Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Rubrika: Literatura – Povídky
| Z Růženčiny zahrádky Přísloví vyřčená babičkou Růženkou byla pronášena stejně důležitě a významně jako moudra tety Kateřiny z Jirotkova románu Saturnin. Kdysi jsem nerozuměla jejich přenesenému významu a ve své dětské obrazotvornosti si je vysvětlovala doslova a dopísmene. „Ta Máňa by si pro kus žvance nechala koleno uvrtat!“ rozlíceně líčila babička jakousi nemilou příhodu staré babičce, v té době už hluché jako poleno, o jedné naší lakotné tetě z přízně. Stará babička jakoby chápavě vždy s úsměvem souhlasně pokyvovala, ale stejně se vždy nakonec zeptala: „Co jsi říkala, Růžo?“ Čímž babička musela přisednout až k jejímu uchu a hlasitě, pomalu zopakovat příslovečnou větu ještě minimálně třikrát. Proto jsem si to přísloví tak dobře zapamatovala, patrně i s nejbližšími sousedy, a velmi obrazně jsem si tu bolestnou scénu představovala až do takových detailů: jak teta Máňa s tím vrtákem v koleni chodí po vsi.  Také dědečkovy nedělní sváteční chvíle byly pravidelně doprovázeny babiččinými varovnými slovy: „Dědečku, dědečku, lež má krátké nohy a daleko neujde! Proč, ďouce, porád vykládáš, že chodíš do kostela?“ Dlouho jsem té krásné lži věřila, navíc když byla po dědečkově veselém příchodu korunována hašlerkami od pana faráře, tak z mé strany nebyla známka pochyb. Dědeček ze své každotýdenní pouti hodil taškářsky hašlerky staré babičce do klína s vesele rozverným dovětkem: „Tak, babi, to Vám posílá pan farář!“ To stará babička pokaždé slyšela dobře a řekla: „Děkuju, Karle, příště vyřiď panu faráři pozdravení!“ Růženka se jako naoko zlobila, avšak dědečkovi radost nezkazila. Každou neděli se tento zaběhaný rituál odvíjel přesně před osmou hodinou ranní. To babička v kuchyni uchystala holení, jež s velkou opatrností vytáhla ze skříňky pod umejvákem, a já jsem ho zase o půl hodiny později s velkou opatrností mohla uklidit. Poté, kdy si dědeček uchystal půlená retka v tabatěrce do svátečního černého kabátu, usedl důležitě ke stolu. Obřadně rozložil modrou dřevěnou dózu, z níž se šikovně z jedné části vyloupla miniaturní toaletka se zrcadlem, zatímco ta druhá část skrývala obsah holicího náčiní: břitvu, štětku, pěnu a ledek; ještě si nechal babičkou přinést hrnek s vodou a umně začal brousit břitvu se slovy: „Ta je zase tupá“... a aby babička jeho slovům uvěřila, tak peprně dodal: „Setsakramentsky!“, ale dostal vyhubováno, že kleje. Praktická část dědečkova holení byla mnohem zábavnější. Z protější strany stolu jsem bedlivě pozorovala každou jeho grimasu proměněnou do podoby Mikuláše s bílými vousy. Ve chvílích nejdramatičtějších, když stahoval ostřím pěnu pod nosem, jsem se zajíkavě rozesmála nad zpitvořenou tváří, vrcholným číslem kýženého okamžiku, a to jsem neměla dělat. Dědeček se zlekl a následkem toho řízl. Hbitě jsem mu z krabice podala ledek, abych zmírnila jeho zlobu. Poté se už nic zajímavého neodehrálo. Závěrečný dopolední obřad byl ukončen slavnostním: „Mějte se tu hezky a já už jedu, aby farář nečekal.“ Z okna kuchyně jsem ještě pozorovala dědečkův majestátní výjezd ze vrátek. Avšak dědečkův návrat o několik hodin později už nebýval tak důstojný, zato mnohem veselejší na rozdíl od babiččiny tváře. Kolo už mu sloužilo coby nezbytná opěra. Jen jednou jedinkrát dědeček vybočil z cesty - to když nepřišel vůbec. Babiččin hněv byl zahájen protestním obědem, později protestní svačinou, ale před večeří se už její hněv proměňoval v úzkost, a proto starostlivě nařídila mému bratrovi, aby se rozběhl hledat dědečka po záhumenní. Asi po půl hodině ho Jirka objevil spokojeně spícího v příkopu. S babičkou ho společnými silami odtáhli na dvoukoláku domů. Tehdy mi konečně došel význam babiččiných slov: Lež má krátké nohy a daleko neujde... tak jako tu pamětnou neděli náš dědeček! |
| Bez práce nejsou koláče Díky pouti, největší společenské události našich prázdnin, jsem doslova a do písmene pochopila babiččino: „Bez práce nejsou koláče“. Už s rozbřeskem na ně Růženka zadělávala asi z pěti kil mouky; umíchala tvaroh, roztloukla mák, zředila povidla s rumem a všechny ty dobroty měly vymezeno přesně svoje místo určení. Kuchyně takto proměněná připomínala malou manufakturní dílnu a byla pro nás děti nezapomenutelným rájem. Pro babičku pouze jen každoroční povinností, nemilosrdně patřící k pouti. „Co by ženské o ní povídaly, kdyby nenapekla, jak se patří, a byla jako Máňa, držgrešle jedna, co dětem nedopřeje...., zadělává sotva z kila... co to je, kilo koláčů, to bysme se jen oblejzly a smetly drobty, to nic není!“ křičela staré babičce do ucha u umejváku a fortelně velkou dřevěnou vařechou mísila těsto. V tyto okamžiky působila mnohem přísněji a i dědečka pověřovala důležitými úkoly, aby tolik nezavazel. Byl poslán s Jirkou na půdu stáhnout dvě šikovné fošny a posléze je umístit mezi všechen ten mumraj k mísám, miskám i mističkám někam na stůl, a poté je opřít o židli. Já jsem byla vykázána spolu se starou babičkou k umejváku, který po zavření vytvořil dostatečně velkou pracovní plochu, na níž jsme vytvářely malé bochánky a zdobily je dobrotami. Jirka tu a tam měl něco přinést či odnést ze vzdálenější komůrky, ale nejraději ulizoval z hrnců po tvarohu, povidlech a máku. Nejvíc překážel dědeček, a tak se šel dobrovolně podívat na dvorek po slepicích, zda potvory nezanášejí, jako už tolikrát. První pohled do kuchyně skýtal trochu zmatek a nepořádek, ale už po necelé hodině se dědečkovy fošny postupně plnily titěrnými koláčkovými zázraky a Růženčina tvář se postupně rozjasňovala, ač nebylo zdaleka vyhráno. Toho nádobí všude kolem jsme se zbavovali do soumraku. Nejkrásnějším úkonem bylo přemístění vychladlých koláčků z fošen do krabic a část do našich hladových žaludků. To se do práce zapojil i dědeček, který sladkostem nikdy neodolal. Den se chýlil ke konci. Slepice byly zahnány do kurníku, my s Jirkou do postele, koláčky schovány do chladného špajzu. Snažili jsme se usnout – to aby k nám rychleji dorazila pouť. Ještě téhož večera zaznělo v kuchyni u stolu: „Ta je mazaná, ta je panečku mazaná všemi mastmi, ta tvoje ďouka, jak to s tím dědečkem umí, to hádě jedno neposedné ... Sedne mu na klín, hladí a češe vlásky, těch jeho pár chlupů na hlavě a ujišťuje ho, že mu zase narostou, ať si z toho nic nedělá. On dojetím vytáhne z portmonky stouku, aby měla na pouť. To se rozumí, že Jiříček nepřišel zkrátka,“ líčila zvesela babička mé mamince zážitky před poutí, když už myslela, že jsme usnuli vedle v pokoji za zavřenými dveřmi. Ale kdepak. Díky té ďouce jsem pochopila, že se řeč točí kolem mě, a ty masti mi nedaly usnout. Tajně potmě jsem se pátravě prohlížela ve větším zrcadle toaletky, abych zjistila, nakolik jsou na mně vidět stopy po Maryně, jediného krému babiččiny domácnosti s celonárodním působením. Další nezbytnou součástí byla ještě „francouka“, sloužící vně i vnitřně na zahánění všech možných i nemožných neduhů, ale logicky vzato jsem usoudila, že tu babička asi nemínila. Ráno mi to nedalo dospat a po rychlém dobrýtro jsem zvědavě vyhrkla: „Jakými mastmi jsem ještě namazaná?" Odpovědi jsem se tentokráte nedočkala, jenom smíchu. Tak jak o pouti má být... |
Obraz © Danuše Markovová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2009.
