Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (13)
Naší spásou se stala jeskyně. Nastala parná vedra a množil se hmyz. Pracovalo se nám špatně. Zubřice se ujala spárování škvír mezi kládami stěn, přivážela v loďce mech odněkud z hlubšího lesa a mísila ho s jílem, zatímco já nejdřív udělal novou přepážku ke stáji a pak jsem hleděl, abych co nejdřív opatřil okna rámy a do nich zasadil okenice s otvory pro střílny.
Josef Blažek: Existuje ostrov (7)
Je jen jediné místo, kam se musím dostat! Je to jasné od chvíle, kdy jsem si vzpomněl na Andreje. V tramvaji jsem seděl sám. Temnota kolem byla jako inkoust prolitý při psaní knih celého světa a všech dob. Tramvaj svým světlem řezala temnotu a v brázdě světélkujících kolejí, zdály se vyskakovat létající ryby městské noci. Kvílení kol nahrazovalo křik racků. Nový svět, do kterého jsem směřoval, dával o sobě vědět chvilkovými proměnami krajiny.
Josef Blažek: Existuje ostrov (3)
Tak. Stojím u obchodu s širokým průčelím a s výlohami s vystavenými předměty potřebnými i suvenýrovitými, všechno vystavené se však nějak týkají moře. Ulice se svažuje dolů k nemocnici, svah zrychluje chůzi. Mží. Pronikavě zvonící tramvaj prohučela kolem a brzdí. Vlhký povlak dlažby se leskne v reflektorech aut tak sugestivně mastně, že mi trnou chodidla ze strachu, aby to tramvaj ubrzdila a neprojela historickou vrátnicí špitálu až na nádvoří do moderního kardiocentra.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (6)
Babička pekla chleba jednou týdně a to se mi velmi líbilo. Nejprve zadělala v díži těsto. Na dně byla maličká hromádka těsta z minula: říkalo se mu kvásek. Ten se namočil a vmíchal kopistem do mouky s vodou a solí, až z toho bylo těsto. Zatímco těsto kvasilo, nanosil Bohouš k peci spoustu dřeva na zátop, rozdělal v peci oheň, aby se pořádně rozpálila. Po vykvašení těsta uplácala z něj babička bochníky, které vkládala do ošatek a nechala odpočinout.
Luděk Ťopka: Dalekohled
Měl jsem tetu, která vlastnila takové trochu větší divadelní kukátko, kterým mi při občasných návštěvách u ní dovolila pozorovat z okna chodce na ulici a holuby na sousedově střeše, a strašně jsem toužil mít svůj vlastní dalekohled. Ale ne divadelní, nýbrž triedr, jaký jsem vídal za výklady obchodů, nebo později ve válečných filmových týdenících u kapitánů německých ponorek.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (28)
Neviděl mne ani děti příští tři dny a dvě noci. Doma vlastně už jenom přespával. Nezajímala jsem ho ani já ani děti! Cítil se pokaždé velice unaven. Ale nikdy nezapomněl na své obvyklé gesto: než zmizel v ložnici, ukázal si svazek bankovek, které vydělal. Prý se s Viktorem spravedlivě dělili o zisk firmy. Peníze ukládal zpravidla hned druhý den na naše konto ve spořitelně.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (16)
Zdeně se její plán skutečně zdařil. Účastníci zájezdu Čedoku se vrátili z Jugoslávie v udaném termínu bez ní. Jak jsem se později dozvěděla, při zpáteční cestě zůstala v autokaru neobsazená ještě další čtyři místa. Podle pokynů své přítelkyně jsem vyčkala ještě další den a teprve potom se vydala dopis předat. Kuchtovi už tušili, že Zdena zdrhla. Její matka na můj vkus proto už zbytečně teatrálně plakala.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (12)
Byla jsem tehdy doma sama. Luboš odešel do práce jako obvykle před půl šestou, krátce po osmé přijela jeho matka. V poslední době nás navštěvovala velice často. Když vypila kávu, nabídla se, že vezme Denisku a Patrička s kočárkem na procházku. Nebránila jsem jí v tom, mohla jsem si aspoň v klidu připravit věci na vaření, umýt si vlasy a přeprat na děti pár nejnutnějších kousků prádla.
Iveta Kollertová: Podkovička pro štěstí
Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění. Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal.
Iveta Kollertová: Za zavřenými dveřmi
Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění. Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal.
Iveta Kollertová: Pan hrabě, člověk s velkým srdcem
VÁŽÍM SI VÁS A DĚKUJI VÁM! Nejsem z těch, kteří věří na zázraky, a o to větší mám radost při následném psaní těchto řádků. Přece jen se víra v dobro vrací a důvod? Smutně jsem přemýšlela, co se mnou bude dál, a spisovatelka paní Blanka Kubešová dokázala prakticky nemožné. Oslovila lékaře z Brna z Masarykova institutu, pana doktora Slámu. A já zjistila: moje drahá země a mí Češi jsou dobří, jsou lidští. Mé zklamání mne navedlo k nesprávnému soudu.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (10)
Ve třídě byl rachot. Venca Šašek vzal Pepíčkovi Růžičkovi bačkoru a s Vaňousem si s ní házeli. Lítali při tom po lavicích, přičemž Šáša rozšlápnul Janďurce pero. Ta začala nepříčetně ječet. Do hry, která se postupně měnila ve vybíjenou, se vložil i Krejčík a Brďa. Šplh Veselý, který měl službu, začal na tabuli zapisovat jména kluků, kteří blbli. Za to slíznul od Krejčíka buchanec.