Rudolf Křesťan: Pozitivní myšlení
Když nám před patnácti lety ukradli auto, byl jsem z toho (stejně jako ono) celý pryč. Při letošním opětovném odcizení byl náš vůz zase celý pryč, ale já už ne. Z minula jsem si pamatoval, že tehdejší vztek a pocit bezmoci byl na nic. Proto jsem si teď řekl, že se nebudu užírat, když už tak mi bylo neznámým padouchem zase užráno deset metráků hmoty.
Egon Wiener: Čokoláda z Londýna
Můj první kousek čokolády byl zabalený v silném stříbrném staniolu a v černém lesklém papíru se zlatými písmeny v hloubce obalu. To vše zakrýval anglický erb s bodláky, jablíčky, jednorožci a lvy. Víc si nepamatuji. Tetičce v Londýně došlo, že humanita je i materiální moc, a že nám jednou do Čech taky něco pošle. A tak přišlo holandské kakao Van Houten, čtyři přadena australské vlny, camelky pro tátu, co nekouřil, a pro maminku dvoje silonky. Maminka se styděla a napsala tetě, aby už nic neposílala, že máme všeho dost, s čímž jsem ovšem já nesouhlasil.
Jitka Dolejšová: Zoubková víla
Když cinkne lžička o první zoubek, dostane objevitelka (většinou maminka) peníze „na šaty“. Tato tradice je u nás stále hojně rozšířená. Počet mléčných zubů narůstá, až je jich dvacet… A pak to přijde. Kolem šestého roku věku dítěte se první zuby začínají viklat a vypadávají. První vypadlý zoubek bývá velkou událostí nejen pro dítě, ale mnohdy i pro celou rodinu. Nastává čas pro další různé zvyky a tradice. Jak je to u vás? Navštíví vás zoubková víla?
Miroslav Sígl: Křehká, ale statečná spisovatelka z Kuby neodchází...
Zatímco z nesvobodné Kuby postupně její přátelé a známí „všichni odcházejí“, jak zní též název románu křehké, leč neobyčejně statečné 38leté spisovatelky se jménem Wendy Guerra (překlad ze španělštiny Denisa Kantnerová,156 stran, Euromedia Group – Odeon Praha, květen 2008), ona zůstává, obdivuje exilové autory, sleduje život své dvanáctimiliónové země a také o něm působivě píše.
Milan Markovič: Meškám, prídem neskôr!
Hovorí mi kolegyňa: - Ja si naschvál nastavujem hodinky desať minút dopredu. Aby som mala trochu viac času v rezerve. No a vidíš, nestihla som to ani tak. Prepáč. To je ešte ten lepší prípad. Za dvadsaťpäťminútové meškanie sa aspoň ospravedlnila. A to sa tuším už dnes ani tak často nevidí. Meškajúci človek dnes už väčšinou staví na poľutovanie: - Predstav si, takmer pol hodiny som trčal v zápche, po tom meste sa už naozaj nedá jazdiť!
Egon Wiener: Před 33 lety | Polívka
Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Egon Wiener: Čaj nebo meltu | Kluci mají své priority
U babičky v Geršdorfu, to je dnešní Loučná, součást Hrádku nad Nisou, visel na zdi v kuchyni mlýnek na kafe. Zrnková káva nebyla po válce běžná, ale babička, hospodská, si poradit uměla. Smíchala v mlýnku něco praženého, něco sušeného, přidala pár zrnek opravdové kávy a mlela tak dlouho, až výsledkem bylo kafe, že na něj, co živ budu, nezapomenu. Ta vůně! Tak voní snad jen med v medometu, pryskyřice po ránu, když je les kolem ještě plný mokrých pavučin a vysoké trávy.
Miroslav Sígl: Úplně nová mysl ovládne budoucnost
Pozoruhodný vypravěčský, řečnický způsob výkladu činí z četby napínavý příběh. Jeho autor si nechal napřed zobrazit svůj mozek, sledoval strašidelné výjevy, počínání levé a pravé hemisféry za použití tzv. funkční magnetické rezonance. Zúčastnil se velkého množství pokusů, studoval objevné výzkumy profesora Rogera W. Sperryho (zemřel v roce 1994), nositele Nobelovy ceny v oblasti lékařství, které navždy změnily pole psychologie a neurologie.
Zdeněk Horenský: Byli u moře a u moře nebyli
Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě „U mašinky“. Jednou si k nim ke stolu přisedl Jarouš, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Jarouš jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil: „Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?“
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Egon Wiener: O husím brku | Kupovitá oblačnost | V posteli
Má první třída byla o násadce a peru, které se do ní nastrčilo a šup s ním do kalamáře s inkoustem. Potom mohl nastat onen obřad, který nazýváme psaním. Jak málo dělí naši generaci od doby, kdy se psalo husím brkem! Dějiny psaní jsou dějinami hledání. Začalo to malovanými obrázky, kdy Číňané malovali štětcem namočeným v tuši, Egypťané tvořili hieroglyfy, jiné národy klínové písmo. Staří Řekové znali inkoust a psali na pergamen nebo papyrus, Římané zase převážně používali voskové tabulky, do nichž ryli kostěným rydlem, ale také znali inkoust ze sazí, lepidla a gumy.
Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.
Miroslav Sígl: Do tyrolského Brixenu po 150 letech
Ani na chvíli neváhám zařadit mezi doporučenou literaturu k studiu o Karlu Havlíčku Borovském rozkošnou publikaci, kterou sepsal a vydal v nepatrném nákladu pro potěšení svých přátel a známých svitavský rodák a lékař MUDr. Josef Čáp (*1948) pod názvem „Tyrolské elegie po 150 letech“.
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.