Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu. Pro malé kluky daleká cesta v časných ranních hodinách - "až na druhý konec města“, plná zajímavých a neznámých věcí. Jenom dodnes nesnáším časné ranní vstávání.
Taky jsme museli plnit důležitou povinnost – nést konvičku na mlíko, nechat ji na schodech mlékárny a při cestě ze školky ji vzít, plnou čerstvého mléka domů. Snad ještě existují pamětníci, kteří, spěchajíce na vlak, s pobavením sledovali naše spory o tom, kde je polovina cesty a kdo ponese konvičku. Taťka jezdil s Tatrou 111 a občas nás vezl do školky, což nám všichni záviděli. A v tatrovce jsme taky vyrůstali. Moc rádi jsme se vozili a šplhali se do kabiny, kdy to jen šlo. A tak v hlavičce malého kluka vzklíčila touha po dalekých cestách. Už v první třídě jsem paní učitelce tvrdil, že budu šoférem jako taťka.

Kupředu levá! Byla taky znělka tehdejších večerních rozhlasových novin. Před nimi byl „Hajaja“ – pohádka pro děti. A tak jsme po Hajajovi netrpělivě čekávali na taťku. Museli jsme mu totiž říct, co všechno jsme za celý den zažili. Pokud vybudoval potřebný kus socialismu a přijel, zrovna když začínaly rozhlasové noviny, mohli jsme si před spaním ještě chvilku povídat o zážitcích celého dne a taky dávat otázky tak důležité pro malé kluky – proč je měsíc kulatý, kam chodí slunce spát a tak podobně. Ale pokud se do toho budování socialismu nějak zapletl a nepřijel,bylo mi moc smutno a museli jsme jít spát.

A tak léta běžela, na zvídavé otázky mi dávala odpověď škola a četba knížek. Hltal jsem všechny knížky o dalekých cestách, snil o plavbách po mořích, o létání a pilně se učil zeměpis. Obdivoval jsem hrdiny mayovek a foglarovek pro jejich smysl pro čest a pravdu. Rok 1968 byl pro náš národ osudový. Já s ním mám spojenou jinou vzpomínku – taťka dostal novou Tatru 138, ve dvanácti letech jsem už dosáhl na pedály a díky posilovačům dokázal pro malého kluka obrovskou Tatru uřídit.
A tak jsme se s bráchou jako nezletilci podíleli na „ekologickém zločinu“ – regulaci řeky Dyje a o prázdninách začali sbírat první zkušenosti za volantem. Tady jsme se vzepřeli požadavku doby – kupředu levá... muselo se nacouvat k bagru do budoucího koryta „nové“ Dyje, vodou a bahnem se vyhrabat ven a pak couvat po vršku budoucí hráze a náklad vyklopit. Tatra je opravdu moc dobré auto. S bráchou jsme se předháněli, kdo udělá víc fůr. Dnes už je snad promlčené, že jme řídili auto bez řidičáku a v letech, kdy už jsem mohl nastoupit do autoškoly, jsem měl pár kilometrů nacouvaných…
21. srpna onoho roku se rodiče s invazí za zády vrátili ze zájezdu do NDR. Zatímco národ plakal, já se radoval. Přivezli mi krásný a funkční model plachetnice. „Hliníky“ - rybník před domem se změnil v širý oceán, moc rád jsem sedával na břehu a pozoroval, jak vítr honí lodičku po hladině. Školní léta uběhla a já jsem stál před rozhodnutím, který ze snů si chci splnit. Nejschůdnější bylo držet se při zemi a naučit se opravovat auta. Pak následovalo několik pětiletek budování socialismu strávených za volantem náklaďáků. S kamarády jsme si v garáži postavili sedmimetrovou kajutovou plachetnici, která už dvanáct let bez problémů brázdí vody Jadranu.
V roce 1989 jsme si na náměstích odzvonili naši další etapu v dějinách. Plni nadějí a optimismu se mnozí vrhli na podnikání. My jsme založili rodinnou firmu sklenářství. Hlavním hnacím motorem byl taťka a firma docela prosperovala. A tak v roce 1996 padlo rozhodnutí pořídit Tranzita a začal jsem provozovat autodopravu. Začalo mi období krásných výletů, poznávání dalekých krajů a splnění jednoho klukovského snu. Moji zákazníci mne často zavedli do míst, kde jsme byli průkopníci a kam bych se s žádnou cestovkou nedostal.
Taky mi pomohli splnit další dětský sen o létání. Bohužel, když člověk dělá to, co ho baví, málokdy zbohatne. Moje autodoprava nebyla nikdy hlavním zdrojem finančních příjmů a už vůbec ne takových, abych mohl splňovat jakési nesmyslné, nadiktované administrativní "limity".
Časy se mění, principy zůstávají. Mám jít zpátky a stát se jen další cihlou ve zdi systému? A má smysl „bořit srdcem zeď nějakého šílence“? Néé…nejsme jako oni… Nevím, co by dnes zpíval Pan Kryl… Ale co bylo, to bylo, lepší je prolistovat život těmi lepšími stránkami a ty horší rychle přeskakovat. Autodopravu jsem v roce 2006 ukončil, deset let výletů uteklo jako voda a zase jsem před rozhodnutím - co dál. Zůstalo mi mnoho zážitků, krásných i jiných. Ty horší časem zapomenu a hezké mi už nikdo nevezme, nemusím je zdaňovat ani pojišťovat. A proti ztrátě paměti bych je chtěl zpracovat, proto jsme s Liborem začali.
Kupředu levá - byla v znělka rozhlasových novin. V duchu se vracím do dětství, je večer, marně čekám na taťku a je mi moc smutno. Už nikdy nepřijde. Nemůžu mu říct, co všechno jsem viděl a zažil, nemůžu mu poděkovat za to, co všechno pro mne udělal, co mne naučil, a už nikdy mu nesplatím dluh z pořizovací ceny auta. Snad v příštím životě...