Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (16)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval
TÉ NOCI SVÍTIL ÚPLNĚK (16)
Příběh z roku 1000 o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice
Na pozadí skutečných událostí z konce prvního milénia podává román obraz doby v českém prostředí. Autorovým cílem je však snaha postihnout podstatu neměnné povahy člověka. Dobrodružný a drsný příběh připomíná spíš milostnou romanci, než onen obvyklý typ historického románu, jehož převažujícím tématem bývají významné skutky z naučné dějepravy.
Lidská situace vztahu nesourodé dvojice je i klíčem k myšlence příběhu o Slavníkovci a ženě jménem Zubřice. Existuje-li krutost jako stálá samozřejmost bytí, pak zde autor nabízí i jistá osvobozující východiska, jejichž adresátem pochopitelně není historik, ale člověk žijící na prahu třetího tisíciletí.
Kapitola patnáctá
ZLODĚJI
Byla z jelenice, měkká jako hedvábí, ale mnohem pevnější a odolnější proti nepohodě, která provázela podzim nečekanými proměnami počasí. Pro švy jednotlivých součástí použila tenké
řemínky. Halena mi sahala až pod kolena a abych nebyl nápadný a nesvítil v lesích jako obrovská světluška, obarvila mi oděv dohněda odvarem z dubové kůry.
Ulovil jsem několik sluk.
Nastal čas, kdy táhly nad řekou kamsi na polední stranu přezimovat a usedly před setměním kousek od domu. Zubřice je nadila rozdrcenými ořechy a houbami, které vyrašily na starých
dřevinách až někdy po dni svatého Václava. Po té vynikající krmi jsme si užili pěkný společný večer, ale ráno jsem vylezl z postele záhy, abych dostal před kuši nějakého jelena.
Na lov kožešinové zvěře byla ještě spousta času, neboť liškám, vydrám i norkům teprve houstla srst, takže Bělku jsem sedlal jen zřídkakdy. Jezdil jsem do lesa sám a nezastírám, že s jistými obavami o bezpečí své ženy, protože hrozba, že by se tu mohl objevit Kerimak, se ve mně uhnízdila jako zlá noční můra.
„Žádné strachy, můj pane,“ klidnila mě, „nezapomeň, že když jsem si tě vybrala, abych v tobě našla hlavně ochránce, neměla jsem ani ponětí o jeskyni. Teď, když máme seno pod přístřeškem, koukej radši střelit nějakou vysokou zvěř, abysme měli blány do dalších oken a taky potřebujeme pár usní, abysme nakupovali už bez dluhů.“
Nakonec se nám podařilo skolit i brtníka.
Huňáč dostal patrně zálusk na koňské maso, aby se dosyta připravil na zimní spánek, než zaleze do brlohu pod nějakou vývrať. Počíhal si v ohradě na Bělku. Toho dne bylo pěkně a teplo. Nechal jsem klisnu poněkud déle na šťavnaté pastvě v ohraženém prostoru u řeky, a zaneprázdněný výukou své ženy, podařilo se mi na klisnu pozapomenout. Naštěstí do srubu dolehlo poplašné zařehtání a my se vydali do ohrady. Zubřice s kuší, já s tesákem i mečem.
Brtník o svém skonu ani nevěděl.
„Tenhle hnědý huňatý uršus,“ nazvala medvěda svou řečí žena a oči jí šibalsky zasvítily, „je přesně to zvíře, co se hodí do našich postelí.“
Myslela přitom samozřejmě na jeho kožich, když staženou kožešinu napínala do rámu z planěk, neboť s nepochopitelnou posedlostí věnovala hodně času zařizování světnice, zejména koutům s lůžky a kuchyní. Mně by postačila k výzdobě pouze váza s květinami na stole, kdybychom nějakou ovšem měli, takže stůl zdobila nepřetržitě jenom malá ošatka s bochníčky chleba z naší pece.
Ze stěny nad lůžky na nás hleděly Druidovy kouzelné panenky, které tam žena zavěsila snad jako mlčenlivé svědky našeho častého milování.
Navzdory svému obřezání to činila ráda.
Nejenže se mi oddávala s nepředstíranou odevzdaností, ale i sama ve mně podněcovala chuť odebírat se do postele ještě před úplným setměním. A že sama je ze mne blažená.
Nikdy se však už zcela neobnažila.
Jako svůj noční úbor vytáhla ze svých věcí stařičkou halenu a věnovala ji tomuto účelu. A tak bránila mým očím pokochat se tvarem svých prsů, přestože moje dlaně v tom naprosto nijak neomezovala.
„Zítra se musíme konečně vypravit do Pelhřímě,“ řekl jsem po večeři. „Je čas přivézt na jaro setbu a uskladnit ji v jeskyni než začne mrznout. Zkusíme si vypěstovat něco ovsa, hrachu, pšenice, zelí a cibule na půdě, co leží už pěkně zrytá na mýtině po pařezech z jedlí.“
„Jeď sám, můj pane,“ odmítla žena vykonat pěšky tu štrapáci, „je tady přece spousta práce a navíc ta osada je mi protivná. Hanušovi se možná zachce ošahávat mi zadnici a já se neudržím, jednu mu vrazím a bude zle. A pak, jak se mám tvářit na Hanušku, až mě pošle spát někam na seno do koňského stání, aby ti sama mohla v noci zahřívat postel, to mi teda pověz?“
„Ani trochu se mi nechce nechávat tě tu samotnou, má paní,“ namítl jsem, „ale do osady jet musím: jednak udat usně na umoření dluhu, jednak i nakoupit semínka, mouku, sůl...“
„A taky vosk!“ políbila mě na čelo.
„Vosk koupíme od lidí z tvojí vesnice.“
„Jak myslíš,“ políbila mě znovu. „Kdyby mi tady něco hrozilo, zalezu do jeskyně a počkám v ní, dokud se nevrátíš, to ti slibuju.“
„Nu,“ trochu jsem zaváhal, „já ti zase můžu slíbit, že v osadě přes noc nezůstanu a jen co naložím zboží Bělce na hřbet, pomažu zpátky na Sluneční kámen.“
„Bojíš se nočních svodů?“
„Bojím se, že by se mi po tobě stýskalo.“
„Tak dobře, a nezapomeň se v osadě poptat Lilky, jak se jí vede,“ zamrkala svítivýma očima. „A pojď si už lehnout!“
Té noci nečekaně přerušila naši důvěrnost.
Nejprve znehybněla a pak se posadila. „Něco jsem znovu zaslechla, můj pane,“ pravila amračeně. „Venku to nebylo. Jakoby to bouchlo ve stáji.“
„Asi se ti něco zdálo,“ pravil jsem otráveně, neboť přerušení přišlo v ten nejméně vhodný okamžik. „Bělka kopla do něčeho kopytem...“
„Ba ne,“ zavrtěla pochybovačně hlavou, „ozvalo se to nejmíň třikrát, ale já tě nechtěla vyrušit. Tohle vypadalo, jako by někdo navštívil naši jeskyni.“
„Nemožná věc!“ odmítl jsem i pouhou představu, že by někdo mohl objevit vchod liščí norou. „Minulou neděli jsem byl na skále a zakryl i tu nejmenší štěrbinu otvoru kůrou a spadaným listím. Ani nejlepší stopař to nenajde!“
„Nebudu mít klid, dokud do jeskyně aspoň nenakouknu,“ vzala louč i kuši a přešla do stáje.
„Sama tam nechoď!“ varoval jsem ji. „Vlezu tam první a ty mě zezadu kryj kuší.“
Bělka uhnula a já nadzvedl krycí dvířka pod žebřinami se senem. Ovanul mě chladný vzduch. V něm bylo cítit cosi, co tam dřív nebylo. Posvítil jsem si dovnitř, ale nic nápadného jsem nezahlédl. Vkročil jsem do jeskyně a moje žena za mnou. První vykřikla ona.
„Někdo tu byl!“ ukazovala zděšeně na tyč, kde ještě včera visely uzené kýty z medvěda. „Ukradl nám maso! Do té vejšky by žádná myš nedosáhla...“
„Zmizela jedna useň,“ řekl jsem nechápavě a vyděsil se rovněž, protože právě jeskyně měla chránit náš movitý majetek před případnou loupeží. „Zvíře to nebylo. Co by dělalo s kůží z jelena?“
Žena zavětřila. „Cítíš to co já, můj pane?“
„Cítím puch.“
„Smrdí to podobně jako tchoř.“
„Zdá se, že se ten pobuda dlouho nemyl,“ odpověděl jsem a odmítl uvěřit, že by ten pach mohlo po sobě zanechat nevelké zvíře. „Hned ráno políčím na zloděje past.“
„Past nám nepomůže, podruhé si dá pozor.“
Stáhl jsem alespoň ze skalního komínu žebřík. „Nejhorší na tom je, že někdo už ví o naší jeskyni.“
„Nesundavej si kouzlo ani na noc!“
„To stejně nedělám,“ řekl jsem, „ale proč mi to teď připomínáš?“
„Poněvadž tohle byl zlý duch, můj pane!“
V noci se mě držela za ruku.
* * *
Na cestu do osady nebylo ani pomyšlení.
Maskování vchodu do liščí nory bylo rozmetané. Podíval jsem se po stopách, neboť půda byla vlhká a udržela by dobře otisky, ale kolem nory byl jen skalnatý povrch. Teprve o pár kroků dál jsem objevil stopu, jejíhož původce jsem nepoznal, ale také z ní nebylo možné vyčíst, má-li ten zvířecí otisk
nějakou souvislost s naším zlodějem.
„Vypadá to na kunu, ale tohle je mnohem větší,“ řekla žena. „Taky by to mohl být jezevec.“
„Takhle velikou kunu Stvořitel ještě nevymyslel. I na jezevce je ta tlapa příliš mohutná.“
„Říkám, můj pane,“ pravila ustrašeně, „že to byl duch a vzal na sebe podobu netvora.“
„Nesmysl,“ odbyl jsem ji, „hledejme dál, někde musíme najít lidskou šlépěj!“
Nenašli jsme nic a já to nechápal.
Byl jsem poněkud bezradný, jak nyní opravit maskování otvoru do liščí nory. Mohl jsem sice překrýt otvor některým ze starých vyvrácených stromů a přenést ho sem s pomocí Bělky i s kořeny, ale takové řešení znesnadňovalo naši případnou potřebu úniku z jeskyně. Odvalení takového břemena zespodu je velice obtížné a mohlo by se nám zle vymstít.
Nakonec jsem se rozhodl pro lest.
Nastražil jsem oko z pevné struny, spletené ze silných zubřích střev, a zakryl ho listím. Volný konec struny jsem přivázal k pružnému a ohnutému kmínku břízky, která od otvoru rostla sotva dva sáhy.
Celý den se moje žena chovala zamlkle, já sice rovněž, ale na rozdíl od ní mě neopanoval strach z nadpřirozených sil. Dolehlo na mne jakési rozpoložení mysli, že tajemství, ukryté do Slunečního kamene, se rozplynulo.
Jedinou možností bylo zloděje přistihnout, lapit ho, dozvědět se, jak se mu vůbec podařilo zjistit, kudy se nám dostat do zad. Ale i to nakonec nemuselo příliš znamenat: dozvěděl-li se o skalním otvoru byť jediný člověk, může se podobně dozvědět o něm i další.
Napadlo mě, že oko může sice vetřelce ošklivě udusit, či nenapravitelně poranit, ale po příhodě s Velšem jsem se začal smiřovat s krutostí, jíž jsem, poučen Božím desaterem, do té doby zásadně odmítal.
Leč v nutnosti zachování života rodu stojí v pozadí od pradávna boj o loviště a církvi se nepodařilo tuhle podstatu nutného přežití ovlivnit, ať už se to loviště nazývá jakkoliv. Ani mně se nedařilo osvobodit se od trpkého poznání takové podstaty, ani si usnadňovat úděl života zdánlivě prostým
únikem do samoty.
„Nevěřím, že se tu dnes v noci objeví znovu,“ pravil jsem ženě, když jsme uléhali a já tentokrát sfoukl louč hned, neboť dvířka do jeskyně zůstala odkrytá, abychom vetřelce včas uslyšeli. „Ani ten největší hltoun by nemohl spořádat obě ukradené kýty, nemyslíš?“
„Záleží na tom, kolik dalších krků chtěl nasytit.“
Drželi jsme se za ruce a nespali.
Ozval se dlouho před rozbřeskem.
Nejprve jsme zaslechli zavřeštění. Potom téměř nelidské a bolestné kňučení a hluk zmítání. Zapálil jsem louč, popadl meč a s ženou za zády vpadl do jeskyně. Rychle jsme přistavili do skalního komínu žebřík a já po něm vylezl vzhůru. Vystrčil jsem louč z liščí nory, abych si na zloděje posvítil, a zděsil se.
V oku se zmítala příšera.
Oslněna světlem a podrážděna svíravě bolestivou trýzní z oka struny, cenila ostré zuby, sekala po mně dlouhými drápy pracek a dštila ze sebe odpudivý puch. Chviličku mi trvalo, než mi došlo, kdo je tím vetřelcem, ale pak jsem ho probodl mečem a zbavil ho utrpení.
„Zabils ho?“ ozvalo se za mnou ze žebříku.
„Už je po všem,“ řekl jsem, „byl to rosomák.“
„Rosomák?“
„Ano,“ potvrdil jsem to. „Sám tuhle šelmu vidím dneska poprvé, ale pokud si dobře pamatuji z vyprávění starších mužů, co přešli vyšší hory Taury, kde to zvíře žije hojně, má i jiná jména, ale do zlého ducha mají hodně daleko.“
„A jak se mu ještě říká?“
„Nimmersatt.“
„Co to znamená?“
„Hltoun, má paní.“
* * *
Snad to bylo i dobrou náladou z úlevy, že tajemství naší jeskyně zůstalo zachováno a že za krádežemi se neskrývá člověk a rovněž pražádná nadpřirozená bytost, ale člen pozemské říše,
byť proslulý svou obávanou krutostí i chytrostí. V těchto končinách byl rosomák vzácný. Jeho mrtvé tělo jsme vyjmuli z oka až po rozednění, neboť bylo nutné nechat z něho vyprchat smrdutý sekret, jímž tato šelma dokáže odhánět své nepřátele, včetně medvědů.
I Bělka si spokojeně vykračovala.
Možná tušila, že se v osadě setká s Lilkou, ale v sedle nesla tentokrát jenom mne s lehkým vybavením: pokrývkou, vakem na zboží, tesákem a pěti usněmi z jelenů. S mečem nebylo radno
se před lidmi moc ukazovat, abych v nich nevyvolával podezření o svém rodovém původu.
Samostříl jsem ponechal Zubřici.
Navíc jsem to kobylce ulehčoval, jak se dalo. Kamenitým povrchem klusala bez jezdce, neboť jsem jej překonával pěšky. Noc jsem si zkrátil na nejnutnější odpočinek a druhý den po ránu jsem zhlédl věž a první střechy Pelhřímě.
Hanuška se tvářila studeně.
„Koukám, že ses ostříhal a oholil, lovče,“ pravila uštěpačně. „Vypadáš obstojně. Nechceš, abych dala v sedničce do postele zahřáté kameny?“
„Díky, ale nebudu tu spát, Hanuško.“
Pokrčila nos. „Spěcháš snad za tou svojí pohankou?“
„Přesně tak, Hanuško,“ potvrdil jsem jí tu pravdu a ona se vzdálila ze sednice krčmy s dotčeným výrazem.
Ani kupec Hanuš nebyl přívětivější.
Tentokrát nenabízel nejdříve obvyklý kvas, ani homolky sýra, a oznámil mi suše, že Lilka již zabřezla a že přivezli z hutě pro kostelík i tu malou vitráž do okénka nad vchodem, ale že díky dluhům lidí, jako jsem já, nemohli za ta skla zaplatit celou částku a i on sám zůstal dlužen. Pak se studeně
zeptal, co pro něho vlastně mám.
Položil jsem před něho na pult usně. „Budou stačit na zaplacení dalšího zboží, Hanuši?“ zeptal jsem se. „Potřebuji semena a doplnit zásoby na zimu...“
Přerušil mě.
„Budeš platit útratu i za svoje přátele, lovče?“ zeptal se nerudně, jako by ho právě rozbolely zuby.
„Nemíním jít dneska do krčmy,“ odpověděl jsem.
„Ptám se, jestli mi za ně uhradíš škodu!?“ zvýšil hlas kupec. „Nezaplatili za jídlo, pití, píci pro koně a ani za noclehy. Navíc pobrali půl komory zboží a mně neukázali ani denár. Řeknu ti, lovče, že kdyby kněz písař neodcestoval se všemi ozbrojenými muži do Vitorazi, nechal bych je vsadit do věže.“
„O čem to mluvíš, Hanuši?“
„Mluvím o dvou chlapech a jednom mouřenínovi, co se tu vyptávali na cestu do pohanské vesnice, kde má žít tuze pěkná a vysoká ženská, co se jí říká Zubřice.“
„Proboha,“ vydechl jsem zděšeně, „cos jim řekl?“
„Že o takové vesnici já zhola nic nevím, ale že nějaká vysoká žena, jménem Zubřice, žije s tebou na Slunečním kameni. To bylo ještě předtím, než se tu ubytovali a ukradli, co se
dalo...“
Dál jsem už neposlouchal.
Román vyšel v roce 1999 v nakladatelství AGAVE.
Copyright © Zdeněk Pošíval
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Jan Filip
Portrét autora románu naleznete v článku
Rozpravy Zdeňka Pošívala aneb Co učinit s lidským světem
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 10. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Rudolf Křesťan |
![]() |
Jitka Molavcová |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Jan Krůta |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Milan Markovič |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
Zdeněk Pošíval |