Eva Vlachová: Tak na zdraví!
Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Tomáš Zářecký: Želví báchorky
Před pár dny jsem zašel po delší době do zverimexu. Ne snad proto, že bych se cítil osamělý a toužil po nějakém zvířecím společníkovi, i když nabídka zde byla vskutku pestrá. Představa papouška, který by mi neustále připomínal mé chyby či nepřátelsky vyhlížejícího hada, s nímž bych mohl v případě nutnosti strašit sousedku a likvidovat myši na zahrádce, mě nelákala.
Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?
To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném. Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny?
Michal Čagánek: Před sto lety
Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.
Monika Petrlová: Naše společnost a její problém blbé nálady
Táta, máma, já a ségra tvoříme de facto společnost. Když si stoupneme všichni hezky vedle sebe a chytíme se za ruce, pak jistojistě tvoříme přesně ten souhrn lidí, který podle Slovníku spisovné češtiny žije v jistých sociálních poměrech. Ano, máme mezi sebou různé poměry: já jsem kupříkladu dcera a sestra zároveň, máma je matka a manželka, táta zůstal od chvíle, co propustil prsatou sekretářku Soničku, naštěstí už jen v poměru otec a manžel.
Miroslav Sígl: Nová kniha Vladimíra Votýpky o šlechtě
Představuje nám z dlouhé a slavné tradice hraběcího rodu snad jediného člena, který byl v době komunistického vládnutí vykázán na těžké práce do šachty Nelson – ano, sem na Teplicko v severních Čechách, kde v lednu 1934 došlo k neblaze proslulému výbuchu uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, odkud pochází i slavný portrét Karla Hájka, mokráte ve světě oceněný.
Zkušenosti nad zlato
Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (2)
Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou! | Kniha vznikla v krizi, poté, co selhala paměť. | Kritik, který si dal laťku vysoko, musí mít kancelář o patro výš než nakladatelská loby. | Aforismus je literární útvar kratší než bys řekl švec nebo Baťa. | Knižní trh je zaplaven brakem. Nedopusťme, aby se knihovny staly černou skládkou!
Vladimír Cícha: Okamžiky blaha
Jakkoli jsou místa, kde jsme prožili část života, krásná a nebo snad i ohavná, jsou nadále jeho součástí. Máme je v krvi, i když po čase můžeme jejich půvab, stejně jako ošklivost, vnímat trochu jinak. To jsem si uvědomoval, když letadlo přistávalo na winnipežském letišti. Jedenáct let od chvíle, kdy jsme město opustili. Dost možná bylo zajímavé, že se tak dělo v únoru, jednom z nejdrastičtějších měsíců tam, pokud jde o počasí, a ne třeba v červnu.
Vladimír Cícha: Kovotechna, n. p.
Večer jsem se zeptal otce, kdy k nám zase přijde strýc Pepa. „Nevím, možná brzy, proč se ptáš?“ „Kvůli té Kovotechně, pamatuješ, jak jsi říkal, kdybych po průmyslovce už nechtěl dál,“ řekl jsem a podal otci dopis z fakulty. Otec četl. Pak pravil: „Kádrový profil! Co tím chtějí říct?“ „Nevím.“ „Nemůže to být kvůli těm dvěma čtyřkám v prvním ročníku?“ tázal se otec. „Profil je profil a čtyřky jsou čtyřky. O těch tam není řeč. Hm ...a jak ty o nich víš? Nikdy ses mě na výsledky ve škole neptal!“ „Máti mi pověděla. No dobrá, zavolám Pepu hned zítra.“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (16)
Jednou jsem přijel na Bronte a byli tam dva kluci z Melbourne, také emigranti z roku 1968. Jeden z nich, tmavý kluk s černým knírkem se nechal v Austrálii přejmenovat na Omar Sharif, ale česky se jmenoval Slávek. Druhý se jmenoval Jarda. V Praze pracoval v karlínském divadle jako kulisák. S tím jsem se skamarádil hned.
Tomáš Zářecký: Díky za každý nový trn
Na Velký den kaktusů si vezmu stranou každého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on většinou mlčí), pečlivě ho opráším, prohlédnu a jak jen to je možné, zbavím ho všech škůdců a neřádů. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si totiž vždycky to nejnepřístupnější místečko a dostaňte si je odtud!
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.