Josef Blažek: Existuje ostrov (7)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
 Vzpomínkové romaneto Kapitola VII. Cesta tramvají se podobá máločemu Je jen jediné místo, kam se musím dostat! Je to jasné od chvíle, kdy jsem si vzpomněl na Andreje. V tramvaji jsem seděl sám. Temnota kolem byla jako inkoust prolitý při psaní knih celého světa a všech dob. Tramvaj svým světlem řezala temnotu a v brázdě světélkujících kolejí, zdály se vyskakovat létající ryby městské noci. Kvílení kol nahrazovalo křik racků. Nový svět, do kterého jsem směřoval, dával o sobě vědět chvilkovými proměnami krajiny. Tramvaj nestavěla na žádné zastávce. Žíznivě polykala svou cestu, jela rychleji a rychleji. Strojek na označení jízdenek polkl tu moji a pár dlouhých vteřin ji s vrněním přežvykoval. Mrkal na mě červeným očkem světélka a nakonec vyplivl do mé dlaně jízdenku změněnou k nepoznání. Proražená na mnoha místech podobala se děrnému štítku starých počítačů. Strčil jsem ji do kapsy. Nahmatal jsem tam nečekaně čtvercový formát desek malé knížečky. Takovým se říkávalo kolibřík. Jemný hladký dotek kůže desek s vyraženým ornamentem. Poznal bych ji i po hmatu. Kdysi jsem z ní dokázal citovat zpaměti. Bodejť ne, když jsem si ji v okouzlení svého času celou opsal. Dnes už, překryta moudrými i nemoudrými slovy mnohých knih dalších, mají její slova v mé paměti jen slabý, rozmazaný zvuk. Ale přece: Kdysi Vznešený meškal v Kosambí v háji simsapovém. Vznešený vzav do ruky několik listů simsapových, pravil mnichům:…“ Jak se mi to octlo v kapse? Kdo my to tam dal? „Mnichová, co myslíte, čeho je více, těchto několik simsapových listů, které jsem vzal do ruky, či je více těch, které jsou tam nahoře v simsapovém háji?“ Dal mi to tam Dick? Dívka z náměstí? Somrák? Nebyl jsem to nakonec já sám? Ano! vždyť jsem si něco kupoval v tom knihkupectví, než to všechno začalo. Nebo ne? Tak ztěžka si vzpomínám na všechno, co bylo před začátkem tohoto příběhu! „Pane, těch několik listů, které Vznešený vzal do ruky, jest jen málo, ale mnohem více jest listů, kolik jich je tam nahoře v simsapovém háji.“ „Mnichové, zrovna tak mnohem více je toho, co jsem poznal, co však jsem vám nezvěstoval, ale jen málo toho, co jsem vám zvěstoval. A proč jsem vám to , mnichové, nezvěstoval?“ Vnitřní osvětlení tramvaje bylo ostré. Prudké zatáčky při rychlé jízdě se mnou sice házely, ale číst se dá. Jak je to tedy dál? Vytáhl jsem konečně knížečku z kapsy a otevřel ji. A o chvíli později obracel zklamaně list za listem. Vadný výtisk. Na první bílé stránce rozházená písmenka jako zrníčka kuskusu na dlažbě. Bez spojitosti, beze smyslu. Chvíli jsem se pokoušel najít v jejich rozmístění nějaký řád. Marně. Ostatní stránky byly prázdné, čísté. Doslova jako nepopsaný list. Místo knížky mám originální zápisník. Jestlipak mám účtenku z toho krámu? Hmatám v kapse a přitom vidím světlo blížící se konečné stanice. Účtenka nikde. Jen ta děravá jízdenka. Děrný štítek bez čtečky. Můžu ho dát jako záložku mezi stránky nečitelné knihy. Patří k sobě. Ale co když… No ano! Jak jsem mohl zapomenout na prázdniny na chatě a první díl knihy Matyáš Sandorf, nový hrabě Monte Christo! Ta jízdenka je šifrovací mřížka! Rychle vytahuju knížku, otevírám na stránce s nesmyslným textem, abych přiložením a otáčením mřížky získal čitelné poselství a… V té chvíli tramvaj prudce brzdí. Knížka mi vylétla z ruky, za ní šifrovací mřížka. Držím se sedadla, zatímco obě věci pokračují v rovnoměrném přímočarém pohybu do přední části vozu., který zastavuje u osvětleného ostrůvku. Se zabzučením se otvírají dveře a dovnitř vniká chladnější vzduch promísený pachem blízké vody. Pár metrů ode mne leží knížka i jízdenka, ale než k ní dojdu, otevřou se dveře řidičovy kóje a obě věci zvedá z podlahy pomenší černě oděný muž brunátné tváře. Sjíždí po mně posměšným pohledem a knížka i papírek mizí v jeho kapse. Jedno jeho oko je zakalené, mléčně modré a otočené kamsi stranou. Z horní čelisti trčí žlutý špičák. Jednu nohu má zchromlou, ale mrštný je dost, když jedním pohybem vytahuje z koje železnou tyč na přehazování výhybek a zároveň mi zastupuje cestu. „Copak, občane?“ Jeho hlas zní chrčivě a posměšně: „Nezdržujte provoz. Na konečné jsou všichni povinni vystoupit.“ „Ty věci. Jsou moje.“ Hlas mám skoro pevný, ale prst, kterým ukazuju na jeho kapsu se mi chvěje. Jsou ty dveře za mnou otevřené? Mám nůž, ale na co mi bude proti železné tyči?. Nejsem chromý jako on, ale v uličce mezi sedadly mi není moje pohyblivost nic platná. A vůbec, chci se prát kvůli vadnému výtisku knížky a děravému lístku? V té chvíli se s hlasitým zasyčením zavřou zadní i prostřední dveře. Jediná cesta ven vede kolem řidiče, který mi před očima zatím vyrostl aspoň o půl metru. Předtím byl přece drobný, ale teď… „Ty věci!“ opičí se řidič. „Byly nalezeny ve voze městské dopravy. A musejí být odevzdány na dispečinku. Jedině, že bys prokázal, že jsou tvoje. Co? No čekám!“ Něco ve mně se hroutí jako sněhulák na slunci. A řidič je větší a větší. Vytahuje knížku a lístek z kapsy a napřahuje je ke mně, jako by mě lákal. Zároveň druhou rukou napřahuje železnou tyč. Stojím, zevnitř zhroucený a vně politý studeným potem. Jsem v pasti. Ale o co mu jde? Chce mě zabít? Moje věci už má, tak co ještě chce? Proč je to všechno tak divné, nelogické? Co mám já vlastně dělat? Dveře za mnou se otevřely. Vidím, že muž stiskl něco na svém řídicím pultu. „Vypadni!“ šeptá. Udělám krok dozadu a pak se zastavím. Ano! Proč na mě pouští strach? Proč se na mě prostě nerozběhne, když chce, abych zmizel? Dívám se mu upřeně do očí. Ba ne, on si není úplně jistý. Nevím proč, ale není. „Nepůjdu. Dokud mi nevrátíš, co je moje.“ Řidič soptí, nadávky plive přes pysky spolu s kapkami vzteklých slin. Ale já jsem dost daleko, na mě nedoprskne. Mává tyčí, ale tím svou převahu ještě více ztrácí. Čekám, až tyč po mně hodí a chystám se v té chvíli schovat za sedadlo. Pak na něj vyrazím a… A pak je všechno jinak. Fascinovaně zírám na to, co řidiči visí zezadu zpod jeho saka. Ve chvíli, kdy řidiče zaujal nějaký snad pohyb, snad zvuk ve tmě za okny tramvaje, otočil se ke mně bokem. To, co jsem v první chvíli považoval za kabel nějaké vysílačky, kterou má zastrčenou v kapse, se jasně ukazovalo být něčím jiným. Tlustá, černorudá hadice se svíjela, smotávala a švihala jako slepýš nebo gigantický červ. Byla živá. Z řidičových zad vedla někam do nitra kokpitu, pod podlahu tramvaje. Pulsovala. Na pohled pružná, ovšem ne natolik, aby se řidič (nebo co to vlastně bylo) mohl volně pohybovat po palubě vagonu. Ssšup! Těsně kolem ucha mi prosvištěla železná tyč. Řidič si všiml, na co se dívám - ztuhlý překvapením jsem byl ideálním terčem. To, že nakonec netrefil ani ten ideální terč nebylo zázrakem. Celá tramvaj se ve chvíli hodu zachvěla jako útroby zvířete. Opět se zavřely všechny dveře. Nikoli už s mechanickým zahučením a kovovým třeskem, tentokrát měkce, vlnivě a s masitým mlasknutím. Podlaha mi trhnutím podrazila nohy a naklonila se tak, že jsem se posunoval k řidiči zcela bezmocně jako sousto v trávicí trubici. „Mohls utéct!“ syčel řidič a natahoval po mně ruce. Jeho spojka s orgamismem tramvaje se kroutila jako hasičská hadice skrývající v sobě proud vody. Řidič se nafukoval, rostl. Až trhavý zvuk a pištivé kvílení odkudsi z hlubin stroje ohlásily další zvrat situace. Křídla dveří za nafukujícím se řidičem se rozevřela silou šlachovitých paží a dovnitř vskočil zavalitý, ale obratný muž. Jeho prsty sevřely řidičovo hrdlo a už se oba váleli na podlaze. „Zdrhej!“ vykřikl na mě zachránce. (Nepochyboval jsem, že je na mé straně). To se mu to řeklo. Ale kudy? Dveře, kterými se dostal dovnitř on, se už opět zavřely a ty ostatní se chvěly napětím, zavřené v jakési mechanické křeči. Řidič zatím získával opět převahu. Zvedl muže z podlahy jako pírko a rukou drtících mu krk si ani nevšímal. Zachránce hmátl po opasku a v ruce se mu zaleskl dlouhý nůž. Jenže stropní madlo se vysunulo a zasadilo mužově paži nečekanou ránu. Nůž proletěl prostorem a otevřeným oknem se zasvištěním vylétl ven. Rozumíte? Okénkem, které se pro ten letící nůž na chvíli otevřelo, aby se vzápětí zase mlaskavě uzavřelo. Pochopitelně. Neměl jsem čas přemýšlet. Vytáhl jsem svůj nůž z pochvy a hodil ho k zápasící dvojici. Nevím, jestli jsem chtěl řidiče proklát jako cirkusový vrhač, ale ať už jsem chtěl co chtěl, dopadlo to jinak. Zachránce chytil obratně moji zbraň a jediným máchnutím přetnul hadici spojující řidiče s tramvají. Byl nejvyšší čas. Tramvaj se zachvěla a řidič pustil muže. Místo něj chytil pahýl hadice, ze které jen velmi pomalu vytékala černá, hustá tekutina. Vyčítavě na mě upřel jediné vidoucí oko. „Vy pitomci, vy pitomci,“ opakoval jen. Přitom se rychle scvrkával do rozměrů malého dítěte. Rozběhl jsem se na něj, vzpomínaje, do které kapsy to vsunul moje šifrované poselství. Řidič si však velmi rychle uvědomil, o co mi jde, a s triumfálním šklebem strčil si šifrovací mřížku do huby, rozžvýkal a hlasitě polkl. Nemusil ani vyplazovat jazyk (ale udělal to, i když nemusil), abych viděl, že je mřížka ztracena. „Jdem!“ vyrušil mne muž – zachránce. Třímal v pravici nějaký kyj a než jsem stačil zapřemýšlet, kde ho najednou vzal, praštil s ním vší silou do okna. Sklo nejdříve zapružilo, pak se však rozpomnělo na svou křehkou podstatu a rozletělo se na stovku kousků. Muž mě chytil za ruku a už jsem letěl ven. Dopadl s žuchnutím na beton konečné zastávky vedle mne. Jeho kyj zaduněl a vyletěl mu z ruky. Muž se posadil, zachechtal se a natáhl ke mně ruku: „Podej mi nohu, chlapče!“ Vážně jsem v první vteřině už už zvedal svou dolní končetinu, než mi to došlo. Kyj ležel na dosah mé ruky. Masivní dřevěná protéza. Muž na mě zamrkal, když si ji hbitě připínal. Vůbec nevěnoval pozornost zmítající se tramvaji na kolejích metr od nás. Tramvaj se zatím scvrkla, změnila tvar a s šustěním se odplazila do křoví. Hlasitě zažbluňkala voda, jak vklouzla ze břehu do jezera. „Jdeme, Jime!“ zachrchlal můj zachránce. Napil se z placatky. Až ke mně zavoněl rum. Zvedl se bez mé pomoci, opíraje se o dřevěnou berlu. „Ale já nemám ponětí kam jít.. ztratil jsem zprávu, šifrovací mřížku..“ „Víš, co bylo v té zprávě, Jime? Víš? Bylo tam psáno: Po půlnoci v krčmě „U kotvy“. To tam bylo. Byla to zpráva ode mne. A víš, kam teď po půlnoci půjdeme?“ „Do krčmy „U kotvy“.“ „Přesně tak. Jsi chytrý hoch, Jime.“ Pokračování za týden.... Předchozí díly najdete zde |
Foto © autor
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 02. 2010.
