Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše
Rubrika: Literatura – Pohlazení
| Prý musíš mluvit tiše Krátce před čtvrtou ráno jsem si pustil rádio, abych slyšel zprávy. Slyšel jsem ale něco významnějšího. Písničku. Verše... Prý musíš mluvit tiše, aby Tě bylo slyšet. Prý musíš mluvit tiše, abys uslyšel...“ Víc jsem si nestačil zapsat a zapamatovat. Tak kouzelné to bylo.Vzpomněl jsem si na jednu učitelku v první třídě. Ta před dětmi při vyučování skutečně mluvila tiše. Tak tichounce, že děti musely být opravdu tiše, aby uslyšely. A aby i ona uslyšela. Nevěřil bych tomu, kdybych to na vlastní uši a oči nezažil. Jen nevím, jak to v tom Radiožurnálu věděli, že právě poslouchám, že jsem to zažil a že to pochopím. Taky nevím, kde bych tu písničku sehnal na kazetě, od koho je. Vím jen, že je krásná a moudrá. Krása a moudrost chodí jen někdy spolu. Kombinace barev Přicházím ke stanici autobusu. Vidím už dost odrostlou dámu (všimněte si, že nenapíši „už dost starou dámu“). Ale ta krása. Tmavohnědý (krásně tmavohnědý) kabát s nárameníky. Zezadu přes krk přehozená šála. Zrzavě hnědá do oranžova. Protažená pod nárameníky. Kouzelná kombinace barev. Baret v přesně stejné barvě jako šála. Kouzlo. A boty, lodičky či jak se tomu říká. V přesné barvě kabátu. A na nich podlouhlé skvrny, tři, čtyři, ve tvaru očí. V přesné barvě baretu a šály. Prostě krása. Moc jsem bojoval, abych někoho na tu krásu neupozornil. Nejspíš jen ta dáma by mne pochopila. V boji jsem zvítězil. Neřekl jsem nic nikomu, ani té dámě. Jen lituji. Příběh je nedokončen. Bez pointy. Bez předání radosti. Houbařka Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu. Bylo nám spolu dobře. Mně určitě. Najednou se zeptala: Chodíte na houby?“ A já řekl: „Kdepak, už jsem na to starý. Jen tak do galerií na výstavy.“ Já, blbec, jsem měl říci: „Nechodím, ale s vámi bych šel rád.“ Kdybych byl toto řekl, nebyl bych takový blbec, jako jsem. Na konečné jsme se rozloučili se vzájemným ujištěním, že to bylo hezké. Já blbec. Voněla Sedím v tramvaji a čtu si. Najednou rána do nosu – vůně. Nepoznal jsem jaká. Pozvednu oči. Nade mnou stojí dívka a pojídá velkou kapii – zelenou. S rozkoší. A taky nádherně chroupe. To jsem předtím nezaregistroval. Ta vůně byla silnější než zvuk. Chvíli jsem pozoroval. Pak jsem nevydržel a oslovil ji. V první chvíli nepochopila. Tak jsem tu vůni ještě výrazněji pochválil a to chroupání taky. To už pochopila a chroupala s ještě větší rozkoší dál. Jistě se neurazila. Spokojen jsem čichal a poslouchal dál. Jen chvílemi jsem se kradmo podíval. Jak krásné by bylo rty s tou vůní a chutí políbit. To bych ale přerušil to chroustání.  Jak dívky žerouPromiňte mi ten výraz. Je v něm něha, ne odsouzení. Jinak něžně a výstižně se to nedá říct. Bylo to tak… U stánku jsem pozvolna popíjel to, co jsem si právě koupil. Kousek ode mne stála dívka a kousala do bagety; takové se salámem a listem salátu. Ale to byste měli vidět, jak dokázala otevřít, s odpuštěním, ústa. Až mne to bolelo. Ta chuť a rozkoš, s jakou žrala. Byla kouzelná. Jak jsem jí záviděl. To já, se svými třetími zuby ani banán neukousnu. A jíst na veřejnosti je pro mne psychické utrpení. Ta holka neví, co má. Jistě si toho neváží. Chtěl jsem to říct, ale neodvážil jsem se. Už ale byl hotov hamburger, na který čekala se svými kamarádkami. No, to už byl koncert žraní. Všechny tři se střídaly v požírání toho jednoho hamburgeru. Víte, jak se musí otevřít ústa, aby se ta věc dala ukousnout? Raději jsem jim ani žádné varování stran zubů neřekl. Abych jim tu rozkoš nekazil. Holka od Gaugina Znáte je. Ty exotické typy. Tu krásu, smyslnost i moudrost. On věděl, proč je miloval a maloval. A ty barvy. A teď si představte, že se s takovou setkáte v městském autobuse. Seděla o několik sedadel přede mnou, obrácená ke mně obličejem. Fascinovala mne. Když jsme vystoupili, neodolal jsem. Oslovil ji. Česky. Čekal jsem, že odpoví nějakým cizím jazykem. Ne, odpověděla česky. Zeptal jsem se, zda si je vědoma toho, že se podobá těm krásným holkám na obrazech od Gaugina. Odpověď byla překvapující: „Já vím, já se tak stylizuji a líčím.“ Já, úplně odzbrojen, jsem zablekotal: „Tak aspoň vidíte, že se vám to daří.“ Platan Pro svoji kouzelnou trafikantku jsem našel list platanu. Teď je čas na ně; padají. Přes celou Prahu jsem ho vezl pro ni. Když jsem jí ho předával u příležitosti nákupu novin, zdůraznil jsem, že je až ze Žižkova a z platanu. Nehnulo to s ní. Snad jen ten Žižkov, ale platan vůbec ne. Na moji otázku: „Platan, to vám nic neříká?“ odpověď: „Ale jó, to je pívo.“ Tak jsem jí musel vysvětlit, že je to strom, krásný a u nás celkem vzácný. Bože, jak ubohé jsou znalosti mé trafikantky z botaniky. Asi ji budu muset pozvat do parku na procházku. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová http://www.bitmapsisters.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Josef Fousek |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Dáša Cortésová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |