Luděk Ťopka: Vojna, les a víno (1/2)
„Odjíždíte dnes ve 23,20 z Hlavního nádraží do Lipníka nad Bečvou. Tady máte cestovní rozkazy. Oblečte se a vyčkejte do 22 hodin, kdy vás odveze služební vůz na nádraží. Své civilní oděvy uložte do plastového pytle, který jste dostali spolu s výstrojí a doneste je do výstrojního skladu, kde budou uloženy až do skončení vaší služby.
Milan Turek: Zázračné fotografie
Ještě před pár lety měl jen málokdo představu automatických fotoaparátů a automatů na barevné vyvolávání fotografií, natož digitálního zpracování. Fotografové se objednávali a barva byla ve fotografii často považována za kýč. Obtížné bylo sehnat i kvalitní fotoaparát, fotilo se obyčejně Směnou a Flexaretou. Dobrou úroveň měly ruské fotoaparáty na kinofilm a také z NDR.
Ivo Jahelka: Něco na uklidnění
„Souhlasíte s návrhem na rozvod, který podal váš manžel?“ otázala se soudkyně paní, kterou jsem v tomto řízení zastupoval. „Já,…totiž…“ - z očí jí vytryskly slzy, což se někdy v soudní síni stává, zejména pokud si manžel najde jinou, mladší, a to byl i tento případ. Příští okamžiky se tedy nesly ve znamení vzlykání, posmrkávání, zajíkání; zkrátka paní nebyla schopna říct souvisle ani jak se jmenuje.
Dělostřelecká baterie
„Co smněééješ klááácku, co smněééješ, marš za dvéérše, ja tě naúúčim znati!“ Posílání za dveře bylo Theofánovou specialitou. Najednou bylo za dveřmi i dvacet studentů a zbytek se otřásal obavami, kdy dostane pro nic za nic kouli. Ostatní profesoři to už dobře znali, a když byl někde přede dveřmi větší shluk, znamenalo to, že tam vyučuje Theofán.
Jitka Dolejšová: Fráňa Šrámek aneb Jak jsem podváděla
Bylo to ve třetím ročníku střední školy. Naše profesorka na češtinu byla vyhlášená nejen svou přísností, ale především svou důkladnou znalostí jazyka českého a literatury. Znala do detailů životopisy každého spisovatele, každého básníka, a co hůř, všechna jejich díla, všechny básně, a to snad i zpaměti.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (7)
„To bylo vlastně tenkrát, kdy Vašek Loch přišel o svoji loď. Potopila se mu v osmašedesátem v Anglii. Trápila nás myšlenka, kde vzít dobrý model, předlohu. Tak jsme běhali a sháněli po Císařské louce a všude možně kolem Vltavy. Až jednou se nám podařilo zabloudit na Veslařský ostrov.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (3)
Než jsem usnul, vzpomněl jsem si, nevím proč, na úplně jinou plavbu, z období ryze letního. Na Slovensku na Dunaji se v červenci roku 1950 konala zajímavá dálková plavba. Bylo to v době, kdy se začaly objevovat rekordy na prudce tekoucích řekách. Iniciátorem téhle plavby byl Čech, Karel Vobr, povoláním číšník. Inspirací mu byly už o rok dřív konané dálkové plavby na Volze.
Andrea Snopková: Ach, ten papír!
Dnes je tomu přesně rok, co se ze mě stala důležitá osoba – dostala jsem se k tomu nejvyššímu. Jsem pravá ruka ředitele společnosti! Pravá ruka, jakože já, má dnes, v pátek třináctého, veledůležitou prezentaci. Po roce plné dřiny, slz a odříkání, mě byla svěřena kampaň pro důležitého klienta. Ale zkuste se probudit a zjistit, že je pátek a k tomu třináctého? Já, pověrčivá osoba, si ani na zlomek vteřiny nechtěla připustit, že by se dnes něco nepovedlo. Ale zákon schválnosti funguje, to mi věřte!
Emília Molčániová: Môj dom, môj hrad | Najvyššia šarža | Niekto to rád pripálené
Milý zlodej, keďže sme odišli na dovolenku a naisto vieme, že sa u nás zastavíš, nechávame ti tento list, prilepený na dverách, aby si si ho všimol skôr, než vkročíš do bytu. Aj ty si len človek a zaslúžiš si z našej strany ohľaduplnosť. Keď budeš otvárať vchodové dvere, daj pozor, aby ti pri páčení zámky nevyskočila pružina. Vo vedľajšom vchode sa to stalo Jožovi Kuracinovi a odvtedy nevidí na pravé oko.
Josef Blažek: Existuje ostrov (1)
Setkání v knihkupectví vrhne vypravěče do vzpomínek a tento se rozpomene, na existenci tajemného ostrova „Je to tam!“ To zavolání ve mně vzbudilo spontánní odpor k člověku, který takto vyrušil posvátný klid místa. Nebo co to vlastně rušil? Ano, klid tu byl. Ale proč by měl být posvátný? Zrovna tady? Zrovna tady v knihkupectví? Jenom proto, že jsem ho tady sám hledal?
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (38)
Proti své vůli jsem se najednou ocitla na palubě potápějící se lodi, jejíž první kapitán padl a druhý zradil. Společně s doktorem Podolanovičem a dalšími obětavci jsme se pokoušeli firmu zachránit před úplným krachem. Předtím jsem si musela ve velice krátké době ujasnit některé důležité věci. Především jsem nevěřila, že Viktor do konce svého života zůstane kdesi ve Střední Americe.
Stanislav Moc: In vino veritas (4)
Kapitán Minchin, který v devatenáctém století Minchinbury na tisíci akrech založil, nemohl ani tušit, že zde jednou nebudou bučet krávy a bečet ovce, ale růst vinná réva. V roce 1821 zemřel a usedlost převzala jeho jediná dcera Maria, která zmizela i s celou svou rodinou někde na moři. V roce 1859 zakoupil místo dr. Mackay, který nejen vinice založil, ale vybudoval i winery, česky výrobnu vín.
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Luděk Ťopka: Příběh téměř detektivní
Dal jsem účetnímu klíče od svého vozu, aby ihned odjel zavolat z úřadu na policii a ohlásil událost i na okresním lesním úřadě v Pforzheimu. Seděli jsme pak se Spieglerem u mrtvého přes hodinu, než přijela policejní skupina s lékařem, který potvrdilo to, co bylo na první zřejmé. Smrt v důsledku střelných zranění.