- Jsi v pořádku?
- Samozřejmě.
- Zdáš se mi smutný.
- To se mi občas stává.
- Můžu ti nějak pomoct?
- Myslím, že ne.
- Ráda bych.
- Já vím, ale to nejde.
- Jsem tvoje žena, kdo jiný by měl …
- Jen já sám.
- Co si udělat výlet? Někam vyrazit?
- Moc se mi nechce. Je na mě příliš horko.
- Odpoledne se má ochladit.
- Stejně bych raději zůstal doma.
- Máš nějakou práci?
- Rád bych si dočetl knížku a taky konečně něco napsal.
- A co po obědě? Sednem do auta a zajedem se vykoupat.
- Víš, že se nerad koupu.
- Tak bych se koupala já a ty by ses díval.
- To mě nebaví.
- Byly časy, kdy tě to bavilo. Dokonce si mi při jednom takovém koupání vyznal lásku.
- To už je moc dávno.
- Pět let zase tak dávno není.
- Pro mě ano.
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným. Pořád v pohybu a mu se nedaří ji zastavit tak jako jí se nedaří ho rozpohybovat. Ale na něčem se dohodli. Nebudou měnit jeden druhého. Chodili spolu tři roky než se vzali. Poznali se dost dobře, aby věděli, co mohou jeden od druhého v budoucnu očekávat.
- Nejlepší bude, když se dnes zařídíš podle sebe. Stejně bych nebyl dobrý společník.
- Tak dobře. Připravím snídani, pak se sbalím a s kámoškou se zajdu vykoupat. Ale radši ji první zavolám, kdyby nemohla, tak holt půjdu sama.
Kámoška ale může. Moc se těší, stejně nevěděla, co s načatým dnem a tohle je dobrý nápad, řekne Janě. Bude čekat v deset hodin před domem. Jana vstane, odejde do kuchyně. Mirek zůstane ležet a listuje si v knize. J. M. Coetzee – Zrání. Skvělá kniha pro něj. Přišla mu do ruky náhodou a ve správnou chvíli. Musí ji co nejrychleji dočíst. Za dva týdny má totiž odevzdat hotovou recenzi svému šéfovi v redakci. Slyší cinkání nádobí v kuchyni. Vstane, něco na sebe hodí, jde do koupelny, osprchuje se, při tom si zazpívá oblíbenou melodii od Beatles – Yestrday. Vypulírovaný se objeví v kuchyni. Jana v krátkých šortkách dává věci do tašky. Mirek si Janu ze zadu prohlíží. Zadek má pořád hezkej a nohy jak by smet, kdyby nikam nešla, navrhl by, jít zpátky do postele. Místo toho se pustí do vajíček s cibulí. Obvyklá sobotní snídaně. Vajíčka, grepový naředěný džus a samozřejmě rozpustná káva. Jana k němu přistoupí a dá Mirkovi pusu na tvář.
- Měj se tu dobře, miláčku. A kdybys něco potřeboval, zavolej.
- Užij si to.
- Ty taky.
Jana odejde. Mirek zůstane v domě sám. Před sebou má výhled do letní zahrady. Právě pro něj se na té zahradě tolik dřel. Je to kus jeho země. Kus země kam patří a kde zapustil kořeny, kde je doma. Ticho a prázdno. Dcera Klára je u babičky na prázdninách. Tráví tam rok co rok první dva týdny v červenci. Taky by měl prázdniny, pomyslel si, kdyby zůstal u učení. Strávil několik let za katedrou, přesně šest nebo sedm, už se přesně nepamatuje. Nebylo to jeho poslání, spíše nutnost. Něco vystudoval a musel se nějak živit. Každodenní mravenčí práce se studenty pro něj ale byla vyčerpávající. A tak učení když už měl zajištěnou existenci jinde - v tištěném kulturním periodiku, kde kroutí druhý rok - nechal. Chvíli mu bylo smutno, ale pak se z toho dostal. Netušil, že mu ti studenti dokonce i ti svérázní gauneři budou někdy chybět. Občas a rád si na ně tu a tam vzpomene. Někteří se stali i protagonisty jeho her nebo povídek, jiní jsou stále zasuti v paměti a čekají na svou roli. Alespoň si teď nemusí příběhy cucat z prstu. Stačí jen zabrousit do minulosti, z níž příběhy vyrostou dofabulované jeho fantazií.
Nasnídaný vstane od stolu. Umyje po sobě nádobí, vezme si nedopité kafe a usedne k počítači.

Jana s kámoškou leží na písčité pláži před rybníkem. Voda je čistá a osvěžující. Na očích mají sluneční brýle, dívají se do slunce a po očku sledují dění kolem.
- Hele, ještě se na nás mužský tu a tam kouknou. Při konkurenci těch mladých holek je to docela pozitivní zjištění, nemyslíš, řekne kámoška Janě.
- Zase tak starý nejsme.
- Je nám přes třicet.
- No a.
- Mám trochu povislý prsa.
- Po dvou dětech není divu.
- Ty je máš pevná. Ani celulitida se ti nedělá jako mě.
- Trochu cvičím, to je všechno.
- To já taky a není to nic platný. Můj starej říká, že mu to nevadí, ale já vím, že jo. Myslím že mu začíná vadit i ten můj velkej zadek.
- Ten si přece měla vždycky.
- No právě. Už mu zevšedněl. Když o tom mluvíme, někdy má problém se se mnou udělat.
- Třeba ten problém není v tobě ale v něm.
- Jak to myslíš?
- I chlapi stárnou. Po třicítce jim to nemusí jít tak jako jim to šlo ve dvaceti.
- Jsem si jistá, že mít v posteli místo mě dvacetiletou brunetu, bude stejně dobrej jako byl dříve se mnou. Dělali sme to i čtyřikrát do týdne. Dnes sotva dvakrát.
- To ti nestačí?
- Někdy jo, někdy ne. A jak jste na tom vy?
- Dobře.
- Žádnej problém.
- Naprosto žádnej.
- A co vůbec ten tvůj dělá? Učení přece nechal.
- Je v jedné redakci. Píše pro ně recenze nových filmů a knížek.
- Intelektuál. /Tón, jakým kámoška to slovo vyslovila, se Janě nelíbí./
- Jen dělá to, co ho baví.
- Má štěstí. Ale placený to asi moc není.
- Na tom nesejde. Důležitý je, že je spokojený.
- A ty seš spokojená?
Jana se na kámošku podívá, pak se podívá před sebe na rybník a na lidi v něm, pak si lehne na záda, dívá se do azurově modré oblohy a pak řekne …
- Sem.

Mirek dopisuje svou povídku. Je o jednom z jeho studentů. Když přišel do školy, zpočátku ho nesnášel. Bál se ho. Byl v nějakém ohledu nebezpečný. Měl charisma, nebyl hloupý, jen příliš výbušný a trucovitý. Co ví, kamarádů nikdy moc neměl, nějak se sám vyčlenil. Mezi studenty ani mezi učiteli zkrátka oblíbený nebyl. Pak se dozvěděl, že mu v jeho deseti umřel otec a vzápětí na to i matka. Vychovala ho teta. Toho kluka to posunulo někam dál. Jinam mimo obzor jeho vrstevníků a učitelů jak by smet. Mirek nechtěl být jedním z těch, co ho sekýrují jen proto, že mu nerozumí. Tak se snažil přijít na kloub jeho povaze. Stali se z nich postupně přátelé, dá - li se o něčem takovém mezi učitelem a studentem mluvit. Vyráželi spolu na ryby a vyprávěli si o knihách a vůbec o všem co mělo nějaký smysl. Pak se ten kluk odstěhoval. Chtěl vypadnout z města, kde všechny ztratil. Dokonce posléze i tetu. Chtěl začít jinde a znovu. Ten chlapec mu napsal pár dopisů. Nechal školy, pracuje ve skladě, možná se do školy někdy vrátí, ale ne hned, musí vydělat peníze. Našel si holku, má ji rád. Chtějí se vzít a založit rodinu. To je všechno co se od něj dozvěděl. Po roce se odmlčel a další čtyři roky už od něj nemá žádnou zprávu.
Když je Mirek s povídkou hotov, jde si dát oběd. Ohřeje si jídlo v mikrovlnce, posadí se ke stolu, otevře pivo. Při jídle se dívá do prázdné zahrady. Cítí se spokojený, klidný a vyrovnaný.

Jana leží na břichu a svá záda vystavuje ostrému slunci. Její kámoška se právě vrací osvěžená koupáním v rybníku. Lehne si vedle Jany.
- Takovejch zajíčků kolem. Víš, že bych si s některým z nich dala říct.
- Co ti brání?
- Můj muž. Nějak je mi proti srsti mu zahnout, ačkoliv vím, že on to udělal.
- Jak to víš?
- Řekl mi to.
Jana se na kámošku překvapeně podívá.
- Je to asi rok. Zpočátku jsem se s ním chtěla rozvést, ale po čase jsem si zvykla. Mužský jsou holt takový.
- Jaký?
- Přelétavý.
- Můj Mirek takový není.
- To se pleteš.
Jana přemýšlí, jestli by byl Mirek něčeho podobného schopný. Dala by krk za to, že ne. Má spoustu neřestí, ale tohle by neudělal, tohle ne, a když, jistě by ji to řekl, nebo by to poznala. Mirek je jiný. Ví to. Proto si ho vzala. Navíc v posteli jim to klape a mimo ni vcelku taky. Ne, nebude si zatěžovat nesmysly její kámošky o tom, jací jsou muži.
- Podívej se na něj, řekne z ničeho nic kámoška.
-Je mu sotva dvacet a podle toho jak je vysokej a celkově velkej … víš, nikdy jsem takovýho neměla. Třeba by si to rád rozdal se zralou zkušenou ženskou, jako jsem já. Určitě by mu nevadily povislý prsa, velkej zadek a zjizvený břicho po dvou císařských porodech.
- Myslíš, že tvému muži to vadí.
- Jistě, chlapi jsou v tomhle hrozně povrchní.
- Co takhle změnit téma.
- Co takhle mlčet.
Jana souhlasí. Rozhlíží se kolem sebe. Byla by schopná Mirkovi zahnout ona, byla by schopná udělat mu takovou levárnu. Ne že by ji už jiní chlapi nezajímali. Ráda se na ně podívá a ráda si i představí, jaké by to s nimi bylo. Ale copak by se sama sobě mohla podívat do očí, copak by se pak mohla podívat do očí Mirkovi. Ne, taková není, ale ta vášeň a touha v ní je pořád. Naštěstí Mirek ji dokáže uspokojit. Nepotřebuje zajíčka, nepotřebuje experimentovat, nepotřebuje víc než má. Má zdravou dceru, hodného muže a dům se zahradou, taky dobrou práci a kámošku, sice drobet trhlou, ale svým způsobem zábavnou. Vstane a jde se vykoupat. Kámoška běží za ní.

Mirek je po obědě. Vezme si knížku, sedne si pod pergolu a pustí se do čtení knihy. J. M. Coetzee je jeho oblíbený autor. Přečetl všechno, co od něj v českém překladu vyšlo. Někdy má pocit, jakoby psal autor i o něm. Coetzeeho knihy jsou silně autobiografické. Ale je tomu v případě ostatních spisovatelů jinak? Zazvoní mu mobil. Jana se ho ptá, jak se má a co dělá. Mirek ji odpoví, že si čte venku na zahradě. Před chvílí poobědval a taky napsal jednu povídku. Snad dobrou, ale ještě neví. Jak se má ona, zeptá se Mirek. Skvěle, odpoví Jana. Všude kolem spousta hezkejch mužskejch a některý z nich se na ně dívaj, dělá ji to dobře, říká. Při těch slovech Jana přemýšlí, jestli Mirek žárlí. Byla by ráda, kdyby ano, ale spíše má pocit, že ne. Povzdechne si do telefonu a dodá, že je škoda, že nešel s ní. Příště třeba půjdu, odpoví Mirek a slíbí, že večer Janě všechno vynahradí, i ty zajíčky, co vidí kolem. Pošle Janě na dálku pusu a zavěsí.

Jana leží na zádech a směje se. Asi té představě, jak ji večer bude Mirek nahrazovat zajíčky. Má ráda jeho humor. Často se sice stává, že se Mirkovým bonmotům směje jen ona, ale jí to nevadí. A Mirkovi také ne. Nemá potřebu bavit své okolí. Stačí, když baví svou ženu, a to se mu někdy opravdu daří.
- Čemu se směješ, zeptá se kámoška Jany.
- Jen tak, odpoví Jana.
- Ty seš vážně divná.
Jana se na kámošku vyčítavě podívá.
- I ten tvůj je divnej. Takovej nerudnej patron. Jak sis ho mohla vzít.
- Vždyť ho vůbec neznáš.
- Dost na to, abych věděla, že bych s někým jako on žít nechtěla.
- Tak on by zase nechtěl žít s tebou.
- To je dost pravděpodobný.
- Má totiž vkus. /Jana se rozhodla přejít do protiútoku. Nesnáší, když se do jejího miláčka někdo naváží./
- Co tím sakra myslíš?
- Ale nic, necháme toho. Ty ho prostě nemáš ráda, vím už dávno.
- Tak jako on nemá rád mě, vím zase já dávno. Vždycky když k vám přijdu, tváří se jako kakabus a hned se někam zdekuje.
Jana mlčí. Ví, že má v tomhle kámoška pravdu. Nemá smysl ji oponovat. Mirek ji vážně nemá rád. Říká, že je to tuctová ženská, která se stará hlavně o to, jak vypadá a co si o ni druzí myslí. A hlavně se Mirkovi nelíbí, jak v jednom kuse mele o druhých a na nikom nenechá niť suchou. Měla by sis najít lepší kamarádku, říká ji Mirek, takovou, u níž budeš mít jistotu, že tě za zády nepomlouvá, a která ti nezávidí nos mezi očima. Jana mu oponuje. Lída taková není. Zná ji od mala. Chodili spolu do školy a pak na střední i na vejšku. Pořád byli spolu, i když šli randit s klukama. Na druhou stranu Jana vidí, že se Lída za ta léta změnila. Nejde o povislý prsa a velkej zadek, ani o celulitidu a kruhy pod očima. Změnila se komplexně. S přibývajícím věkem je stále víc syrová, sebestředná, lakomá, živočišná, hladová po životě, který nemá a který snad chtěla, jen ji to nějak nevyšlo.
- Jdu do vody, řekne kámoška.
Jana vstane a jde s ní. Při tom minou několik mladých chlapců. Lída se před nimi prsí, hází úsměvy na jednu a pak na druhou stranu, kroutí zadkem, chová se vyzývavě, skoro se Jana za Lídu stydí. Jde schválně několik kroků za ní, aby nebylo zřejmé, že patří k sobě.

Mirek seče trávu sekačkou. Ta práce ho baví. Vždycky se u ní uvolní. Zklidní běh myšlenek. Zklidní čas a prostor, v němž se nachází. Při tom pije vychlazený vinný střik. Má co chtěl. Přesně o tohle stál. Mít kus své země, na níž bude svým pánem.
Třicet minut sekání na ostrém slunci se mu zdá akorát. Vypije zbytek střiku a vrátí se do domu. Osprchuje se a usedne k počítači. Musí dokončit recenzi knihy Zrání, kterou před chvíli dočetl. Má pár poznámek, teď je jen spojit v jednolitý celek. Začne zapisovat proud myšlenek, které ho v souvislosti s knihou napadají.
Kniha klade čtenáři mnoho obtížně zodpověditelných otázek. Například jak může být světoznámý spisovatel a nositel Nobelovy ceny pro ženy tak nezajímavý? Vesměs Johna vnímají jako „bezpohlavního“ člověka, nikoliv jako muže par excellance, s nímž by chtěly mít vážnější vztah. John zkrátka v žádné z žen nevzbudil milostnou touhu, vášeň, žádná z nich k němu necítí to, čemu se říká Láska. J. M. Coetzee se v autobiografické knize staví do pozice člověka, do něhož se žádná normální žena nemůže skutečně zamilovat. Třeba proto, že je na to John příliš uzavřený, příliš jiný, neschopný jejich slovy otevřít někomu srdce, odevzdat se mu celý, takový jaký je. John si ústy oslovených žen vždy nechává něco jen pro sebe a o to něco se s nikým nechce dělit. Díky tomu se John coby třicátník odsuzoval k samotě a u žen o něž stál, k opakovaným neúspěchům.
Uplynou zhruba dvě hodiny a Mirek je s prací na recenzi vesměs hotov. Je to první verze, kterou ještě bude pár dní upravovat a pak ji teprve zašle do redakce k posouzení. Plán dne je splněn. Povídka je napsaná, kniha dočtená, recenze k ní připravená, tráva posečená. Konečně může zkouknout film, který si před nedávnem koupil.

Kámoška Jany sedí u baru s nějakým mladým klukem. Z povzdálí je Jana sleduje. Lída koketuje. Flirtuje jako tenkrát za mlada, když spolu vycházely na lov, aby nemusely trávit večery samy na zatuchlé koleji. Ten chlapec působí kapánek omezeně. Atletický typ s čírem a s tetováním na rameni. Z ničeho nic jde Lída k Janě.
- Hele, já padám, sorry, řekne a balí si při tom deku.
- Co chceš dělat? Snad …
- Nestarej se! Moje věc! Ten kluk je svižnej a já mám tomu svýmu co vracet. Třeba je to moje poslední šance.
Jana sedí na dece, dívá se před sebe. Lidi kolem ji nezajímají. Myslí na Mirka. Chce domů. Sbalí se a jde. Když odchází, uvidí vcházet Lídu s klukem do jednoho z bungalovů.

Mirek leží na gauči. Usnul při sledování filmu. Jana vejde do domu. Když spatří Mirka, jde k němu a políbí ho. Mirek otevře oči.
- Jak bylo?, zeptá se Mirek.
- Normálka, odpoví Jana.
- Určitě máš hlad, něco ti ohřeju.
- Nemusíš, zvládnu to sama.
Jana odejde do sprchy. Když je hotová, zamíří rovnou do kuchyně. Tam už sedí Mirek u otevřeného lahváče.
- Nikdy si pivu tolik neholdoval, řekne Jana držíc při tom jednu prázdnou láhev.
- To dělá to horko, odpoví Mirek.
- Nalej mi taky trochu.
Mirek Janě naleje do sklenice pivo. Jana si mezitím ohřeje jídlo v mikrovlnce. Sedne si ke stolu. Mlčky jí a pije.
- Můžu se tě, miláčku, na něco zeptat?
- Jistě.
- Dokázal bys mi zahnout?
- Ne.
- Seš si jistý?
- Mám za to, že sem.
- Ani si na to nemyslel, jaké by to třeba bylo s jinou ženou?
- Občas, ale jen při psaní. To se snad může.
Mirek má jasno. Zase ta její potrefená kámoška a její hloupé řeči. Pokaždé když Jana přijde po setkání s ní, vede divné řeči. Proč ji konečně nepošle někam, pomyslí si Mirek. Jenže Jana jinou kámošku nemá. Mirek má za to, že ani jinou nehledá a že ani jinou nechce. Ty dvě si prostě vystačí samy.
- Cítím se unavená, asi si půjdu na chvíli lehnout.
- Půjdu s tebou.
- Vážně.
- Něco sem ti přece slíbil.
- A cítíš se na to?
- Na co?
- Abys nahradil dvacetiletého čiperného zajíčka. Byla jich tam spousta. Hezký mladý kluci samý sval a šlacha.
- Bylas v pokušení?
- Byla.
- Z toho si nic nedělej. Já jsem občas taky.
Vezmou se za ruce a jdou spolu do ložnice. Jana se svlékne. Mirek se na ni dívá. Je krásná, pevná a čistá, obraz jeho představ, všech jeho tužeb. Jana si záhy lehne na záda. Mirek si lehne vedle ní a Janu si přivine. Připraví si ji a pak do ní pomalu vstoupí. Všechno jde dobře. Dokonce víc než dobře.

Jana s Mirkem leží vedle sebe na zádech a poslouchají ptačí zpěv, který k nim doléhá zpoza otevřených oken.
- Zajedem zítra k našim. Co když se Kláře u babičky stýská, řekne Mirek.
- Můžeme ji zavolat.
- Ne, chci ji překvapit. A hlavně ji chci vidět.
- Tak dobře.
Mirek Janu políbí jemně na rty.
- Si moje jediná a poslední, víš to?
- Vím, odpoví Jana, přivine se k Mirkovi a z očí ji vytrysknou pramínky slz.