Josef Blažek: Existuje ostrov (3)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Vzpomínkové romaneto

Kapitola III.

Vypravěč se se zpožděním dostavuje na místo schůzky, má první z podivných zážitků a potká někoho zcela jiného

Tak. Stojím u obchodu s širokým průčelím a s výlohami s vystavenými předměty potřebnými i suvenýrovitými, všechno vystavené se však nějak týkají moře. Ulice se svažuje dolů k nemocnici, svah zrychluje chůzi. Mží. Pronikavě zvonící tramvaj prohučela kolem a brzdí. Vlhký povlak dlažby se leskne v reflektorech aut tak sugestivně mastně, že mi trnou chodidla ze strachu, aby to tramvaj ubrzdila a neprojela historickou vrátnicí špitálu až na nádvoří do moderního kardiocentra.
Světlo z pouličního osvětlení se odráží na vlhké dlažbě. No ano, už se připozdilo. Ve chvíli, kdy pohlédnu na hodiny nad vývěsním štítem obchodu, které mají kotvu místo kyvadla, ukazují ručičky půl sedmé. Zavírací hodina, jak se ujišťuji pohledem na ceduli na dveřích.
V té chvíli v obchodě zhaslo světlo a dveře se otevřely.
Není to Andrej. Neznámá prodavačka se mě poleká a klíče v její ruce zacinkají. Má zamknout a bojí se ke mně otočit zády. Raději rychle zdravím a ptám se na Andreje. Kdepak, ten už tu půl roku není. Nepracuje zde. Někam odjel. Nevrátí se.
Prodavačka zamkla a tím se jí vrátila jistota. Uklidní se ještě víc, když vidí vizitku známých barev v mé ruce.
„Nedávno se zde zastavil. Ale jestli znovu přijede, to neříkal. Vlastně ano… počkejte! Prý se má ještě s někým sejít. Ještě asi přijde.“
Ale kdy? To neříkal.
Loučím se, protože najednou nevím, na co bych se ještě ptal. Usmívám se chabě za mizející postavou prodavačky a v hlavě se mi honí pořád dokola to stejné: Co teď, co teď…? A tato stereotypní otázka zakrývá a zároveň shrnuje otázky hlubší a palčivější. Marně se na ně snažím vzpomenout. Přitom je tu ten mučivý pocit, že na odpovědích závisí celý život. A já jsem zapomněl otázku. Jen to, že mě moje zapomnětlivost znepokojuje, působí paradoxně zklidnění.
Hrozím se doby, kdy mi bude jedno, že jsem zapomněl.
Stojím zády k prázdnému, potemnělému obchodu. Na mokrém chodníku, v ruce vizitku a v hlavě prázdno. Vlastně ne prázdno, ale mlhu. Tuším, že mlha něco skrývá, ale nevím co. Je v mé hlavě a náhle i kolem mě. Na okamžik se přece jen rozptyluje a vidím sám sebe na podobné ulici.
Jsem mnohem starší než nyní, stojím tam s prázdným výrazem a vím, že „mé pozdější já“ je bezradné, protože si nemůže vzpomenout, kde má domov. „Mé pozdější já“ se ztratilo.
A zrovna v té chvíli, kdy ho pozoruji, zvedne toto mé já oči od svého mokrého chodníku a naše pohledy se setkají. V očích pozdějšího já bleskne poznání a následně němá prosba o pomoc. Vím, že bych mohl pomoci, poradit, že by mou radu slyšel, jenže já nevím, co říci. Nepoznávám totiž, kde to mé budoucí já stojí. Ulice je povědomá a zároveň cizí. Jiné, neznámé město.
Pohled mého starého já plný očekávání se opět ztrácí v mlze. Nepomohl jsem mu.
Srdce mi buší. Opírám se zády o ocelové madlo zavřených dveří obchodu. Bílá mlha s modrými šmouhami se za zaostří a stane se bílou vizitkou na černém chodníku. Zvedám zrak (vlastně stejně jako mé druhé já před chvilkou) a koukám na protější dům.
Veliké okno kavárny tam naproti svítí do sílící tmy. Za oknem sedí u stolečku můj známý z knihkupectví. Hledí mi upřeně do očí. Teď zvedá ruku a mává mi. Jasným gestem mě zve k sobě.
Zvedám ušpiněnou vizitku, strkám ji do kapsy a jdu vstříc světlu kavárny.
Známý muž zničehonic vyskočí, ruce mu vyletují ke stropu, ústa se otevírají k výkřiku…. Pronikavé zvonění tramvaje roztrhne prostor na dva kusy. Před očima se mi mihne zděšený výraz řidiče tramvaje v osvětleném kokpitu.
Ne. Nebylo to to poslední, co jsem v životě viděl. Moje hlava uříznutá kolem tramvaje se nekutálela po dlažbě směrem k nemocnici. Taky jsem neuklouzl po rozlitém oleji. Taky nejsme na Patriarchových rybnících. Taky můj známý za výkladem kavárny není Ďábel. Aspoň doufám.
Kdo to vlastně je? Dává najevo, že mě zná a já si na něj přitom nevzpomínám. Dává najevo, že je rád, že mě vidí a já pociťuji rozpaky. To už jsem v kavárně…
„Promiňte, nevzpomínám si…“ snažím se o pevný hlas, ale přece jenom to moc nejde – s tou tramvají to byl šok a předtím taky … přinejmenším zvláštní zážitek.
„Proč tak formálně?“ hlas má vlídný, sebejistý, trochu jakoby s tónem nadřazenosti, možná samolibosti. (Nafoukanosti?)
Odběhne k barovému pultu a na mramorovou desku stolečku staví baňatou sklenku.
„Neměl bych,“ brblám, ale beru ji do dlaní. Lehce hřeje. Profesionálně naservírovaný koňak – jak my, středoevropané říkáme každému dobrému brandy. Čichám a hladivá sladká vůně sama o sobě uklidňuje. Přivírám oči, což si můj společník špatně vyloží jako zamyšlení a říká bodře: „To bys měl poznat. Pravý „gruziňák“. Zase se k nám vozí. Hned jsem si koupil domů flašku. Co když zase nebude?“ a zamíří za mé rameno prstem, jako hlavní pistole. Otáčím se a vidím, že míří na dnešní noviny, visící v rámu na věšáku. Na první straně vážně zahloubaný cílevědomý obličej ruského prezidenta. Šašek! pomyslím si a platí to mému společníkovi. Pak nechávám hlt koňaku odpařit na jazyku. Čert vem dietu!
Jeho tvář mírně zvážněla. Napil se ze své, stejně baňaté sklenky.
„Jsem rád, že tě vidím. Vlastně tě trochu čekám. Ne že bych si byl jistý, že přijdeš, ale napadlo mě to,, když jsem tě viděl, jak se vrháš v krámě po tom stejném atlasu.“
„Ale… Odkud se známe?“
„Hele, mně nevadí, že si mě nepamatuješ. Nech to plavat.“
Kdo to jenom je? Určitý pocit, že ho dobře znám, se mísí s jasnou zprávou paměti: Není záznam. Tohoto člověka jsi nikdy neviděl.
Mozek může provádět různé kejkle a já jsem bezprostředně po prožitém šoku. Deja vu. Bezpochyby.
Ale on tvrdí, že mě zná. Kdo to je?
„Kdo jste?“ vyrazím ze sebe a zatvářím se nepřátelsky.
Nejistě se zasměje. Pak zvážní.
„Tak si mě prohlédni!“
Narovná se na židli. Šaškovsky se otáčí. Zde profil, zde „ánfas“… šklebí se. Je to opravdu komediant. V jedné vteřině se upřímně usmívá, vzápětí je pohled vážně zadumaný. Je hezký. Pravidelné, trochu ostré rysy v obličeji, bystré, tmavě modré oči. Vysoké čelo naznačuje, že někdy v budoucnu budou možná vlasy ustupovat, zatím je jen lehký náznak koutů. Sem tam šedivý vlas se spolehlivě ztrácí ve vlnité tmavě blond záplavě trochu umaštěných pramenů. Na tvářích světlé, husté strniště jasně mluví o zaměstnanosti a zaujatosti důležitějšími věcmi než je zevnějšek.
Tento člověk se nemusí snažit, aby dobře vypadal. Jemu to jde samo.
Závidím? Ano.
Je o pár centimetrů menší než já. Ale místo abych proto měl pocit převahy, naopak se cítím přerostlý a neohrabaný. Jeho pohyby jsou klidné, jisté, přesné. Měkce ovládá své okolí kočičími doteky a přitom vím, že by jediným stiskem dokázal, že má sílu medvěda a nejen tu mrštnost kočkovitých šelem.
Oblečení mu sedí. Jako by i ta kostkovaná flanelka byla ušitá na míru. Bezvadně padnoucí blue jeans, čisté, bez děr, ale unošené přesně k té pravé pohodlnosti. Polovysoké kožené boty mírně naznačují (ale jen naznačují) inspiraci jezdeckým prostředím. Vesta je ležérně přehozená přes opěradlo židle a vypovídá o tom, že se tu můj společník cítí jako doma. Na věšáku za ním visí hnědá kožená bunda…No prostě jsem si ho prohlédl opravdu důkladně. Jo, zapomněl jsem uvést trochu pomačkaný šátek uvázaný kolem krku. Šátek byl barevný s kašmírovým vzorem.
Mé zkoumání jeho zevnějšku ho vůbec nevyvedlo z míry. Po chvilce přestal grimasovat, odsunul se od stolku, dal nohu přes nohu a vyndal z bundy krátkou dýmku. Obratně ji nacpal špetkou tabáku a zahalil nás voňavým kouřem šedomodré barvy. Usmíval se na mě vlídně, pak zapomněl na mou přítomnost a zamyslel se. Po tváři mu potom občas přelétl stín, jakoby vzpomínal na něco znepokojivého.
Zamyslel jsem se taky. Nevím, jestli mi létaly po tváři nějaké stíny, ale musel jsem vypadat podezřele, protože ke mně přistoupil barman a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Trhl jsem sebou, protože mě oslovil zezadu, neviděl jsem ho přicházet.
„Fuj! Polekal jste mě!“
„Promiňte, ale vypadal jste… není vám nevolno?“
„Nijak zvlášť. Děkuju za optání. Dám si ještě jeden gruzínský koňak.“
„Bohužel. Můžete mít Stock Brandy nebo Metaxu. Nebo si vyberte něco jiného podle nápojového lístku.“
„Tak on už zase gruziňak došel?“
„To není přesné. Popravdě jsem ho tu ještě neměl. Ale jsem tu teprve rok.“
„A co jsem do teďka pil? Kakao?“
„Zatím jste si neráčil nic objednat.“
„No jistě. Pití mi přinesl tady kolega.“
Otočil jsem se ke stolku a ukázal na neznámého společníka. A co myslíte? Nebyl tam. Ruka mi zůstala trčet ve vzduchu jako ve špatném filmu nebo na ilustraci verneovky s popiskem: „Ayrton strnul v rozhořčeném úleku“.
Židle byla prázdná. Ani neznámý, ani vesta, ani dýmka. Kouř taky ne. Pohlédl jsem na strop, kde tiše hučela krabice klimatizace.
„Nikdo tu není, pane,“ hlas barmana zněl potměšile. Tvářil se vítězoslavně. To by neměl. V kavárně nebyla kromě mě ani noha. Obchody mu tedy moc nejdou.
Pár stolků okolo bylo prázdných a zdály se na pohled zaprášené. Na černém pultu trůnil chromovaný kávovar, na policích za barem pár nenačatých lahví. Žárovky na stropě byly slabé a vydávaly oranžové světlo, jakoby v síti bylo nižší napětí. Černý těžký závěs v koutě skrýval asi dveře na toaletu. Nebylo těžké to uhodnout, neboť v té chvíli zazněl hukot vodopádu splachovacího zařízení, závěs se rozhrnul a vstoupil neznámý.

 

„Už jste se seznámili?“ utrousil při pohledu na mě s barmanem. Kriticky přejel po desce vedlejšího stolku, podíval se na prst a otřel si ho o kalhoty. Pak se rozhlédl kolem a dodal: „Musíš víc uklízet, Valentýne. Nebo ti sem nikdo nebude chodit. A kdo ti poradil to úsporné osvětlení. Pěkná blbost. V takovém šeru si nikdo ani noviny nepřečte.“
V rámech na věšáku byly krom novin i literární týdeníky. Předtím jsem si jich nevšiml.
Neznámý si opět sedal na svou židli, takže jsem konečně mohl zavřít překvapením otevřená ústa a položit strnulou ruku, dosud ukazující na sedadlo ještě před chvílí prázdné.
„Valentýn zase blbnul, co? Jeho zálibou je mystifikovat lidi. Myslím, že jeho kavárna zkrachuje, ale možná předtím ještě vstoupí do dějin divadla. Každému hostu tu Valentýn vystřihne představení jednoho herce a jednoho diváka. Ne každému se to líbí, tak je tu většinou prázdno.“
Při hovoru schovával dýmku zpět do kapsy bundy: „Asi už kouřit nikdy nebudu. Odvykl jsem. A teď jsem sotva doběhl.“ Zašklebil se směrem k WC.
„A v hubě mám jako na spáleništi. Valentýne, podej mi sem tu mou flašku. Ať nemusíš běhat. Bude to asi chvíli trvat, než si to tu s příletem vyříkáme,“
V lahvi s ornamentálně orientální vinětou byla necelá polovina, když neznámý spustil:
„Takys hledal Andreje, viď? Měl tu být. Měl jsem se s ním setkat. Nevím, co se stalo a dělá mi to starosti. Minuli jsme se…“
„Ta prodavačka říkala…“
„Co ti všechno říkala?!“ vyhrkl najednou neznámý a napřímil se, ale hned ochabl a mávl, rukou, když jsem mu to řekl.
„Pořád si myslím, že ona ví víc, než nám řekla. Ale popořadě. V celé záležitosti je Andrej až poslední článek řetězu. Nejdřív se napij, a pak mi řekni, co víš o ostrovu Maria-Theresa.“
Napil jsem se.
V lahvi ubylo jen na dva prsty koňaku, když jsem se svým vyprávěním skončil. Bylo krátké.
„Moc toho není,“ podotkl jsem rozpačitě, když se ticho protahovalo. Neznámý upíral prázdný pohled do kouta a jeho výraz připomínal zklamání.
„Ale ne,“ usmál se hned a jeho výraz oživl, „jde však o to, že nejdůležitější není to, co jsi řekl. Mnohem větší cenu má to, co jsi zamlčel.“
„Ale já nic netajím!“
„Z toho tě taky nepodezírám. Něco jsi zamlčel ne proto, žes to chtěl tajit, ale proto, že to nepovažuješ za důležité. Ty prostě nevíš, že to víš.“
„Když nevím, že to vím, je to stejné, jako bych to nevěděl.“
Prásk! To udeřil neznámý dlaní do mramorové desky stolu až sklenky i láhev poskočily. Povyskočil jsem na židli taky a srdce mi zatlouklo až v krku.
„Ne!“ zařval do té doby tak tichý neznámý. „Přesně tak, jak to říkáš, to není. Objevovat pravé vědění – to jsou právě vědomosti, o nichž nevíme, že je víme. Ostatní tak zvané vzdělání či informace jsou jen popelem pokrývajícím vlastní povrch skutečnosti. A pod tím povrchem je poklad.“
„Pán je básník?“ nepoznával jsem se, kde se ve mně bere ta ironie. Ale neznámým to stejně ani nehnulo.
„Třeba i básník. Kéž by! Ti vědí o skutečnosti víc, než si myslíš. Ale je jich málo. ale nebudu mluvit o skutečnosti jako takové. Nebudu se tě ptát, co je to skutečnost. Ne proto, že to nevíš. Proto, že otázka, co je to skutečnost nevede k odpovědi. Jsou otázky, které tě dovedou k dopovědi a jsou zase takové, které tě od ní spolehlivě odvedou. Sleduješ mě?“ neznámý měl podezíravě sjel modrým pohledem. Oprávněně. Nerozuměl jsem mu. Ale taky jsem začal cítit mrazivé nadšení a pocit, že se ocitám blízko něčeho. Čeho? Skutečné skutečnosti?
Z rozpaků jsem se napil zhluboka koňaku, až mi hrkly slzy do očí. Neznámý mě sleduje. Určitě vycítí i to, že rád utíkám od naslouchaného slova do fantastických asociací, on snad ví i o tom, že na každé přednášce usnu.
„Sleduješ mě?“
„Poslouchám. Sleduju. Otázky. Takové, co nevedou k odpovědi. Pro mě je to otázka „kdo jsi?““
Nevím, jestli postřehl ironii, kterou jsem ho chtěl dotlačit k tomu, aby mi aspoň něco o sobě řekl. Reagoval zcela chladně: „Jo. To je dobrý příklad.“
„A co třeba tahle otázka: A co básník?“ prostě jsem se ho snažil vykolejit. Začal mi připadat nějak moc horlivý. V jiném typu vyprávění by se řeklo, že „zraky mu planuly“. A ony mu opravdu planuly. Modře. Moji poznámku vyslechl, vykolejit se nenechal.
„Tak? Ty to znáš? A tu báseň si pamatuješ?“
Pověděl jsem mu tedy o knihovničce v bytě svého dávného známého, kde když jsem na něj čekával, četl jsem si v jeho knihách. Když pak přišel, vedli jsme dlouhé debaty u hrnku čaje či sklenky vína. Už je to dávno. Už je to ztracené. I ten kamarád se jaksi ztratil.
„Co ty víš, o ztracenosti?“ usmál se opět neznámý.
Pár vteřin ticha pak přerušily následující věty:
„Víš, podstatou věci je jít vstříc náhodě. Za tímto světem něco je, možná je to jen tento svět sám, ale rozhodně tam není prázdno. Ne, nedobře řečeno; možná je tam prázdno, ale není možné, aby tam bylo nic… No, slova nám moc nepomůžou, protože nikdo nevíme, o co se tam za světem jedná. Jisté ale je, že tam o něco běží. Pozná se to z toho, jak se nás svět neustále snaží oslovovat. Jsme neustále oslovováni světem, copak sis toho nevšiml? Svět nám klade otázky, dává hádanky. Dělá to nejvíc ve formě zdánlivých náhod. Něco se ti stane, a je to krajně nepravděpodobné, a ty stojíš před problémem, jak si to vysvětlit. Jde o to, nespokojit se s první odpovědí, která se nabízí. Musíš to zkoušet znovu a znovu a jinak. Víš, myslím si, že vesmír nás takto oslovuje, protože hledá svůj smysl. A my mu v tom můžeme pomoci. Podílíme se tím na neustále obnovovaném procesu stvoření. Vesmír je neustále znovu tvořen. Neustále se vynořuje z nicoty, jako útes vynořující se z moře.“
„Je to tak,“ mluví opět neznámý. „Jako útes. Jako ostrov Maria-Theresa. Odpovědět na dotazy světa může jen někdo. Tak jako ostrov Maria-Theresa může taky najit jen někdo.“
„Jo. To jako já? Ale moment! To cos říkal o tom, jak jsme oslovováni světem, to nejsou tvoje slova. To říkával ten můj přítel z toho bytu, s tou knihovnou, víš? Ty sis jeho slova vypůjčil, i když nevím, jaks to dokázal.“
„Ba ne. Já jsem si žádná slova nevypůjčil, já jsem nic neříkal.“
„A kdo to tedy zde mluvil?“
„Ten, komu ta slova patřila. Říkal jsem ti, že nic nevíš o ztracenosti. Máloco se ztrácí.“
Chtěl jsem zase něco odseknout, ale nechal jsem toho. Pokradmu jsem se rozhlédl, ale barman, který leštil sklenici nevypadal, že by vůbec sledoval, o čem mluvíme. A nikdo jiný zde nebyl.

Pokračování za týden.... 
Předchozí díly najdete zde

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2010.