Literatura – Na pokračování
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (17)
Už když jsem stál s Františkem Venclovským na prknech Občanské plovárny v Praze mi bylo jasné, že můj další cíl bude mezi břehy Francie a Anglie ve vodách kanálu La Manche. Byl jsem rozhodnut přeplavat ho oběma směry nonstop. Moje rozhodnutí podpořil i fakt, že František Venclovský a Jan Novák ho překonali při oslavách 100. výročí přeplavání, a to každý už podruhé, přičemž Venclovský měl v kategorii veteránů nejlepší čas na světě.
Iveta Kollertová: Polámal se mraveneček, ví to celá obora...
"Tak jak se cítíte?" "Skvěle," odpověděla jsem a nelhala jsem. Až na tu mou kuřáckou anabázi, mi vlastně nic nechybělo. "Dobře, tak vás dneska pošleme na Urologii, kde se rozhodne, zda vám uděláme vývod i na moč. Operace by vycházela na zítra. Nashledanou." No páni, to to šlo rychle. Po chodbách se už opět sunuly snídaně, jen já mávla rukou. Krajíček chleba, malé máslíčko a sýr. Jen to bílé kakao se dalo pít.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (1)
Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Iveta Kollertová: Čekání
Víkendy v nemocnicích jsou k uzoufání nudné a mým jediným zpestřením byly, jak jinak, chvilky na balkóně. Pravda, z první cigarety po operaci jsem měla strach, ale žádné motání hlavy se nekonalo, jen bublání v nově nainstalovaném pytlíku, zvaném stomický, dávalo tušit, že se operace povedla. Večer co večer jsem ležela v posteli na balkóně a pokuřovala.
Sloupky Jiřího Menzela (6)
Nemohu si pomoci, jsem dost starý na to abych mohl pozorovat, jak se šíří bezohlednost, zatím co ostrůvky slušnosti mezi námi jsou čím dál tím menší. Lhostejnost, neschopnost citu je nakažlivá. Je jí kolem nás plno a zvykáme si na ní. Je nebezpečí, že se tou lhostejností všichni nakazíme dřív, než si nákazy stačíme všimnout.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (10) O správné hudbě
Sám nechápu, co mne to dnes vlastně udolalo. Chvíli jsem se motal po kopcích na dohled od chalupy, žádná velká námaha. Jinak nic. A přesto mi nijak zvlášť do skoku nebylo. Doma jsem se pokusil o znovunačerpání záhadně ztracené energie uložením svého těla do horizontální polohy a poslechem hudby. Je to jeden z možných a většinou i fungujících způsobů regenerace. Inspirován mailem své kamarádky, která mi v sobotu poslala sbor židů z Nabucca, pustil jsem si ze starého cédéčka ten krásný kousek se sólistkou Nanou Mouskouri.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (5)
Od té chvíle byl Mamert každý den u Olivie: kdož s ním mluviti chtěl, musil ho tu hledati, neb vyjda před svítáním, řídce před západem slunce se navracoval. Milovalť Olivii velice, však i nesmyslně. Což se jí mohlo líbiti, vše učinil mile a ochotně a dary jí často velmi drahé přinášel. Po roce odložila smutek a zavražděný Vilibald přišel v zapomenutí. Také dítě jeho již několik měsíců v zemi odpočívalo. Olivie okázala se v barevném rouše a zavěsila na sebe drahé kameny a perle z východních zemí.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (9)
„Tohle je doopravdy blízko,“ prohlásil dědeček, neboť střílení jsme zaslechli i přes hluk strojů na pile, a obrátil se na zaměstnance, „pro dnešek končíme, jděte radši domů a až se něco změní, vzkážeme vám.“ „Odkud jde ta střelba?“ zeptal se Bohouš. „Těžko říct,“ řekl strejka Chrástovský, „vypadá to jako odněkud z Lísku.“ „Ba ne,“ nesouhlasil strýček Jina, „tohle šlo od Lísku, ale bylo to dál, až za kopcem.“
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (3) Hrozba boha Mokase
Zajímavé příhody zažil švédský dobrodruh Knut Knutson, když přišel v roce 1880 do afrického Kamerunu. Měl dar dobře vycházet s domorodými obyvateli. Koupil si od jednoho vychytralého náčelníka velký pozemek, který byl všeobecně pokládán za sídlo obávaného boha Mokase. Černošský pohlavár byl nadmíru spokojen, že si pomohl k majetku prodejí kusu země, který nikdo nechtěl. Podle pověr místního obyvatelstva se na něm nedalo nic stavět ani pěstovat, protože by to mohlo strašného Mokase rozhněvat. Knut na takové hrozby nedbal a začal na pozemku pěstovat ve velkém gumovníky. Bůh Mokas zřejmě neprotestoval, protože Knutova plantáž utěšeně vzrůstala a během pár let na ní zaměstnával tisíc černošských dělníků.
Iveta Kollertová: Návrat domů
Můj lékař, který mi byl přidělen osudem a primářem. Moc mne mrzí, že mi už jméno vypadlo z paměti, ale vzpomínám na něj jako na vysokého, statného muže, který mi řekl poprvé, jak na tom doopravdy jsem, Tenkrát se ani neusmál, jeho výraz byl nadmíru vážný a já se ho svým způsobem bála.
Ludvík Ťopka: Rabštejnský Scotland Yard
„Takže, pánové“, začal pan otec, jako nejstarší, „víme, že Vojta Haloušek ze Stvolna přišel druhej den po tom mordu domů v juchtovejch botách, vo kterejch nevěděla ani jeho máma, přestal chodit do práce, kulhal na pravou nohu a lhal, že mu na ni stoupl kůň při práci, že měl najednou peníze na tolik chlastu a že v kořalně chtěl po cizím chlapovi tisíc zlatejch, než ten mu třikrát propích břicho.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (4)
Po čtrnácti dnech mě na stavbě něco kouslo do krku. Včela nebo vosa spíš ale nějaký jiný hmyz. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, podobných bodnutí jsem už v minulosti chytla! Večer jsem absolvovala sice krásné rande s Míšou, ale v noci jsem pocítila šílenou bolest na krku. Napadlo mě, že by mi pomohl chladný obklad.
Luděk Ťopka: Magistr Kelly "Na výrovce"
Nastal tartas, jak jeden přemlouval druhého, aby se přihlásil, a jak se navzájem obviňovali ze zbabělosti, nebralo to konce, až nakonec dostrkali ke stupínku toho nejnamazanějšího. Kráska toho „dobrovolníka“ přivinula, za ohromnýho smíchu a pokřiku, zády na svý dosti vyvinutý plíce a oba vzápětí přikryl zase ten květovanej hadr.
Iveta Kollertová: Studánka splněných přání
Pomalu jsme vjeli do hustého lesního porostu. Všude samá pavučina, voní podhoubí a za zády utichá ruch města. Občas se ozve zvuk motorky nebo silnějšího auta, jinak je naprosté ticho. Cesta je kamenitá, rozbrázděná stékajícím pramínky z blízkého potoka. Ptáci nezpívají, v těchto místech panuje zvláštní ponurá, až zlověstná atmosféra.