Literatura – Na pokračování
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (34)
Zase jsem tedy zůstala doma. Tentokrát už ne jako zelená vdova! Spíš jako obětavá matka. Ztráta manžela, a teď i pravidelného kontaktu s lidmi, na mne působila téměř zhoubně. Snažila jsem se maximálně se věnovat svým dětem, ráno jim pomáhala při odchodu do školy, odpoledne jsem už netrpělivě čekala, až se objeví u branky.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (6)
Ráno loďka zmizela. Asi jsem musel hodně tvrdě usnout, jinak by mi odchod vnucené družky neunikl. Vlastně jsem spal dost dlouho, neboť slunce se již vyhouplo nad východní svahy a prozařovalo špičky jedlí kolem Slunečního kamene. Obě klisny pořád klimbaly, uplynulé dvě noci byly i pro ně příliš rušné a únavné. Protáhl jsem se a zdvihl hlavu vzhůru. Mušličkový váček uvízl na větvičce, přesahující do přístřešku.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (10)
Vypracovali jsme, zatím ještě tajně, plán postupných akcí. Především jsem si z knihovny podniku, u něhož jsem byla do nástupu na mateřskou dovolenou zaměstnána, vypůjčila náruč odborných publikací, v kterých byly nejen plánky, ale dokonce už fotky postavených rodinných domků. Přibližně po dvou týdnech nočních diskusí a úvah jsme společně i na papír nakreslili ten náš.
Iveta Kollertová: Byl to gentleman každým coulem
Neměla jsem jediné ponětí, co mne čeká. Nikdo mi nic neřekl, nikdo mne na nic nepřipravil. Došla jsem až ke dveřím a sáhla po lékařské zprávě. Vstoupila jsem do budovy a hledala nějaký příjem. Byl hned zkraje. Ujala se mne mladá sestřička, převzala ode mne všechny papíry a upozornila mne, že musím počkat na doktora.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (1)
Vůbec ničemu jsem nerozuměl a to bombardování nechápal. Bylo mi známo, že nějaká válka se děje, hodně se o ní všude mluvilo, jenže ta se odehrávala bůhvíkde. Kluci z naší školy chodívali na Šance hrát si na vojáky, bojovali proti Nuselákům, ale mě maminka ven nepouštěla. V domě bydleli v bytech po Židech nějací Němci, co nosili uniformy; prý nás chránili před nepřátelským útokem.
Iveta Kollertová: Tak šlápni na plyn
Dveře od pokoje se otevřely a rodinka vešla dovnitř. „Mamčo, tak tady máš svého vnoučka!“ řekla Jana a vložila mi do náruče maličké stvoření v zavinovačce. Ucítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. Mlčky jsem si prohlížela ten dýchající uzlíček štěstí. „Tak jsem se tě dočkala, maličký,“ zašeptala jsem a rozplakala se. „Vítej, mrňousku, já jsem tvoje babička, víš?“
Michal Čagánek: Malá (4)
Vánoce přišly brzy. Velmi časně napadl sníh a neroztál. To není jenom tak, ne ve městě jako je Praha. Tolik rozmrzelých lidí svět nepamatuje, přitom se nestalo nic víc, než že ulice pokryl bílý koberec. Jak slavnostní pocit vstupovat do míst, kterých se nedotkla lidská noha. Začít znovu, zevnitř, hezky zvolna. Lidé ale nechtějí doopravdy žít, zvykli si, že někdo žije za ně.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (22) Zloději perel
Tom Furneaux měl zcela jasnou představu o idylickém životě. Když utápěl v alkoholu nudu a smutek z osamění, snil o rodinném statku na anglickém venkově. Tom byl správce kakaové plantáže na ostrově Pulo Nenaros v Makassarské úžině a o svém snu s nikým nemluvil. Ostatně, nebylo s kým. V září roku 1908 si krátil dlouhou chvíli pozorováním moře dalekohledem. Spatřil na obzoru člun bez posádky.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (14) Amazonka
Peruánská dívka Isabela se vdala ve třinácti letech za francouzského vědce Jeana Godina. Novomanželé měli v úmyslu následovat rodinného přítele La Condamina na dlouhé cestě napříč Jižní Amerikou. Vedla z Quita k Amazonce a potom po celé délce jejího toku až k ústí. Chtěli se usadit ve městě Cayenne. Pro častá Isabelina těhotenství se však nemohli na tak dobrodružnou cestu vydat. V roce 1749 se Godin nakonec rozhodl pro velmi krkolomné řešení. Pustil se sám po proudu Amazonky na dva a půl tisíce kilometrů dlouhou pouť až do Pará a do Cayenne.