Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům.

Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo? V mé internetové schránce se objevil právě nyní e-mail asi s tímto zněním:

Pustila jsem se do prázdninového uklízení skříní a našla jsem něco, co mě potěšilo i dojalo. Jmenuje se ten text Recept na štěstí Jana Masaryka. Bohužel nevím, kdy to sepsal – asi za války nebo těsně po ní. Nedá mi to, abych to všem svým milým neposlala s přáním hezkého zbytku léta.

Jak bych ta slova, ony výroky, onen „recept“ neznal už dávno! Je tomu přesně 15 let, kdy se na mne obrátil můj dnes již zesnulý přítel šéfredaktor Jaromír Hořec, zda bych mu nepomohl s redakcí chystané knihy Viktora Fischla Hovory s Janem Masarykem. Učinil jsem tak ochotně, kniha v následujícím roce 1996 vyšla v nakladatelství Riopress, které po listopadu 1989 založil a vedl náš společný velmi dobrý přítel a kolega Jaroslav Kalát, dnes již rovněž není mezi námi. V tiráži mé jméno nenajdete, protože obligátně byl uveden jako redaktor edice pamětí, vzpomínek a dokumentů Jaromír Hořec. Neměl jsem mu to za zlé, ale v knize hned na první stránce je můj záznam zřetelný „Tuto knížku jsem korigoval v létě 1996 na chalupě v Obříství. Datum 14. 11. 1996.“

Proto mohu sdělit všem, kteří šíří „Desatero Jana Masaryka“ bez znalostí bližších podrobností, některé alespoň základní údaje. Především autor Viktor Fischl (1912–2006) je zároveň českým, židovským a izraelským spisovatelem, který vystudoval sociologii a práva na Univerzitě Karlově v Praze, byl parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, redigoval týdeník Židovské zprávy (v předválečné republice žilo u nás 335 000 Židů), ale jinak byl novinářem tzv. „na volné noze“ a  spolupracoval i s jinými médii, zejména psal ještě pro náš rozhlas. Do roku 1938 mu vyšly také sbírky jeho básní (Člověk na mezi, Kniha nocí a Hebrejské melodie).

Samozřejmě, že velmi podrobně sledoval, co se děje v sousedním Hitlerově Německu, jakým útokům a pronásledování jsou vystavení tamní Židé. Také věděl, že to byla především zásluha T. G. Masaryka, že se u nás Židé těšili všem demokratickým svobodám, dokonce se v Praze konaly tři světové sionistické kongresy, nikdo nesměl být za svůj původ a náboženské přesvědčení pronásledován. Avšak po smrti TGM a následujícím mnichovském diktátu v září 1938 a v prvních dnech nacistické okupace (14 dnů poté, co vtrhl Hitler do naší země v březnu 1939) neváhal ani okamžik. Emigroval se svou ženou (Stellou Bergerovou) a dětmi do Velké Británie jako mnozí jeho předchůdci a následovatelé.

Okamžitě se v Londýně přihlásil k účasti na zahraničním odboji, nabídl své služby exilové vládě Edvarda Beneše, pomáhal při deportaci nejméně dvěma stovkám lidí z okupovaného protektorátu, zejména jim opatřoval britská víza a připravil jim příznivé přijetí a existenční zabezpečení. Jeho úžasné pracovitosti, skromnosti a obětavosti si všímal čím dál více Jan Masaryk (1886–1948), který byl v letech 1925-1938 v Londýně čs. velvyslancem a poté ministrem exilové vlády.

Zákonitě došlo k tomu, že Viktoru Fischlovi nabídl práci ve svém malém, ale nesmírně významném londýnském úřadě, přestože ještě tehdy neměl oficiálně uznaný status. Angličané znali velmi dobře Jana Masaryka, tiše souhlasili s tím, aby nadále držel londýnské velvyslanectví pro vládu, o níž byli přesvědčeni, že se brzy ustaví.

Víte, jaká byla první slova, když za ním Viktor Fischl přišel? „Vidět Žida, který se nepřestává usmívat, to dnes člověku dělá dobře. Keep smiling, příteli! To je důležitější než všechno ostatní…“ A usměvavý spisovatel se k tomu vyjádřil: „Tisíce lidé se pokládají za intimní přátele Jana Masaryka. Těžko jim to zazlívat, neboť sotva lze nalézt člověka, který by byl laskavější ke každému, s nímž se setkal. Jeho usměvavá bodrost dovedla přesvědčit každého po prvních deseti minutách, že smí Masarykovi říkat prostě Jan a pokládat ho za přítele na život a na smrt. Usmál se také na vás, poplácal po rameni, řekl vtip, povzbudil vás, snažil se přemýšlet s vámi, co by se dalo dělat s vašimi starostmi. Když vám podal na rozloučenou ruku, muselo se vám zdát, že odcházíte od přítele, na kterého se můžete spoléhat…“

Jenomže Viktor Fischl znal příliš dobře a příliš dlouho Jana Masaryka, aby věděl, že jen několik málo lidí měli právo pokládat to, co je s ním vázalo, za pouta skutečného intimního přátelství. A skromně přitom říká: „Nebyl jsem jeden z těchto několika šťastných. Měl jsem jen štěstí, že jsem směl pracovat s ním v jeho blízkosti několik posledních let jeho bohatého a intenzívního života.“

Jan Masaryk znal Viktora Fischla jako spisovatele již dříve, než mu nabídl místo na ministerstvu a neměl k němu onu nedůvěru, kterou choval k profesionálním diplomatům. Měl mnoho důkazů o jeho loajálnosti a osobní věrnosti, vážil si Fischlovy nezávislosti, že se neostýchal říci mu, co si myslí, když měl pochybnosti o některém ze svých rozhodnutí, které chystal. Jan Masaryk – říká Viktor Fischl – nenáviděl nic tak jako služebníčkování a bezpáteřné přitakávání, tak časté mezi byrokraty.

Tady jsou zdroje vzniku Fischlovy knihy Hovory s Janem Masarykem. Vyšla poprvé v roce 1952 v Izraeli, potom následovala vydání v USA, Německu a ve Švýcarsku. Škoda, že se jejího vydání Jan Masaryk nedožil. Sotvaže se její autor vrátil do své původní vlasti v únoru 1990 jako člen izraelské delegace k podpisu vzájemné smlouvy o obnově diplomatických styků, bylo přirozené, že si prohlédl Černínský palác v Praze a také místo, kdy tehdy v březnu 1948 stál čestnou stráž u katafalku Jana Masaryka. Shlédl i  jeho bývalý byt, který přes čtyřicet let zůstal neobydlen. Jakoby se tehdejší mocipáni báli, že tu straší duch.

Byl také potěšen zájmem o jeho knihu, aby se myšlenky Jana Masaryka dostaly do rukou co největšího počtu zejména mladých lidí. Znovu si je sám autor četl a rozhodl se nezměnit na nich naprosto nic. Naopak uvítal, že hlas Jana Masaryka, který by neměl nikdy zaniknout, že i nová pokolení, která už Jana Masaryka nepoznají, budou čerpat nejednu životní moudrost a povzbuzení žít…

Měl tedy upřímnou radost, že se dočkal českého vydání, které vyšlo k 110. výročí narození Jana Masaryka. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být částečně přitom, že jsem byl jedním z prvních čtenářů úsměvné knížky s těmito kapitolami: O svobodě, O komunismu, O demokracii, Velmoci a malé národy, Válka a mír, O humanismu, O židovské otázce, O věcech duchovních, O zemích a národech, O slavných lidech a státnících – nu, a také kapitola O umění žít, z níž pochází ono „desatero“. Uvedu přesnou citaci z oné knihy, protože v těch textech si různí jejich autoři přizpůsobují jejich výklad - ve snaze být originální.

Také ono má svou zajímavou genezi. Lidé posílali Janu Masarykovi desítky všelijakých dotazníků a otázek pro ankety a ptali se ho na všechno možné. Například „Proč se kráva nepotí?“ a on na to: Někteří lidi si myslí, že musí být za každou cenu originální. Ale nikdo se mě ještě nezeptal na recept na štěstí. Kdyby se mě někdy zeptali, musel bych jim to vypočítat, jak to dělá prezident Beneš – za prvé, za druhé…za sedmadvacáté. Protože on člověk musí myslet na moc věcí, když chce být opravdu šťastný. Teď chcete slyšet ten recept. Dobře. Zkusím. Tak ono to je nějak takhle:

Za prvé: Člověče, snaž se mít rád lidi! Mysli víc na ně než na sebe. A pamatuj si, kdykoli někomu pomůžeš - někomu, kdo si to zaslouží – budeš mnohem šťastnější. Tohle je první přikázání.

Druhé přikázání: Budeš si opakovat první přikázání desetkrát za den! Budeš si říkat třikrát denně k snídani, k obědu a k večeři, že nechceš být kříženec mezi Einsteinem a Napoleonem. Taky, že toto není důležité, protože ono i nejmenší kolečko v mašině je důležité a dělá svou práci, když se pořádně točí. Zkrátka, musíš mít v sobě co nejvíce pokory. Poněvadž pak tě nebude žádný neúspěch žrát. Nebudeš myslet na bobkové věnce, ale na to, abys byl užitečný.

Za třetí: Proboha tě prosím, člověče, směj se taky někdy. Já vím, že život není zrovna cirkus, ale taky to není mučírna. Tak proč ksakru musíš dělat dojem, žes utek z nějakého kusu od Ibsena? A moc nehloubej. Ono by to i s Hamletem dopadlo líp, kdyby se byl někdy taky zasmál.

Za čtvrté: Zkus dělat, co opravdu děláš rád. Když nemůžeš být astronom ve dne, tak se dívej na hvězdy aspoň v noci.

Za páté: Nebuď numismatik! Ono je mnohem lepší sbírat zkušenosti a silné zážitky než prachy.

Za šesté: Koukej kolem sebe na každém kroku a nauč se těšit z malých věcí. Kdo ví, jak se dívat na věci, ten může najít na jednom záhonu v zahrádce za barákem víc krásy a prožít přitom mnohem víc, než by viděl a prožil druhý, kdyby jel třikrát kolem světa.

Za sedmé: Zajímej se o co nejvíc věcí! O všechno! A hlavně o každého. Ono se i na tom nejnudnějším chlapovi najde něco zajímavého.

Za osmé: Nerozčiluj se! Rozčilení není program, jak říkal můj táta. Nevybouchni pro každou blbost. Když ti někdo šlápne na kuří oko, nemusíš mu proto šlápnout na krk. On to třebas tak nemyslel.

Za deváté: Musíš mít nějakého koníčka. Třebas se nauč zpaměti jízdní řády všech vlaků na celém světě. To je mi jedno. Ale mít koníčka, je narámně důležitá věc. Pomůže to člověku, aby tak někdy vypřáh.

Za desáté… Ale počkejte. Já to nemůžu namačkat všecko do desatera přikázání. On člověk musí dělat moc a moc věcí, když chce být šťastný. Tak lituju. Já vám to takhle jako prezident Beneš nemůžu všecko vyjmenovat. Jistě na moc důležitých věcí zapomenu. Ale aspoň takhle. Spočítejte si to sám.

Tak nikomu nic nezáviďte, Ono to nepomůže. Nezavírejte se nikdy do své skořápky, ať je sebekrásnější. Tělo chce být také šťastné. Tak s ním choďte na čerstvý vzduch. Zdraví je náramně důležitá věc. Ne že by nemocný člověk nemohl být šťastný. Já poznal v životě moc lidí, co se jen tak drželi jako pára nad hrncem, i mrzáky a lidi s těžkými nemocemi, kteří byli přesto šťastnější než my dva. Ale zdravý člověk může žít ještě plnějším životem. A znovu: nezavírat se do sebe. To je to nejhorší. Ale to se ví, tohle je zas jen to, co jsme řekli v prvním přikázání. Zkus to, člověče, mít rád lidi. Když je budeš mít opravdu rád, budeš vždycky radši dávat než brát. A dávat, to neznamená jen rukavice k svátku a bačkory k Ježíšku. To znamená dávat taky to, co je v tobě. Tady a tady. (Ukázal na srdce a hlavu.) To je dobré. To nejlepší, co je v tobě. Dělit se o život. To je ono.

Jo, ale ještě jedna věc – za sedmadvacáté: Nemysli si, že podle tohohle receptu budeš zaručeně šťastný člověk. Ono se k tomu potřebuje taky trochu štěstí. Potřebuje se k tomu například trochu tohohle vzácného koření, kterému se říká láska. A tohle nedostanete na lístky a taky nekoupíte na černém trhu. Na to musíte mít štěstí. Buď to najdete, nebo ne. Dobrá kuchařka dokáže upéct něco dobrého i bez těch předepsaných osmi vajec. Když to musí být, můžete přidat místo tohohle koření jiné, kterému se říká všelijak. Moudrost, rezignace, brát život, jaký je, a  ještě všelijak jinak. Však víte, co si myslím.

Jenomže, vážení, v té knížce jsou i v ostatních kapitolách další moudra Jana Masaryka. Například vysoce aktuální: Nevěřte v politice nikdy lidem, kteří křičí na svou ženu. Když nemá chlap rád vlastní ženu, tak jak po něm chcete, aby měl rád lidi vůbec? Nebo: Nejvíc ze všeho člověk potřebuje svobodu, chce volně dýchat. Je nešťastný, když se s ním oře, když si nemůže okopávat zahrádku, jak on sám chce, když mu kážou, aby pěstoval mrkev zrovna, když se těšil na kedlubny…

Anebo ještě jeden citát z oné knihy: Mám pochybnosti o tom, že by totalitní režimy dokázaly zvýšit životní standard. I kdyby dokázaly dát každému soukromý bazén a vlastní helikoptéru, nikdy mu nedají osobní svobodu…Jak chcete vychovávat národ bez tradice svobody?

Jan Masaryk nikdy nemohl zapomenout na pocity, když se vrátil z Moskvy, kde musel vyslechnout Stalinův kategorický zákaz přijetí Marshallovy pomoci. “Vapros družby! Tak nám to Stalin servíroval – otázka spojenectví. Taky nám mohl říct: Buďto budete tančit, jak já pískám, anebo pocítíte moje bicepsy…“ (Opět jen pro upřesnění: šlo o plán evropské obnovy, který přijal Kongres USA v dubnu 1947 a v červenci téhož roku došlo k oné neblahé události, kdy se naše země na dlouhá desetiletí stala satelitem totalitní komunistické nadvlády sovětského Ruska.)

Jak to říkal Jan Masaryk? Hlavy vzhůru a dej vám Pánbůh dobrou noc. To si ještě dovolily Lidové noviny 14. března 1948 citovat jeho slova…

Namátkou si vzpomínám na výzvu Petra Majera, který před pěti lety 11. července 2007 hledal nakladatele pro svoji knihu právě na tomto servru Pozitivních novin. Její název: Šťastní lidé žijí déle aneb Malá kniha o štěstí. Vyzpovídal tehdy 27 známých i neznámých osob a osobností. Co si za slovem štěstí představují. Nevím, jak jeho výzva dopadla a také nevím, zda si někdo z těch dotazovaných vzpomněl na Masarykovo desatero.

Ať tak, či onak. Žijeme ve svobodné a rádoby demokratické republice. Mnozí z nás jsou nešťastní a proto se objevuje houfně po internetu a v e-mailové poště mimo jiné také Desatero Jana Masaryka. Je tu najednou znovu s námi! A je to velmi dobře si ho připomenout.

Foto: onlinepassporteduardo.blogspot.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 08. 2012.