Při „Pražské operaci “ padlo celkem jen asi 26 rudoarmějců a naproti tomu několik dní před tím v bitvě o Cheb padlo 10 amerických vojáků z 1. pěší divize a 36 vojáků z 97. pěší divize. Kolik bylo v Praze zmasakrováno a zákeřně postříleno vojáků z ROA - Ruské Osvobozenecké Armády generála Vlasova, to se už asi nikdy nedozvíme.

„Když 5. května začalo povstání a Československý rozhlas volal o pomoc, pokusila se vyjet se šoférem sanitky a s doktorem na místa bojů. Bohužel se daleko nedostali, všude byly zátarasy a němečtí ostřelovači po nich začali střílet z oken. Vrátila se zpátky na operační sál a začala pomáhat ošetřovat raněné. Pak ale nastal problém, naproti nemocnici stála budova Vysokého učení technického, kde se usadili Němci. Dalekohledem pozorovali okna nemocnice, a jakmile se tam něco zablýsklo, považovali to za zbraň a začali střílet. Když několikrát vystřelili i do oken operačního sálu, matka s dalšími sestřičkami začaly uvazovat nablýskané bubny se sterilními nástroji na provázky přitahovaly je k doktorům. Všichni pracovali v předklonu a v případě střelby si museli lehnout na zem. Němcům nevadilo, že střílejí na nemocnici, už viděli, že je konec, a tak jim  bylo všechno jedno.

Ranění se přiváželi ze všech stran a nikdo nezjišťoval, kdo je náš a kdo nepřítel. Každý se musel ošetřit, a tak se také stalo, že jeden zraněný odmítal a zuřivě se bránil svléknout se do půl těla při ošetření průstřelu ramene. Nakonec však bolestí omdlel a lékař zjistil proč, měl totiž v podpaží vytetované číslo krevní skupiny se znakem SS.
Na protější straně, v budově Vysokého učení za začalo divoce střílet a pak nastalo ticho. Němečtí zabijáci byli mrtví. Hned potom začali přivážet i podivně oblečené raněné Němce v dlouhých kabátech, kteří mluvili rusky. To už se rozkřiklo, že jsou z armády generála Vlasova a že obrátili zbraně proti svým německým spojencům. Mezi jejich raněnými byli i ti, co vyhnali Němce z protější budovy.

Přiváželi i poraněné zbloudilými kulkami a jako příklad postačí jakýsi strýc, který u svého domku okopával zahrádku, když se mu kulka zabořila do hýždě. Při ošetření to nepopíral, ale pak za pár dní, když bylo po všem a přišla komise, co sepisovala raněné bojovníky, ihned se přihlásil jako hrdina a nechal se i vyfotografovat na lůžku. Moji  matku požádali, aby se postavila vedle hrdiny, ale matka znechucena odešla. I tak vznikali „hrdinové z barikád“.
Někteří vylezli ze sklepů, sebrali padlým Němcům zbraně a šli se nechat zapsat jako bojovníci.
Můj otec opravdu na barikádě bojoval a byl tam těžce raněn do hlavy střepinou německého granátu.
Když ho potom pustili z nemocnice, vzal si bandasku s meltou, kus chleba a šel do práce na dráhu, na Žižkov.  Hodně opravdových bojovníků na barikádách pocházelo z řad skautů i trampů. Dnes se o nich už nic neví.

S Vlasovci to však bylo úplně jiné. Hned 9. května, po příjezdu Rudé armády do Prahy, se její průzkumné oddíly dostaly až do nemocnice. Protože vojáci generála Vlasova, co tu leželi  ranění, měli jako ostatní nad sebou ceduli se jménem, neměli Sověti moc práce je najít. Přes protesty doktorů i sestřiček je vytáhli z postelí a pod samopaly je vyvlekli na dvůr nemocnice. Matka a ostatní personál se mohli jen dívat z oken, jak je se strhanými obvazy a  s krvácejícími ranami stavějí ke zdi. Lidé na ně pokřikovali, ať je nechají, že nám pomohli, že nás zachránili před Němci, ale ti jen něco zakřičeli, mávli rukou a začali střílet. Tak  jejich vlastní lidé skoncovali se svými  vojáky!

Přátelé, chtěl bych vám předat něco ze vzpomínek mé matky, která byla očitým svědkem a účastníkem Pražského květnového povstání, a protože před třemi lety zesnula, budu její slova tlumočit sám. Když mi tyhle příběhy vyprávěla poprvé, byl jsem ještě kluk a byla padesátá léta. Musel jsem jí slíbit, že to nebudu vykládat ve škole a ani svým kamarádům. Snad už nastala doba, kdy se o květnovém povstání může mluvit pravda. Moje máti by před svou smrtí nesouhlasila, aby o ní někdo psal, protože se necítila být nějakou dějinnou postavou. Jenom v té době dělala svou práci zdravotní sestry v nemocnici Na Karlově v Praze. Zde jsou její vzpomínky, které jsem dnes poprvé vyslovil nahlas. 

OHLASY NA ČLÁNEK

Zkreslování historie je stará záležitost jako samo lidstvo. Bylo vždy účelové, v zájmu někoho. Ale dopouštěli se ho všichni. Málokdo chce slyšet pravdu, někdy bolí a ukazuje osoby jinak, než jsou oficiálně prezentovány.
Ani dnes není situace o nic lepší, je někdy "ve veřejném" nebo "národním" zájmu, raději zůstat u lží. Proto je záslužné, když sem tam přes někoho prosákne něco jiného, něco, "co se nenosí." Odhadují, že o Pražském povstání a událostech let 1945 až 1948 se něco více dozvědí až příští generace, tak za 50 let. Proč ta skepse? Dodnes se zkreslují dějiny před 
rokem 1918, dodnes se lže o 1. republice, dodnes se lže o létech 1945 až 1948 jako o demokratické době. 

Karel Bůna, 5.5.2008 
Bukar(a)email.cz