V dálce zahoukal vlak a vytrhl ji ze spaní, ale bylo jí to milejší než budík, a taky ji to ujistilo, že není ani první, ani jediná. Pomalu a nerada se probouzela, ale kdo už vstává rád? Ještě v polospánku si plánovala den. Ráda věděla předem, co ji čeká a nemine. Zjistila, že to dnes nevypadá tak zle, a když ji ještě navíc pozdravilo sluníčko, vycházející nad protější střechou, bylo to jako příslib krásného dne. Rozhodla se vynechat snídani a vypravit se pěšky. A na posilněnou si koupí na rohu u pekaře koláč. Chodí tam ráda, už kvůli té vůni, a když ty koláče chutnají ještě jako od maminky, tak to nemá chybu. Cesta jí utekla jako nic; sice ne každý, koho potkala, byl tak dobře naladěn jako ona, ale stačí se trochu pousmát a pozdravit, a většina lidi se přidá.
Kouzelné ráno.
V práci to proběhlo normálně, tedy až na to, že onemocněl kolega a šéf jí naložil část jeho úkolů – takže „normálně“. Oběd měla domluvený s Lily. Nescházely se teď tak často jako dříve, ale o to víc toho bylo na povídání. Znala ji už přes 25 let – bývala to veselá a bezstarostná dívka. Teď už má sice trochu starostí, ale legrace je s ní pořád. Obě se vždy těšily, jak spolu proberou nový stav věcí.
Lily má za sebou několik nevydařených vztahů, ale je pořád plná optimismu. Je hezká a k tomu i chytrá, samostatná – má svůj vlastní kadeřnický salon, je praktická a precizní. Mužům se líbí, obdivují ji, ale - netroufnou si, má moc „plusů“ najednou. Ona sama už se moc nesnaží, ale ve skrytu duše stále ještě doufá. A že je jí občas smutno, to se pozná, i když to jen málokdy dá najevo.
Dnes je taky nějaká jiná, roztěkaná a ani moc nemluví, a to je už co říct.
„Tak Lily, co je s tebou,“ chtěla vědět.
Nejistě odpověděla: „Nic, proč, co by mělo být?“
„Protože jsi dnes podezřele potichu. Jindy mluvíme obě najednou, a teď plkám jen já sama.“
Párkrát polkla na prázdno a potom vydechla: „Já jsem se asi zamilovala!“
„No bezva, kdo to je, jak vypadá, co dělá, odkud ho znáš atd. atd. No mluv už.“
„No, víš, on vlastně ještě nic neví a já mám strach, že z toho nic nebude,“ koktala Lily a nejistým pohledem pozorovala, co ona na to.
„Začni radši od začátku, bud’ tak hodná!“ Požádala ji klidným, ale důrazným hlasem.
„No, víš, mám zákaznici, která jednou měsíčně chodí - no vlastně jezdí na vozíku - nechat si udělat vlasy. Ten vozík ovládá perfektně, ale s tou ostatní dopravou to není tak jednoduché, a tak ji vždycky přiveze její bratr autem,“ trochu se zasnila než pokračovala dál: „Asi metr osmdesát, černé vlasy, na skráních trochu prošedivělé, zelené oči, krásné ruce a zuby, prostě fešák - David. A vyzařuje z něho něco, co mě přitahuje, a co nedokážu popsat. Stačí? Jo, a pracuje někde v bance.“
„Ne úplně, něco dost podstatného chybí – svobodný, ženatý?“ chtěla ještě vědět.
„Vdovec, žena mu zemřela při autonehodě a sestra má ochrnuté nohy – vyjely si na výlet...,“ dlouze se napila, jako by chtěla spláchnout tu trpkou příchuť smutku.
„ Docela dost najednou, ne?“ trochu jí zatrnulo.
„Právě, mám pocit, že je hrozně smutný a na nový vztah ani nepomyslí,“ přidušeně dodala Lily.
„ A kolikrát už jsi ho viděla, že jsi ani nic neřekla,“ cítila se dotčená, že nebyla zasvěcena do jejího „holčičího“ tajemství.
„No, chodí ke mně asi půl roku, a vyprávět není nic moc. Ale někdy mám pocit, že se mu líbím. Dovede se na mě tak krásně dívat těma smutnýma očima.“
„ Prosila bych trochu optimismu,“ snažila se ji povzbudit. „Musíme to promyslet. Tady je totiž jedna velká chyba, přijde vždycky se sestrou. Samo, že před ní se ti asi nechce příliš dvořit – ta je na tom hůř než on. Jak to jenom narafičit, aby jste se sešli jen vy dva? Máš nějaký nápad?“
„Ne, nemám, a mám pocit, že mě už nikdy nic chytrého nenapadne.“
Nedokázala si odpustit poznámku: „No tak to jsi zamilovaná na 100% - to má člověk vždycky vygumováno.“
Ted’ by se jako dobrá kamarádka měla ukázat, ale už tak nějak vyšla ze cviku. No naštěstí se mohla vtipně vymluvit, že už musí letět do práce a že určitě něco vymyslí. Lehce se řekne, no vždyť to má čas, uvidíme, na něco určitě přijde.
Napínavé poledne.
Odpoledne uteklo jako nic, obzvlášt’ když odešla ještě trochu dřív. Slíbila totiž tetičce, že ji doprovodí k očnímu lékaři. A když i tohle zvládla, řekla si “to chce odměnu“. Tak se ještě vypravila do svého oblíbeného knihkupectví, aby se podívala, jestli už mají tu novou knihu, co o ní včera četla.
Našla, a ještě dvě jiné, a kdyby se neovládla, tak by tu tašku ani neodnesla.
- Neblázni, už to nemáš kam dávat - domlouvala si jako pokaždé. Když se blížila k pokladně, zdálo se jí, že je tam nějaký zmatek – a byl. Už na ni čekali – byla jejich „výroční zákazník“. A rozhovor a foto – hrozně ji to zaskočilo, nebyla z těch, kteří se rádi předvádějí, a pěkně se při tom zapotila. Když ji ujistili, že to otisknou v jejich časopise a fotka že přijde do výlohy – tak to ji přivedli do ještě větších rozpaků. Ani pořádně nevěděla, jak se odtamtud vymotala a až čerstvý vzduch ji zase přivedl k sobě. Až teď se teprve začala radovat z té poukázky na 10 knih podle jejího výběru. No, někam se určitě vejdou.
Zajímavé odpoledne.
Byla ráda, že už je doma a že si nevymyslela ještě nějaký program na večer. Manžel je na služební cestě a ona má večer jenom pro sebe. Pěkně v klidu musí strávit ten dnešní chaos a podívat se na ty nové poklady, co si přinesla.
Když zazvonil telefon, byla pěkně otrávená, kdo ji ruší v nejlepším. Nejsem doma, nikoho nechci vidět ani slyšet.
No ale nedalo jí to. „Jé, ahoj, Lily, dlouho jsme se neslyšely,“ pronesla vesele. „Tak jak, něco se děje?“
„To bych řekla,“ oznamovala veselým hlasem, „nebudeš mi věřit, ale já jsem ho dnes odpoledne potkala – samotného.“ A bylo ticho.
„No neblázni – dál, jak mě můžeš takhle napínat,“ pobízela jí.
„Domluvili jsme se na sobotu - jupíí, já to asi nedožiju,“ jásala, a možná při tom i tancovala.
„No já asi taky ne, jé, to mám radost. Lily to je senza, my to přivolaly.“
To se jí ulevilo, že už nemusí nic vymýšlet, a opravdu se velice radovala. Tolik by Lily přála, aby byla zas jednou šťastná. Ale vlastně ne jednou, napořád.
“Doufám, že tentokrát budu včas informována. Chci všechno a včas vědět,“ nezapomněla dodat.
Ještě chvilku probíraly takové ty důležité věci, jako co na sebe, jak si udělat vlasy, no prostě ty drobné maličkosti, co k tomu patří. Když se konečně rozloučily, bylo jim oběma krásně. Každá se sice radovala trochu jinak, ale výsledek byl stejný.Těšení je přece to nejlepší. Tu malou pochybnost, „jak to asi dopadne“, se snažily zatlačit do pozadí. Proč si dělat starosti dopředu – všechno dopadne dobře!
Prima večer.
Když potom ležela v posteli a „hodnotila“ si dnešní den, bylo toho opravdu dost k přemýšlení.
Usínala s úsměvem na rtech a děkovala sluníčku, že svůj příslib splnilo – „KRÁSNÝ DEN“.