuta do Žiliny, a to by pro mne opravdu bylo trochu z ruky. Nakonec mě přemluvil matikář - a jsem mu za to neskonale vděčný. Jestliže trochu poskočím, pak jsme se o pár let později na jednom srazu abiturientů pěkně nasmáli; když jsem svému bývalému matikáři sdělil, že nám statistiku o součtových a Gaussových křivkách přednáší stařičký profesor Šalamon, tak vykřikl – proboha, ten byl starý už v roce 1926, když přednášel nám! Ale hurá do Prahy.

Největším problémem pro značnou část studentů v Praze vždy bylo, je a asi i bude ubytování. Místo na koleji pro mne nebylo a tak jsem jen necelý měsíc bydlel v rodině starého známého, kolegy mého tatínka. Bylo to na smíchovské straně železničního mostu a na přednášky na fakultu na Karlově jsem mohl chodit přes Albertov i pěšky. Bydlel jsem tam zadarmo, což nebyl příjemný pocit, ale snažil jsem se alespoň pomoci jejich dceři – gymnazistce s matikou a fyzikou. Teď vidím, jak významně zvedáte obočí, ale vězte, že jsme nebyli vzájemně svými typy a ona byla navíc větší než já, co nebyla žádná zvláštnost. Bylo to samozřejmě velké provizorium a naštěstí se mi brzo povedlo sehnat volnou postel na koleji Pedagogické fakulty v Lazarské ulici, kde byl už druhým rokem ubytován jeden můj vrchlabský kamarád. Bylo to načerno a teprve začátkem druhého semestru se mi podařilo to zlegalizovat a dostal jsem na tu postel dekret. Jinak ubytování nic moc, pokoj – „dvanácterák“, postele – palandy, topilo se uhlím, které jsme si nosili v kýblech pět pater ze sklepa. Tedy žádný komfort, ale láce, a já navíc, protože jsem měl na dráhu dokonce volnou jízdenku, jezdil domů do Vrchlabí každý víkend. Eventuelní závist samozřejmě omlouvám...

Při prvním vstupu do obou velkých poslucháren Matematicko-fyzikální fakulty jsme byli my všichni vysokoškolští novici jak v Jiříkově vidění a novicky jak Alenky v říši divů. Další šok nás pak čekal hned při prvních přednáškách. Téměř všichni přednášející se nás vždy po chvíli ptali, zda jejich výkladu rozumíme. Většinou jsme zarytě mlčeli a někdy i přiznali, že moc ne. A tu vždy přišla od přednášejícího následující odpověď: „Jak je to možné? Vždyť je to tak triviální!“ Nevím jak kdo, ale já se přiznám, že jsem tehdy to slovo slyšel prvně a nic mi neříkalo. Jen jsem tušil, že to bude něco jako velká jednoduchost a tak. Teprve v naučném slovníku se dalo zjistit, že ta trivialita znamená tři naprosto základní vědomosti – čtení, psaní a počítání. Všichni jsme si tak v duchu řekli – no, pozdrav pánbůh, to to pěkně začíná! Ale do Vánoc jsme si zvykli. 

V tom svém prvním semestru jsem zaznamenal ještě jeden zajímavý poznatek co se týče „tmelení“ studentského kolektivu. Ukazovalo se, že naši pražští kolegové měli pochopitelně větší „pražský“ rozhled, než my „přespolní“, a někteří to zpočátku dávali najevo. Dokonce i mezi mimopražskými byl malý rozdíl mezi námi kolejáky a těmi, kteří bydleli v privátu. Oba tyto rozdíly však pomalu ale jistě mizely a zde musím přiznat, že lví podíl na tom měla vojenská příprava, na kterou chodili všichni matematici, fyzici i chemici společně. A tak v polovině studia už často navštěvovali naši partu na koleji Pražáci i „privátníci“.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 07. 2010.