Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (2)
Z řeky se ozval skřek. Když se Velš ozval takhle poprvé, pořádně mě vyděsil a málem jsem po něm vystřelil. Teď mě potěšilo, že ho vidím, přestože mě vyrušil z docela příjemného přemítání. „Já vezu ti kůži!“ ozvalo se z hladiny. S tímhle pohanem jsem neměl žádné potíže. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem se posunul opět o něco dál do vršků až sem. Tady byl docela klid. Zpočátku mi unikalo, proč si lesní lidé na mně nevybíjeli obvyklé bojovnické choutky. Jenomže oni se před křesťany raději skrývali.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (7)
Ráno jsem ještě nevěděl, že kráčím do radňovské školy naposled. Sice to bylo možné vytušit, protože starším bratránkům Vlaďkovi a Pepíkovi už před týdnem zavřeli v Pelhřimově měšťanku a tudíž si vozili úkoly domů, ale nikdo nevěřil, že by Němci zavřeli i školy obecné. Nadýchl jsem se před osmou hodinou medové vůně radňovské školy a vzápětí mě strýček Šetek poslal domů.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (24)
Posadila jsem se v posteli a za hlavou zmáčkla vypínač lampičky. Teď konečně přišla moje chvíle! – Víš, s čím se mi, Luboši, svěřila naše Simona?! Hodila jsem mu háček, na který se měl chytit. - Nevím… a taky mne to nezajímá! odpověděla mi hromada z polštářů a přikrývky. – Dobrou noc! - Věřil bys, že Viktor byl fízl?! prozradila jsem mu a čekala jeho velký úžas.
Iveta Kollertová: Život je jen náhoda
Život je jen náhoda… tenhle text notoricky známé písničky na mne sedne jak ulitý. Náhoda tomu chtěla, že jsem otevřela webovou stránku s titulem Pozitivní noviny a vlastně úplnou náhodou mi padl do oka článek pana Pavla Loužeckého Senioři k počítačům. Mluvil mi z duše, vždyť kolik lidí je na tom stejně jako já… uzavřených mezi čtyřmi stěnami, nedotčeni venkovním ruchem i zmatky, ale zoufale samotných.
Bohumír Herout: Slaměný vdovec - pátý den osamění
V pondělí se začíná pracovat. Vytahat drobný nábytek jako kolo, stůl a pár koberečků. Odpojit přípojku pro rotoped. Co jsem to říkal každé ráno, když jsem ho zapojoval? Jednou to upravím, abych se nemusel plazit pod stolem. Nápad se vyklubal. No jo, ale když teď vydrhnu koberec, tak ho potom umažu, až budu vrtat do zdi.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (1)
Tedy Aňuška, jak jí říká pan Sajner, když jí sahá na mohutná ňadra. Ona ho v takových chvílích tituluje "kanče" a ječí: "Neblbni, dyť čuměj lidi!" Teď však na něj zakdákala: "Koukám, že bys potřeboval podržet voči, aby ti nevymáčkly skla vod brejlí!" Odstrčila manžela od zábradlí a usadila se tak, aby na Elinu nataženou v lehátku neviděl.
Luděk Ťopka: Věřte - nevěřte
Ani se nehýbám, když se tam vlevo pohne vysoká ostřice a z ní se vykolíbá jezevec, pořádný pantáta a za ním dva mladí. Chvíli se batolí v trávě a pak ulehají, pěkně v řadě vedle sebe a jen větrníčky se jim pohybují sem tam, jak jistí. Z protějšího houští vystrčí mordu liška a se třemi liščaty pomalu přichází k jezevčí rodince, aniž jí věnuje jakoukoliv pozornost.
Iveta Kollertová: Když odzvonily klíče...
Rozhodnutí napsat vzpomínkovou knížku přišlo v momentě, kdy zazvonil telefon. Zvedla jsem sluchátko a ozval se hlas přítele, kterého jsem naposled viděla někdy před osmi lety - těsně před jeho cestou do zahraničí. „Ivko, děvče, to jsem tak rád, že tě slyším. Teprve včera jsem sehnal tohle číslo." Moje já si jen pomyslelo: „Co to má být?
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (12)
Seděli jsme ve srubu na špalcích. Nebylo to proto, že dosud nebylo nač se posadit. V řazení důležitosti věcí byl pro Zubřici mnohem podstatnější požitek z našeho zastřešeného domu, než potřeba osvětlit sdělení, které mi v prvé chvíli vyrazilo dech. Chtěla si náš dům prostě vychutnat. „Je to tu pěkné, viď?“ pravila po dlouhé odmlce. „Taky se mi tu líbí.“ „Kdy uděláš stůl, lavice a postele?“ „Nejprve doděláme dům,“ řekl jsem, nutil se ke klidu a předstíral ho. „Musím vyrobit rámy do oken a zárubně dveří. Vymazat škvíry mezi kládami mechem a jílem. A taky chci udělat patro nad Bělčiným stáním pro uložení suché píce.“
Sloupky Jiřího Menzela (14)
Žijeme na nemocné zeměkouli o kterou se pořád někdo pere. O nadvládu nad světem zápasily velmoci, po diktatuře touží pořád ještě zbytky proletářů všech zemí, tu a tam by jí chtěl mít kdejaký blázen. Zbrojařské společnosti by rády viděly, aby se jim nikdo nepletl do rozhodování o tom, kdy a kde má být nějaká válka.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (18)
Jednou, když už jsem chtěla zavřít boudu a vypadnout na oběd, objevila se ve dveřích Simona. Vůbec jsem se na ni neutrhla, jak bych to zcela určitě udělala v případě, že by pět minut před dvanáctou někdo cizí ještě opruzoval, ale naopak jsem ji velice srdečně přivítala. Za Simonou vpadli dovnitř i její dva chlapečkové. Daneček a Oldříšek byli pěkná čísla!
Ivo Fencl: Sněžná pohádka (1)
Jeden mládenec zval neustále svou dívku na výlet. Ona se dlouho zdráhala, až jednou svolila. Šli večerem, na čepice se jim snášel oceán jemných vloček a bílá krajina ostře křupala pod botami. Až se vzali ze vší té krásy za ruce. Ale najednou před nimi stojí někdo třetí. Nějaký cizinec. A jako z ledu. "Nemohl bych jít kousek cesty s vámi?" „A kdopak jsi?" zeptalo se to děvče ostražitě. "Jmenuju se Lorenc!" Šli a povídal o království bílých králíků, kteří sněží. Jednou se otřesou, sype se sníh prachový, otřesou se podruhé, prší krystalky ostřejší než štěrk, potřetí, a je tu peří, měkké pro podušky různých usínajících miminek.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (5)
S Richardem Halliburtonem jsem se seznámil zhruba před sedmnácti lety. Samozřejmě prostřednictvím jeho knihy Za novými světy. Byl to on, kdo přišel s nápadem etapově proplavat určenou trasu, včetně šesti komor panamské přehrady. Zalovil jsem v knihovně a knihu vytáhl. „Ano, pane Halliburton, byl jste to vy, co mě před patnácti lety inspiroval, abych jako dítě plaval nonstop z Radotína po Berounce a Vltavě až na Císařský ostrov do Prahy.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (31)
Smuteční rozloučení s Lubošem se konalo o deset dní později v místním krematoriu. Seděla jsem se svými dětmi uprostřed první řady, přímo proti vystavené rakvi s tělesnými pozůstatky svého manžela a jejich otce. Nikdo z nás tří neplakal. Pouze po mé levé straně nepřetržitě vzlykala Lubošova matka. Chápala jsem její bolest. Ztratila jediného syna, kterého přímo neskutečně milovala.