Mamince přišel začátkem ledna 1990 balíček od její sestřenice z amerického Pittsburghu. Zásilka obsahovala kromě krabičky modrých bonbónů, skleničky arašídového másla a papírové desetidolarovky, také dopis psaný lámanou češtinou.

V dopise byla smutná zpráva o smrti maminčina strýčka Ronalda, který emigroval ve třicátých letech minulého století do USA. Jeho dcera Dorotka opustila naší republiku tehdy jako malá holčička. Strýčkovo poslední přání bylo, aby jeho dcera navštívila po letech svoji rodnou zemi a poznala blíže své kořeny a naši rodinu.

Samozřejmě, že jsme hned Dorotce odepsali, že budeme velice rádi, když k nám přijede a stráví s námi nějaký čas.

Byl začátek února a my se těšili na přílet neznámé tety. Po dobu americké návštěvy jsem měla být dočasně vyhoštěna k bratrovi na gauč.

Už se stmívalo, když přijeli. V předsíni strýček složil její tři kufry a náš galantní tatínek ji pomohl sundat krásný norkový kožich. Mluvila plynule česky, pouze s americkým přízvukem. Nikdy bych ji nehádala přes šedesátku. Tato elegantní štíhlá dáma drobnější postavy vypadala skvěle. Vlasy měla upravené do moderního krátkého střihu se světlým melírem a obličej jí zdobil stálý úsměv od ucha k uchu.

Na tetu čekala svíčková na smetaně s knedlíky. Neřekla bych, jaké velké porce je tato elegantní štíhlá dáma, schopna sníst bez nějakých viditelných následků.

„To má někdo štěstí na dobrý metabolismus“, povzdychl si tatínek, hladíc svůj přerostlý pupek.

„Mirečku, doma bych si ty kalorie spálila joggingem nebo plaváním, ale tady u vás to docela ráda oželím. Taky by si měl začít něco dělat se svým tělem, jinak ti zleniví svaly a klouby!“, poučuje tetička našeho otce, kterak se zbavit sádla.

„Dorotko, to bys musela bydlet tady a ne v Americe, abys taťku vytáhla od televize nebo gauče“, povídá maminka a přitom se na ni usmívá.

Teta z Ameriky byla nezmar. Zatímco my ostatní jsme při našem prvotním seznamování postupně padali únavou, ona stále povídala a zářila silně pozitivní energií, že jsme nakonec i my jsme se překonali. Kolem pěti hodin ráno nám rezolutně rozmluvila, že u nás spát nebude.

„Nerada bych narušovala svým pobytem zvyky Vaši milé rodinky! Stěhuji se k Bedřichovi!“

Oddychla jsem si. Nebudu muset v noci poslouchat to hrozné bratrovo chrápání! Byla jsem ji za to opravdu moc vděčna.

Po celou dobu své návštěvy vstávala kolem poledne a chodila spát ráno. Snídala s námi oběd a obědvala s námi večeři. Večery trávila buď ve vinárně s Bedřichem, nebo v nějakém zábavném podniku ve vedlejším městě. Seznámila se přitom se spoustou nových a zajímavých lidí podobného ražení. Okouzlila svým temperamentem dokonce i jednoho stomatologa, který ji zcela zdarma spravil chrup.

"Máte jediné štěstí, že ve vaší postkomunistické zemi schází zatím kasina, tam bych dozajista utratila i Bedřichovy peníze!", prozradila nám na sebe tetička jednu ze svých neřestí.

V pokoji u Bedřicha se na skříních, posteli i na zemi povalovaly její věci. Ospravedlňovala se heslem:

"Time is money a zbytečný úklid zkracuje vzácné minits našeho života."

Měla pravdu. Museli jsme se pokaždé jen smát, když tetička v tom svém chaosu nemohla nikdy nic najít a svůj drahý čas potom krátila "hledáním něčeho". Maminka musela konečně uznat, že nejsme s  bratrem zase tak velicí bordeláři.

Na víkend měla Dorotka naplánovaný výlet k rodině své druhé maminky, Anduly Půjčkové z jižní Moravy. Tatínek nevydržel zdaleka ani desetinu všech koštů vína ze všech těch rodinných sklípků, jako maminka. Na Dorotku však neměl ani Bedřich, ona byla nedostižitelná. Vrátili se až za tři dny, a maminka litovala, že si nevzala ještě den volna na vystřízlivění. Pouze z vyprávění rodičů jsme si mohli představit tetinku, jak tančí, navlečena do slováckého kroje na stole za doprovodu cimbálovky ve vinném sklípku. Jako dárek si dovezla onen zmiňovaný vyšívaný kyjovský kroj a navrch ještě několik lahví archivního vína.

Abych řekla pravdu, my s bratrem jsme si tetičky moc neužili, svým nočním životem měla obrácený biorytmus.

Dohromady u nás strávila tři týdny. Myslela jsem si, naivně, že se po dobu jejího pobytu zdokonalím v angličtině, ale nezdokonalila. Těšila jsem se, že se dozvím něco nového o americkém způsobu života. Nedozvěděla jsem se toho moc, poněvadž tetička dopoledne spala a večer odcházela s Bedřichem za zábavou. Jediné společné chvíle jsme trávili u večeře.

Čas utekl jako voda a naše Dorotka odcestovala zpět do Ameriky. Nám zůstalo na památku několik společných fotek, zbytek arašídového másla a tričko s motivem sochy Svobody, pohozené u Bedřicha za skříní.

Máme společné předky, společnou rodnou zemi a řeč, ale přitom jsme každý jiný. Jestli je to vrozenou povahou nebo výchovou, to nevím. Možná, kdyby tetička nežila v Americe, ale v socialismu jako my, byla by nám více podobná. Ona si život uměla užít a prožít. My ji můžeme ten její životní optimismus pouze závidět.

Dost možná nám ukázala jen část své povahy, kterou chtěla ukázat. Třeba život v Americe přece jenom není tak růžový, jak to vypadá...

Na americký recept, jak být stále happy, nebyl čas se zeptat, tak snad někdy příště, tetičko…