| Zase jsem tedy zůstala doma. Tentokrát už ne jako zelená vdova! Spíš jako obětavá matka.
Ztráta manžela, a teď i pravidelného kontaktu s lidmi, na mne působila téměř zhoubně. Snažila jsem se maximálně se věnovat svým dětem, ráno jim pomáhala při odchodu do školy, odpoledne jsem už netrpělivě čekala, až se objeví u branky. Tehdy jsem se jim vrhala jako šelma po ruksáčcích s učením, vyzvídala, jaké dostaly ve škole známky, kdo z učitelů je pochválil nebo i jinak ocenil jejich mimořádné znalosti, nedala jsem jim pokoj ani při jídle a svěřovala se jim, jak už se těším, až si spolu s Denisou napíšeme sloh Jaro v našem městě a s Patrikem přeložíme dle učebnice do angličtiny věty Zůstaneme v Praze, dokud od nich nedostaneme psaní, dále Pan Simpson je vysoko postaveným úředníkem a možná i konverzační lahůdku Letadlo bylo nad našimi hlavami. To už jsem obvykle pozorovala, že jim přestává svačina chutnat. A když jsem jim v pátek navrhla, že bychom si mohli všichni tři udělat o víkendu výlet do zoologické zahrady, kde jsme byli naposledy přibližně před deseti lety, pohlédly na sebe udiveně a Denisa se mne vážně zeptala:
- Neměla bys jít, mami, k doktorovi?!
Trochu mě tou otázkou vyvedla z konceptu. Napadlo mě, že si asi všimla, jak mi v poslední době nic nechutná. Opravdu jsem se během dne jídla skoro nedotkla. Ano, já, o které vlastní matka za studentských let prohlašovala, že snad nosím v sobě tasemnici. Tak jsem totiž byla rozežraná! - To nic, Deni, uklidňovala jsem ji, - vezmu si cholagol a zase budu mít chuť k jídlu!
Patrik mě však upozornil: - Ségra nemyslí, abys šla k doktorovi se žlučníkem, viď? Otočil se na ni.
Denisa nad talířem mlčky přikývla.
- Tak s čím tedy…?! znejistěla jsem.
- S hlavou! pravil velice dospěle můj syn.
 V té chvíli si Denisa, snad proto, že byla starší, uvědomila, že s bratrem svou upřímnost asi přehnali. Vrhla se ke mně, začala se omlouvat a velice zmateně mi připomínala, že o zoo se nikdo z nich nezajímá, snad jedině kdyby v jedné kleci mydlil orangutan do počítače a v sousední by pořádali paviáni disko! Věděla jsem, že mě chce rozveselit, a tak jsem úsměvem dala najevo, že se mi tahle představa zmodernizované zoologické zahrady docela zamlouvá.
Znovu jsem měla v noci o čem přemýšlet! Mé děti měly pravdu, nemohla jsem se k nim připnout jako pijavice, zbavit je každé volné chvíle mimo školu, dusit je svými zákazy a návrhy, byť jakkoliv zajímavými.
A tak jsem jim začala velkoryse dopřávat jisté svobody. Denisu jsem dokonce pouštěla v sobotu s kamarádkami na diskotéku. Patrik nikam ven jít nechtěl. Musela jsem ho z domova doslova vyhánět. Když dostal později zánět spojivek, doporučila mi oční lékařka, abych mu dovolila sedět u počítače stejnou dobu, jakou s ostatními kluky proběhá v parku nebo na hřišti. Musel, chudinka, asi dost trpět, neboť bez reptání na tyto pro něho velice tvrdé podmínky přistoupil…
Blížily se rychle Vánoce. První, které jsme měli strávit bez Luboše. Aby jeho matka nezůstala doma sama, pozvala jsem ji a pana Grosmana na štědrovečerní večeři. Moje máma se dostavila už brzy ráno, aby mi se vším pomohla.
Když jsme v podvečer všichni zasedli ke stolu, došlo mi vzápětí, že jsem jednala neuváženě. Měla jsem zůstat na Štědrý den pouze se svými dětmi. Takhle obě matky střídavě oplakávaly mého zesnulého muže, pan Grosman vzpomínal na něho také s dojetím a všichni tři společně pak litovali přítomné sirotečky, kterým přestával chutnat rybí řízek, na který se celý den těšily. Ani nad dárky příliš nejásaly! Vybalily obsah krabic a sáčků, postupně všem dospělým poděkovaly a zmizely ve svém pokoji. Jedině já zůstala a trpně naslouchala těm šedivým zarmouceným hlavám. Bylo to hrozné…!
Ke všemu odcházeli až k půlnoci. Pan Grosman se nabídl, že mámu odveze na sídliště autem, takže mi ubyla další povinnost. Když mi v posteli znovu paměť nabídla tříšť myšlenek těch tří starých lidí (starých? Jistěže ještě nebyli staří, to se pouze mně tak zdáli!), docházela jsem málem k závěru, že se můj život, podle nich, Lubošovou smrtí také již jaksi uzavřel, že nemám šanci na lásku, dokonce ani na smích nebo na bezstarostný život! Shodou okolností každý z těch tří svého partnera ztratil, měli tedy své osobní zkušenosti, nevymýšleli si, netrousili při řeči jen tak lacino kolem sebe zrníčka skepse…!
Ale já se s nimi přece nechtěla, a také nemohla ztotožnit!
Zůstala jsem sama ve věku, o kterém moudří lidé tvrdí, že je pro ženu tím nejkrásnějším!
Nescházel mi muž, s kterým bych se pouze milovala a utišila své sexuální tužby! Možná že by mi dokonce stačil jen někdo, komu bych se mohla vypovídat, svěřit se se svými starostmi i s drobným, možná sobeckým štěstím…!
Prozatím třeba jen přítelkyni, která by mě chápala! Takovou, jako byla Zdena…!
Zdena!!! Zopakovala jsem si znovu to jméno.
Ano, ta jediná…!
K vánočním svátkům mi poslala z Francie blahopřání.
Neodepsala jsem jí. Vlastně nikomu z přátel a příbuzných jsem neposílala letos obvyklou pohlednici s malůvkou svíčky nebo bohatě ozdobeného stromečku.
Takže hned druhý den odpoledne, když děti vypadly na rybník (Patrik povinně!), jsem sedla k papíru a napsala jí dopis. Popsala jsem celých dvanáct listů. Dopodrobna jsem na nich vylíčila, jak můj muž, kterého dobře znala, přišel o život, a netajila jsem se ani jeho předcházející zradou. Nakonec jsem Zdenu vyzvala, aby mi, jako kamarádka, poradila, jak se mám z toho šíleného srabu, v němž se už pár týdnů dokonale plácám, dostat.
Dopis jsem řádně ofrankovala, vhodila do schránky a pak už jen netrpělivě čekala na odpověď. Předpokládala jsem, že Zdenino psaní z Francie mohu do týdne, maximálně do deseti dnů dostat. Ozvala se mi ale už za čtyři dny v telefonu. Ano, potvrdila, že můj dopis dostala, vyjádřila sovu upřímnou soustrast nad ztrátou manžela a současně i naději, že všechny problémy brzy vyřeším, takže si o prázdninách, až se objeví v Hradišti, zase pokecáme. Zatím se měj, vole, au revoir… konec!
Ještě několik dní jsem doufala, že se Zdena nespokojí s několikaminutovým rozhovorem a napíše mi povzbuzující dopis. Pošta mi však doručovala pouze oficiální zásilky od různých úřadů.
Tak tedy další rána pod pás! Konstatovala jsem trpce.
- Vypadáš špatně, Marti! Všimla si po delším čase máma. Hrabaly jsme spolu trávník, ryly záhony a vůbec připravovaly zahradu na jaro. – Kolik, prosím tě, vážíš?!
- Nevím…! Odbyla jsem ji.
- Nelíbíš se mi. Měla bys jít k doktorovi!
Skoro jsem se na ni utrhla: - Prosím tě… a s čím?! Prostě mi v poslední době nechutná jíst! Navíc všechno vyzvrátím…!
- Taky jsem k ničemu nebyla, když táta umřel, vzpomínáš si ještě…?! Spokojila se s mým přikývnutím a pokračovala: - Myslela jsem si tenkrát, že je konec všeho, nic mě nebavilo, pořád jsem brečela… ale dostala jsem se z toho! A víš jak? Začala jsem chodit do kostela! Možná že bys taky měla. Tam člověk najednou získá… !
- Ne, mami, zadržela jsem její další vyprávění. – Kostel je pro věřící, a to já, jak víš, nejsem! Jako děti nás máma o Vánocích do kostela vodívala. Jesličky a v nich malý Ježíšek se nám líbil. V mé paměti však zůstal otřesný zážitek z církevního pohřbu jedné mé spolužačky. Kněz byl už starší člověk, patrně mírně sklerotický, protože si pletl jména, naši mrtvou spolužačku oslovoval Liduško, i když ona byla Linda, a navíc měl uvolněnou zubní protézu, takže při zpěvu nábožných písní šišlal.
- Jak myslíš, Martino! Ale takhle se trápit pro Luboše pořád nemůžeš, i když jsi ho měla ráda! Připomněla tehdy máma, a pak už soustředěně uchopila kolečko naložené vyhrabaným plevelem a popojela s ním o pár metrů dál.
V neděli měla přijít ke mně na oběd. Se Simonou jsme ji takto střídavě zvaly. Tentokrát se ale objevila nečekaně brzy. Právě jsem vyháněla děti z postele. Vůbec si jich nevšimla a hned mi oznamovala: - Něco pro tebe mám, Martino!
- Copak?! Otočila jsem se na ni otráveně.
- Zázračného lékaře! Světová třída! Mráčková, znáš ji, někdy za mne zaskakuje ve stánku, u něho byla. Tři roky ji trápily žaludeční vředy. Doktoři ji nechtěli operovat jen proto, že má nemocné srdce. Mráčková za tím zázračným lékařem jela… a vidíš, teď má pokoj, pije dokonce i fernet! A to není sama! Jabůrková u něho byla…!
- Mami, já na zázračné lékaře taky nevěřím! Odbývala jsem ji.
Zbytečně, máma si vedla svou. Velice podrobně mi vylíčila, jak i dalším jejím přítelkyním onen zázračný doktor ulevil. – Víš, všechno prý mu o svých potížích vypovíš a on pak takhle rukama kolem tebe objede, zjistí, jestli nemáš porušenou larvu a…!
- Asi auru, mami!
- Jo, tak tu, a pak z tebe tu nemoc vytrhne a hodí do koše nebo kam, předepíše nějaký bylinkový čaj, no a za pár dnů máš po starostech. Jeď za ním, Martino! Už kvůli dětem…!
Máma do mě tak dlouho hučela, až jsem jí posléze slíbila, že se opravdu za zázračným lékařem vypravím. – Nejlíp prý v pondělí, to má málo pacientů! Připomněla.
- V pondělí jsem ale zrovna chtěla…
- Ne, jen jeď hned zítra! Já už ti děti pohlídám…!
Neměla jsem jinou možnost než se za zázračným lékařem vydat. Ostatně jsem se návštěvě u lidového léčitele tolik nebránila. Předpokládala jsem totiž, že bude mít s podobnými stavy, do jakých se ženské, když zůstanou samy, dostanou, jisté zkušenosti. Možná že mi opravdu předepíše nějaký ten čaj, a vůbec poradí, jak mám dál žít! Máma jeho jméno neznala. Paní Mráčková si vzpomněla pouze na vesnici kdesi v Podkrkonoší, kde provozuje svou klientelu, a dokonce mi ji napsala na kousek papíru. Tam už se prý snadno doptám.
Po dvou hodinách jízdy autem jsem byla u cíle. Po zázračném lékaři nebylo nutno pátrat. Okamžitě jsem odhadla, že bydlí v novém jednopatrovém domě na návsi, ještě nenahozeném, sevřeném už však trubkovým lešením. Vchod byl obklopen hroznem čekajících lidí. Mnozí kouřili nebo posedávali na terakotových schodech. Připojila jsem se k nim. Odhadovala jsem, že v chodbě a na schodišti přede mnou jich je nejmíň padesát. Než jsem se během dvou hodin probojovala až ke dveřím ordinace v prvním poschodí, vyslechla jsem na umění zázračného lékaře mnoho chvály a obdivu. Hned vedle mne postávala stará paní, která trpěla již mnoho let dnou. My kolem jsme sice chápali, že je to nemoc nepříjemná a podle líčení staré dámy i bolestivá, ale co nám do ní bylo, ne?! Říkali jsme si významně svými pohledy.
Konečně přišla řada i na ni. Když asi za pět minut z ordinace vyšla, oznamovala nám jako v tranzu: - Všechno pan doktor poznal! A předepsal mi bylinnou lázeň! Zamávala papírkem v blízkosti mých očí. Když pohyb bílého lístku ustal, stačila jsem na něm přečíst tři slova: Koupat v peliňku! Než jsem k tomu cokoli podotkla, ozvalo se z pootevřených dveří pobídnutí: - Další!
Vešla jsem tedy. Pozdravila jsem zdvořile a tiše, protože znám doktory. Nemají rádi suverény, kteří už dopředu všechno vědí. Spíš jim konvenuje zakřiknutý případ, o němž předpokládají, že bude ochoten podstoupit jejich jakkoli mučivou léčbu.
Místnost, v níž jsem se ocitla, byla prostorná, leč zatím nezařízená. Jen mezi dvěma okny stál těžký psací stůl. Za ním pak seděl muž v bílém plášti, který mě měl zbavit mých osobních traumat. Bohužel jsem ho měla proti světlu, takže mu bylo vidět špatně do obličeje. Teprve když jsem se posadila na židli a zadívala se na něho, získala jsem pocit, že ho znám. No ano! Ujistila jsem se v duchu. Je to přece…
- Kebzo!!! Vykřikla jsem v radostném úžasu.
Zázračný lékař si mě také důkladně prohlédl a hned se rozzářil: - Martino?! Kde se tady bereš?!
Byli jsme spolužáci ze základní školy.
- Co já? Řekla jsem poťouchle. – Já jsem pacientka. Ale jak ty ses dostal do téhle díry v horách?!
- Po vojně jsem se sem přiženil…!
- A teď je z tebe zázračný lékař! Připomněla jsem uznale.
- No to mě podrž!
Kebza, ve třídě jsme mu říkali Kebzík, se ostýchavě zavrtěl. – No nevím, jestli zrovna zázračný…!
- Tvoje sláva se šíří po celé naší vlasti… jo, mimochodem, Kebzíku, jaké i se píše ve slově pelyněk?!
- Měkké?! Hádal zázračný lékař! A když jsem nepřisvědčila, tak zvolil druhou možnost: - tvrdé, no jasně. Je to přece ve vyjmenovaných slovech po P… !
- Po L, Kebzo…! Poučila jsem ho.
Mile se usmál: - Dost možná. Já byl přece na mluvnici vždycky blbej, pamatuješ se snad, ne?!
- Jo, ale prozraď mi, proboha, jak ses dostal k tomu léčení?
- To nebylo těžký. Moje babička pocházela z téhle vesnice. Roky jsme za ní jezdili. Dokonce i když jsem se oženil a měl dvě děti! Ty, Martino, víš, co ona uměla? Léčit lidi rukama! Jednou jsem to zkusil na vlastních dětech, když marodily – a ono to účinkovalo. Od té doby kroužím takhle nad každým pacientem rukama a v pohodě dokážu určit, kde je zdroj nemoci, dobrý, ne?! Jenže lidem to nestačí, a tak jim napíšu čaj, podle recepisů, co zbyly v baráku po naší bábě. Věřila bys, že kolikrát někoho i vyléčím?! Chodil jsem do Paky do fabriky, ale už druhý rok dělám jen tohle! A vynáší mi to! Co bych někde chodil celej den v ušpiněných montérkách, když tady mě vidí lidi radši v bílém plášti… no nemám pravdu?!
- A co předepíšeš mně?! Zeptala jsem se později.
Chtěl znát mé potíže. Podrobně jsem mu je vylíčila.
- Je to jasné! zvolal, když jsem skončila. Ty potřebuješ společnost, a občas se dostat do nálady…!
- Ale jak…?!
Kebzík vstal a přešel ke skříni, z které vytáhl láhev s čirou tekutinou a dva pohárky. – Musíš, Martino, občas vypadnout z baráku a vždycky po ránu a především vždycky před spaním, to nezapomeň!, užívat tohle! Přistrčil mi k nosu hrdlo otevřené láhve, abych si přičichla. – Ale to je borovička! Zvolala jsem v údivu.
- Jo, pravá slovácká! Tu mi poslal jeden vyléčený revmatik z Valašska. Pojď, napijem se! Vyzval mě a nalil do dvou pohárků.
- Jsem tady autem! bránila jsem se.
- Alkohol podávaný lékařem v přiměřeném množství se stává lékem, to nevíš?!
- Jen aby to věděli policajti, až mi dají dýchnout do balonku!
Napila jsem se báječné domácí borovičky a zeptala se:
- Co moje aura, Kebzíku?!
Mávl velkoryse rukou a obrátil do sebe ještě jednu stopku borovičky.
- Ta vyzařuješ fluidum, které cítím až tady! Zaklepal si lehce prstem na nos.
- Kecáš…! Zchladila jsem ho.
- Jo, možná, souhlasil, - ale ti za dveřmi to slyší rádi!
Loučili jsme se. – Z toho stresu se brzy dostaneš! Řekl mi povzbudivě, když jsem mu podala ruku na rozloučenou.
- Takových pacientek, jako jsi ty, jsem už tady měl moc…!
Kdy se zase uvidíme?!
- Třeba na sjezdu naší školy, přijedeš?!
- Určitě! Slíbil už zběžně. Potom ukázal na dveře a požádal mne: - Pošli sem dalšího, ano?!
Vracela jsem se domů ve vynikající náladě. Máma tu změnu na mně asi poznala a zvědavě se vyptávala: - Tak co doktor?!
- Mělas pravdu, mami! Ujistila jsem ji. – Dokáže s lidmi dělat zázraky!
Spokojeně pokývala hlavou. – Vidíš, co jsem říkala? A tys mi nechtěla věřit! Co léky?! vzpomněla si ještě.
V duchu se mi vynořila láhev borovičky. Řekla jsem:
- Zítra si je jdu do města koupit!
Nemohla jsem jí udělat větší radost.
Koncem týdne se pak u nás zase zastavila Simona se svým Danem. Často mi pomáhali v domě s údržbou, na kterou jsem sama nestačila. Když jsme skončili úklid sklepních místností a Dan mi seřídil plynový kotel, pozvala jsem je na kávu. Při tomto občerstvení jim vylíčila, podle pravdy, svou návštěvu u zázračného lékaře.
Váleli se nad mými zážitky smíchy. Když se konečně uklidnili, moje sestra se na mne zadívala a pronesla naprosto vážně: - Ale ty fakt, Martino, vypadáš hrozně!
- Jo? A co mám podle tebe dělat?! Skoro jsem jí odsekla.
- Chodit se Simonou do fitcentra! Napověděl její manžel, kterého jsem si oblíbila.
- No jasně! Potvrdila moje sestra. – Tys asi přehlédla, že v bývalém kulturním domě bylo nedávno otevřeno fitcentrum…!
- Ty tam snad chodíš?!
- Už druhý týden! usmála se s nadhledem. – Jak dlouho myslíš, že bych vydržela stát v práci na nohách? Za pár let bych měla samou křečovou žílu!
- A to by bylo škoda! pohladil mou sestru s úsměvem Dan. Kadeřnický salon, který v Peklovsi otevřela, slušně prosperoval. Kromě místních žen ho navštěvovaly zákaznice i z ostatních spádových vesnic, takže během několika měsíců Simona přijala další holičku.
- Do fitcentra chodí spousta ženských, co podnikají jako já! líčila mi teď dál. – Chtějí se udržet v kondici! Přijít na jiné myšlenky, být prostě svěží…!
- Takže…?! chtěl znát odpověď Dan.
Namítla jsem: - Nemám nikoho, kdo by mi pohlídal děti…!“
- Pokaždé vyzvednu naši mámu, ta zde s dětmi chvíli zůstane, a pak ji zase zavezu domů. Mám to při cestě! Martino, tak aspoň jednou to zkus…! naléhala na mne.
- Dobře tedy! souhlasila jsem. – Ale opravdu jenom na zkoušku!
Sestra skoro jásala. – Fajn…! Konečně si s někým aspoň pořádně pokecám! V pondělí večer ať jsi připravena!
- Vždy připravena!!! zašaškoval její manžel. – Takže se na to napijem, ne?! zvedl sklenku s kolou, do níž jsem mu přilila, jak si přál, trochu rumu.
My se Simonou pily dle rady zázračného lékaře velice chutnou borovičku.
V pondělí večer jsem skutečně čekala, až mě odveze do místního fitcentra. Trochu jsem tím byla rozrušena. A to jsem netušila, že se v tamější posilovně seznámím s příštím manželem a otcem třetího dítěte.
Pokračování...
Předchozí díly najdete zde. |
