| ZDE SE STŘÍLÍ BEZ VÝSTRAHY!
Interview z roku 1954
Vedle mě seděl Josef, Sep a ještě jeden mukl. Přehodil jsem si nohu přes nohu a koukal na naolejovanou podlahu nemocnice. Nemocnice se nelišila od ostatních baráků ani materiálem, z kterého vznikají horské chaty, v případě války zajatecké tábory a v určitém míru někdy a někde tábory obehnané dvojitým ostnatým drátem, který bývá zpevněný každých padesát metrů šestimetrovou věží. Odtamtud se posílají do pásma „Zde se střílí bez výstrahy“ světelné rakety, mimořádně silný kužel světla a někdy přece jen hlučné včelky do toho, kdo poruší pásmo. Včelky obvykle nepošlou vězně zpět do ohrady, ale spíše na věčnost, spíše sem do tohoto dřevěného hangáru, který je také ze dřeva, ale v průčelí má červený kříž a uvnitř je bílý.
Josefa jsem viděl každý den. Obvykle u záhonku před barákem, kde osaměle stál s očima bloudícíma po malé zelené plošce, jakoby si předstíral, že ten kousek trávy je plantáž různého rostlinstva, u kterého není možno nesetrvat každou volnou chvilku se zněžněnou fantazií prostého obdivu. Několikrát jsem ho už oslovil, ale nikdy neposkytl zájem o můj zájem, ačkoli jsem ho nikdy neoslovil: „Prosím, interview?“
Patřil kdysi celý den půdě? Není to jisté. Při posledním přesunu z pevné věznice sem, v oplechovaném náklaďáku, s železnými náramky na zápěstích jsem jel také se sedlákem, který měl přitom v tváři výraz agitátora. Má aspoň přátele? Známého?
Absolutní slon samotář?
Proč se odvrátil od všech?
Je jeho trudomyslnost úplná, takřka úplná? Jen o něco menší té, která svým pánům otevírá zápěstí?
„Tak další!“
Zvedl se Sep, který kdykoli jsem ho oslovil v jeho mateřštině, otevřel propustě, odkud se vyvalila zpěněná masa vitality. Připomněl mi vždy otce, který také předčil kdekoho svým stářím, které jsem neviděl nikdy unavené.
„Servus, Sep, keine Angst vor den Uhrmacher?“
Usmál se na mne neztrpčeným úsměvem nevolníka, který za každým úsměvem dovede skrýt únavu, když ne z jiné kletby, tak z kletby nenuceného kolektivu. Každý den se holí; Každý den si pere onuce; Každou volnou chvíli tráví „mit den Kamaraden“. Pochopitelně měl i dnes boty bezva vyleštěné.
Důstojníci, kteří si na své přesvědčení navlékli, nebo kterým na jejich přesvědčení byla navlečena určitou vrchností v určitém míru; učitelé, kteří v tom určitém míru zapomněli na svou instinktivní poslušnost, instinktivně jim danou jejich středoevropským řemeslem; majitelé obchůdků, kteří objektivně v tom určitém míru byli na mé pozici, a subjektivně na tom byli tak, že začátek a konec jejich ideí byly jejich krámky, mě donutili definovat i detailnější odlišnost, než byly jejich boty s kousíčkem provázku místo tkaničky, které nenašly milost v jejich snahách po dekoraci i v nedekorativním prostředí.
Letos se nebudu zdráhat jíst pampelišky až vylezou na okraji pásma „Zde se střílí bez výstrahy“, nebo přijdu o zuby jako Josef se smutkem sedláka, kterému vzali kravičky, ovečky a koníka, aby ho poslali v tom halasném míru kopat smrt, černou smrt pod zem.
Zkus to znovu a aniž ho požádáš o interview požádej ho o něj, neboť jak říká Tomáš, který jde podvědomě tak daleko ve svých nepraktických zájmech, že si nikdy nemyje šálek po jídle, ale nanejvýš ho dá ke kamnům vysušit a pak s ním několikrát třískne o stěnu baráku – novinářům vše dovoleno. Zraněným jazykem jsem zavadil o polorozbořenou stoličku a uvažoval přitom, zda mi zub hodinář vytrhne nebo mi ho začne léčit. To by znamenalo minuty a minuty předrahého času volna v jedné čekárně uprostřed Evropy, které pan Piccaso také daroval Holubici míru, který právě nyní možná pracuje někde dole, pěkně svlečený, neboť pláže tam dole jsou osvětlovány jiným zdrojem než jsou žárovky osvětlující písek v koridoru. Možná, že pracuje v tvůrčím nadšení právě na novém symbolu míru, který přibude pak vedle Holubice na stěny baráků.
Neudělal jsem to ale. Jednak nejsem vůbec novinář jako Tomáš, kterého pomalu pohlcuje tuberkulóza, jednak že hodinář-mukl-zubař vystrčil své: „Tak další!“ za dveře.
Pustil jsem Josefa napřed.
„Ještě, ještě jeden…,“ a ten vůbec ne špatně myšlený úplatek byl pro kočku. Šel jsem pomalu za Josefem a koukal na zubaře, na jeho určité mytí rukou, ke kterému ho jistě neinspirovalo nic jiného než bílý plášť.
„Tak copak…?“ řekl, aniž ho přitom pozval na křeslo. Z křesla se báječně mohlo koukat na blízké dráty, tak blízké, že…
A naráz jsem trčel v noci věčně konspirujícího nevolníka. 
Nanejvýš pět metrů. Nanejvýš pět metrů. Koridor měří dva. A pak ještě za dráty. Těch prvních pět metrů by se muselo nosit ven po troškách. Pro dva, tím konáním vydrážděné muklíky, by to znamenalo dva měsíce dřiny. Poslední noc by se hlína házela jen do ordinace. A úplně poslední zbytečky tunelu by se házely za sebe. Neboť, co kdyby, co kdyby si to nakonec člověk rozmyslil a chtěl zpět do ohrady, se smíšenými pocity nešťastníka, který zrazuje všechno to, co si před chvílí nepokrytecky předsevzal.
Jenže sotva ten, který mimo haliny fasuje navíc bílý plášť, by se stal komplicem pro takovou ilegalitu. Nanejvýš riskne tekutý kontraband. A oni to nepochybně vědí.
Nechal jsem opět okno původnímu účelu, aby sloužilo světlu, a ne abstraktní noci konspirujícího nevolníka.
Josef si nechal ohrnout ret jakoby byl kůň. Hodinář mu s přivřenýma očima koukal na zuby.
„Pojď si sednout… musíme vytrhnout všechny!“ a opět ne bez patřičného majestátu v hlase, který ve mně hned zapnul motory ironie.
„Ne, všechny vám nedám, doktore,“ odpověděl Josef, který zachoval uctivé vykání k bílému plášti.
Hodinář se při tom tomhle usmál, a při chůzi k nám ještě řekl: „No, no, přece se ještě chceš líbit, dědku… až půjdeme domů, ne?“
Josef na tuhle urozenost neodpověděl. Stál na svá léta vzpřímeně i když smutně na místě, s halinovou lodičkou v ruce, jakoby nestál před svým druhem v situaci nanejvýš mimořádné, která se i zde proklamuje bílou Holubicí.
„Podívej, čeká tě bába…“
Zavrtěl jsem hlavou. Myslil jsem, že tuhle další urozenost zarazím pohybem hlavy. Josef mlčel. A když si zřejmě krajně inteligentně uvědomil, že mlčení není vždy chápáno tak jako by mělo, neboť hodinář to opakoval ještě jednou, řekl: „Nemám už ženu.“
„Zemřela?“
Kývnul hlavou.
„Tak se musíš líbit dětem.“
„Nemám,“ řekl a dětsky náhle mu začaly oči plakat.
„Zemřely?“
„Oba dva syny, Ondru i Josefa, mi popravili.“
„Aha, aha,“ řekl hodinář a šel pomalu ke křeslu. „Posaďte se, pane otče, uvidíme, co se dá dělat.“
Strnule jsem stál na místě a po mé vousy ještě nezarostlé tváři, která sice už poměrně dlouho byla šlehána mořskými větry, se šinuly kapky deště jako po okenní tabuli, která ještě před chvílí nebyla sice zalita sluncem, ale také ne tímhle.
|
