Ačkoli se narodil ve Spáleném Poříčí (20. října 1904), ačkoli běh jeho života skončil v Plzni (10. července 1969), pochován je na Chodsku – v Klenčí, poblíž hrobů J. Š. Baara a J. Jindřicha, osobností, jejichž národopisné iniciativy rozmnožil. Při vzpomínce na něho si musíme položit otázku: Proč se zdají být léta jeho nepřítomnosti mnohonásobně delším časem? Odpověď je nasnadě: Protože chodský folklór, jehož meziválečnému i poválečnému perlení věnoval svá nejplodnější léta, zeskromněl pod tlakem civilizace a globalizace. Proto éra nadšenců, jakými byli například manželé Štěpánkovi ze Kdyně, trhanovský rodák Jakub Cvačka, manželé Kozinovi ze Stráže, a k nimž patřil i on, jako by se odehrála kdysi dávno.

Jemu přirostl k srdci nejprve Postřekov. Sem přišel učit děti řemeslníků, jejichž fortel ctila vlast i okolní svět, a tady mu učarovaly chodské písně a tance. Sám muzikant s organizačními schopnostmi též ozdobil jméno podčeskolesé vesnice: Postřekovskou dudáckou muziku, jíž tleskaly Čechy i Slovensko, vedl čtvrt století!

Vyspěl v osobnost, která se uplatnila na kulturním a osvětovém poli i mimo rámec muzikantského kolektivu. Z jeho pera vyšla řada knih, v nichž vedle rysů hudebníka (Deset chodských písní, 1951) a pedagoga (Škola na dudy, 1957) jsou nejvíce přítomny i rysy nadšeného sběratele lidové slovesnosti (Chodské pohádky, 1932; Vod hu nás, 1941; Jirka dudák, 1955; Vo kouzelnyjch dudách, 1960) a pohotového kronikáře novějších chodských dějin (Památníček ze slavné chodské pouti, 1945; Naše Klenčí, 1947). V závěru knihy Horské kvítí (1948) napsal: „Některé pohádky byly zpracovány v lágru Herbert u Roudnice, kde jsme museli stavěti jakožto nádeníci OT obrovské letiště…“; a to už ho poznáváme jako autora v takovém ideálním období, kdy tvorba je vnitřní nutností, kdykoli a kdekoli. Čili skutečně spisovatel.

I k tomu nejhodnotnějšímu v novodobém uměleckém životě Chodska neváhal přistoupit po svém. Jím zdramatizovaná Baarova Hanče měla dobrý ohlas u českých divadelních ochotníků a postřekovský spolek s ní vystoupil v obou největších centrech kraje, v Domažlicích a ve Kdyni (1933). V roce odhalení Baarovy bronzové sochy umělec nastudoval s hereckým ansámblem chodské tance k Paní komisarce, zdramatizované Zdeňkem Tučkem a uvedené v Domažlicích v předvečer slavnosti na Výhledech. V roce 1939 byl členem poroty soutěže fotografů o nejpozoruhodnější snímek z národní pouti na Vavřinečku. Atd. Jeho akční rádius výmluvně charakterizuje člověka mnohostranně schopného a podnikavého. Člověka, jehož činorodost tryskala nejenom z přirozené ctižádosti, nýbrž zejména z lásky k duchovně plodnému životu a také k Chodsku a jeho kulturním tradicím.

Jmenoval se Jiří Kajer.